Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Souboj s časem

Kdysi mi jedna kamarádka řekla, že nechápe, jak my vozíčkáři můžeme v životě stihnout stejné věci jako všichni ostatní. Zdá se jí totiž, že na mě pořád čeká a běžné činnosti mi zaberou viditelně víc času. Proč tedy v praxi neporovnat, kolik toho (ne)stíhám v poměru k vozíčkáři s asistentem a mladou ženou bez postižení?

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
S lehkým nadhledem lze říct, že průměrný člověk stráví 25 let života spánkem, 10 let v práci, osm let sledováním televize či internetu, čtyři roky konzumací jídla, dva roky v opilosti a kocovině, jeden rok se směje, čtyři měsíce se miluje, pět týdnů hádá a 1,25 dne propláče. Kuřáci pak svojí neřestí stráví průměrně 45 minut z každého dne, pokud tedy kouří polovinu svého života, zabere jim to něco přes rok. Mimochodem, 87 % života prý coby Evropané strávíme v uzavřených prostorách.

Je přitom nepopiratelným faktem, že lidem s tělesným postižením řada úkonů prostě trvá déle. Já jsem si například vypočítal, že nastupuji a vystupuji z auta za den průměrně o deset minut déle než chodící člověk. To mi za rok ukrojí celkem 2,5 dne mého života!

Přesto má den 24 hodin pro všechny bez rozdílu a i lidé s postižením dokáží mít rodiny, koníčky, chodit do práce, nakupovat, jíst a spát. Je to na úkor něčeho jiného? Že bychom méně času věnovali neřestem? Nebo naopak domácím pracím?

S prosbou o spolupráci na tomto drobném experimentu jsem oslovil Helenu Barkmanovou (20) a Michala Pragera (36). Helena je svobodná a bezdětná studentka VŠE v Praze, aktivní hráčka i trenérka curlingu. V tomto případě bude reprezentovat „ty zdravé“. Michal je ředitelem Pestré společnosti, má progresivní svalové postižení. Pohybuje se samostatně pomocí elektrického vozíku, jinak ale potřebuje asistenci při drtivé většině každodenních činností. Má manželku a pětiletou dceru Natálku. Já jsem samostatný paraplegik, který se kromě novinařiny věnuje také učitelství a práci tiskového mluvčího. To se snažím skloubit s otcovstvím Tondy (4) a Vaška (1).
 
Zaspat na startu? (ráno)

Všichni tři vstáváme okolo 7. hodiny ráno. Michal o čtvrthodinku časněji, protože musí absolvovat polohování. To mu s ranní toaletou a snídaní zabere celkem hodinu.

Já kupodivu dokážu držet krok s Helenou. Je to ovšem tím, že ona si po zazvonění budíku ještě 11 minut poleží. Tenhle náskok mi umožní mít vyřízenou koupelnu s toaletou (25 min.), oblékání (10 min.) a snídani prakticky ve stejný čas. Helena zatím stihne probudit mladší sestru, najít učebnice a odchytit kočku, která jí utekla z bytu na chodbu, navíc ustlat, což my s Michalem neřešíme – patří to mezi věci, které zůstanou nedodělané, případně je za nás udělají jiní.

Těsně před osmou ranní jsme já i Helena připraveni odejít z domova, Michal ovšem má v tu chvíli v bytě teprve deset minut asistenta, se kterým v následující hodině absolvuje vstávání, usazení na vozík, hygienu, braní léků, oblékání a přípravu na odchod do práce.

Přebírám čtyřletého syna Tondu a jdu s ním k autu do garáže před domem. S jeho dětským rozvláčnějším tempem obouvání, upoutáním do sedačky a mým nastoupením vše trvá dalších 10 minut. Při troše štěstí bychom mohli na ulici cestou do školky zahlédnout Helenu v autobuse, kterým před pár minutami vyrazila na fakultu.

Díky tomu, že pracovnice školky chodí na zavolání přebírat mé dítě přímo k autu, je vše vyřízeno za několik minut a můžu vyrazit do práce. Zatímco Helena usedá do posluchárny a já v půl deváté přicházím na pracoviště, Michal s asistentem teprve dokončuje veškeré ranní nezbytnosti, takže do zaměstnání vyráží až o tři čtvrtě hodiny později než já. Jede na svém elektrickém vozíku a trvá mu to 15 minut – má štěstí, že pracuje blízko svého domova.
 
Pauza v plánu (dopoledne)

Dopoledne všichni tři trávíme prací nebo studiem. Za zmínku stojí, že Helena během 15minutové přestávky mezi přednáškami stihne: toaletu, svačinu, hledání další učebny a pokec s kamarády. Během té další opět toaletu, pak přeličování, rozčesávání vlasů z culíku, čekání na výtah a přechod do učebny na druhém konci školy.

Mně zabere jen návštěva toalety a jedno „vyběhnutí“ na cigaretu dohromady 35 minut. Ještě velkorysejší pauzy musí mít ve svém harmonogramu Michal. Po půlhodině na oběd (stejnou dobu mu věnuji i já s Helenou, i když v různých časech) se ve 12.30 vydal k domovu na WC. Tam má totiž nezbytný zvedák. V práci je tak zpátky až o hodinu později.

Chození na toaletu během dne je zkrátka pro vozíčkáře velkou událostí. Nejenže mnohým zabere vykonání této základní potřeby více času, ale musí také řešit různé technické překážky. I z toho důvodu často tuto nezbytnost odkládají a méně pijí, čímž škodí svému zdraví.

Helena pak mezi přednáškami hravě stihne převlékání na školní tělesnou výchovu, trénink samotný a následnou sprchu a oblékání. Jen bych jen na tyhle poslední dvě činnosti potřeboval minimálně 30 minut v optimálních podmínkách. Jí stačilo sotva 15…
 
Co je vlastně nejrychlejší? (odpoledne)

Michal se 14.30 vydává na pracovní schůzku. Trasa Černý Most – Palmovka mu zabere třicet minut, protože musí přes Vysočany, navíc tramvají, neboť Palmovka nemá výtah. Helena bezbariérovost řešit nemusí. V 15.30 jí končí škola, takže po krátkém hovoru s kamarády odjíždí domů.

Já se pohybuji všude autem, což je, možná překvapivě, nejrychlejší způsob přepravy. Neřeším bezbariérovost spojů a odpadá mi docházení na zastávky i čekání na příjezd MHD. Navíc mohu bez problémů přesouvat také děti. Odpoledne po práci tak vyzvedávám Tondu ve školce. Na hodinu se stavujeme doma. Čas vyplňujeme hraním, marnými pokusy o úklid, venčením psa a mojí kávou.

Pak jedeme autem do Obchodního centra Chodov, byť je to pěšky asi pět minut. Přesun nákupu i dětí se tím podstatně ulehčí, nehledě na to, že se nemusím namáhat jízdou do kopce a zároveň se vyhnu vrtochům počasí – tudíž i oblékání sebe a syna. I tak může vypadat (nejen) vozíčkářské šetření času a energie…

Zatímco já se synem nakupuji, Michal je rovněž od 16.45 do 18.00 se svojí ratolestí. Ve školce ji musel vyzvednout s asistentem, protože není bezbariérová. Přítomnost malých dětí obvykle způsobuje, že vozíčkáři vše trvá ještě déle. To sice znají i všichni ostatní rodiče, nicméně těm se nestává, že si batole zaleze pod jejich vozík nebo se nehnutě usídlí ve dveřích. My ho prostě nepřekročíme. Tak čekáme.

Helena děti zatím nemá, takže si po návratu domů chvilku pohraje s kočkou, pozdraví se s rodinou, čtvrt hodinky předstírá úklid pokoje, dá si kávu a začne se připravovat na curlingový trénink. Do haly to má pěšky pár minut. Popovídá si se spoluhráčkami, rozcvičí se a po hovoru s trenérem začíná od 18.00 trénink na ledě.

Právě v tu chvíli přichází Michal s Natálkou domů, kde se společně s manželkou Klárou věnují přípravě večeře a úklidu. Já v obchodním centru od manželky Kateřiny přebírám mladšího syna Vašíka, aby mohla jít na večerní kurz angličtiny. Nakládání kočárku a upoutání obou kluků do sedaček mi zabere deset minut, k čemuž musím připočíst ještě svoje tři minuty s vozíkem. Naštěstí není kam spěchat.
 
S díky za pohádky (večer)

Heleně v 19.00 končí trénink. Po team meetingu a převlékání odchází domů. Po pár minutách v koupelně jde večeřet, popovídá si s rodinou, dělá úkol do školy a tráví čas s kočkou. Nakonec věnuje 40 minut koupelně a lehce po půl desáté jde spát.
Prakticky ve stejný čas ke spánku uléhá i Michal. Tomu v 19.30 přišla sestra domácí péče, aby s ním provedla hygienu a rehabilitaci. Po jejím odchodu následuje hodinové polohování – a pak dobrou noc.

To já bohužel říct nemohu. Po večeři, co nám předem připravila manželka, sledujeme s kluky pohádky na Déčku. Nerad to dělám a přiznávám, ale zaplať pánbůh za Bratry v triku a Walta Disneyho. Mám teď ty jejich postavičky snad ještě raději než v dětství. Zatímco se jeden ze synů kouká, mohu toho druhého například vykoupat.

Po vykoupání a převlékání nastane čas na pohádku a usínání. Manželka se vrací a přebírá štafetu, která je stejně většinou hlavně na ní. S úlevou jdu venčit psa a kouřit. Ve 21.00 však usedám k počítači a začínám pracovat. Kolem půlnoci se odebírám na 20 minut do koupelny a jdu spát…

Všichni tři jsme svůj denní program zdárně zvládli a přitom se nezdá, že bychom s Michalem něco ošidili, přestože nám ledacos déle trvalo. Je to asi tím, že ve svém programu s prodlevami počítáme a zároveň za nás některé věci dělají jiní, např. v domácnosti. Já osobně často šidím spánek a někdy i péči o svoje tělo – cvičení atd. jde prostě stranou. Ostatně stejně jako v tento ukázkový den, který zkrátka není nafukovací.

Budík nám všem zazvoní opět v 7.00.

...

Text vyšel v zimním dvojčísle a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 
  • 1

Aktuální číslo

říjen 2018

říjen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta