Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Souboj s časem

Kdysi mi jedna kamarádka řekla, že nechápe, jak my vozíčkáři můžeme v životě stihnout stejné věci jako všichni ostatní. Zdá se jí totiž, že na mě pořád čeká a běžné činnosti mi zaberou viditelně víc času. Proč tedy v praxi neporovnat, kolik toho (ne)stíhám v poměru k vozíčkáři s asistentem a mladou ženou bez postižení?

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
S lehkým nadhledem lze říct, že průměrný člověk stráví 25 let života spánkem, 10 let v práci, osm let sledováním televize či internetu, čtyři roky konzumací jídla, dva roky v opilosti a kocovině, jeden rok se směje, čtyři měsíce se miluje, pět týdnů hádá a 1,25 dne propláče. Kuřáci pak svojí neřestí stráví průměrně 45 minut z každého dne, pokud tedy kouří polovinu svého života, zabere jim to něco přes rok. Mimochodem, 87 % života prý coby Evropané strávíme v uzavřených prostorách.

Je přitom nepopiratelným faktem, že lidem s tělesným postižením řada úkonů prostě trvá déle. Já jsem si například vypočítal, že nastupuji a vystupuji z auta za den průměrně o deset minut déle než chodící člověk. To mi za rok ukrojí celkem 2,5 dne mého života!

Přesto má den 24 hodin pro všechny bez rozdílu a i lidé s postižením dokáží mít rodiny, koníčky, chodit do práce, nakupovat, jíst a spát. Je to na úkor něčeho jiného? Že bychom méně času věnovali neřestem? Nebo naopak domácím pracím?

S prosbou o spolupráci na tomto drobném experimentu jsem oslovil Helenu Barkmanovou (20) a Michala Pragera (36). Helena je svobodná a bezdětná studentka VŠE v Praze, aktivní hráčka i trenérka curlingu. V tomto případě bude reprezentovat „ty zdravé“. Michal je ředitelem Pestré společnosti, má progresivní svalové postižení. Pohybuje se samostatně pomocí elektrického vozíku, jinak ale potřebuje asistenci při drtivé většině každodenních činností. Má manželku a pětiletou dceru Natálku. Já jsem samostatný paraplegik, který se kromě novinařiny věnuje také učitelství a práci tiskového mluvčího. To se snažím skloubit s otcovstvím Tondy (4) a Vaška (1).
 
Zaspat na startu? (ráno)

Všichni tři vstáváme okolo 7. hodiny ráno. Michal o čtvrthodinku časněji, protože musí absolvovat polohování. To mu s ranní toaletou a snídaní zabere celkem hodinu.

Já kupodivu dokážu držet krok s Helenou. Je to ovšem tím, že ona si po zazvonění budíku ještě 11 minut poleží. Tenhle náskok mi umožní mít vyřízenou koupelnu s toaletou (25 min.), oblékání (10 min.) a snídani prakticky ve stejný čas. Helena zatím stihne probudit mladší sestru, najít učebnice a odchytit kočku, která jí utekla z bytu na chodbu, navíc ustlat, což my s Michalem neřešíme – patří to mezi věci, které zůstanou nedodělané, případně je za nás udělají jiní.

Těsně před osmou ranní jsme já i Helena připraveni odejít z domova, Michal ovšem má v tu chvíli v bytě teprve deset minut asistenta, se kterým v následující hodině absolvuje vstávání, usazení na vozík, hygienu, braní léků, oblékání a přípravu na odchod do práce. 

...

Celý článek je dostupný v aktuálním čísle. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej pohodlně každý měsíc do své schránky.  Přečíst si jej můžete také elektronicky.


  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2017, leden 2018

prosinec 2017, leden 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta