Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Racek moc necvičil

S profesorem Janem Pfeifferem, nestorem české rehabilitace, o našich medicínských úspěších, jednom útěku do Prahy a důležitosti skautingu.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
Už během studií jste se zaměřil na neurologii – věděl jste hned, že ji chcete dělat?
Už jsem se v tomto směru orientoval, ale nejprve jsem dostal umístění na dětskou tuberkulózu v Ústeckém kraji. To byla taková drsná zkušenost. TBC byla dominantní problematika, a pak také poliomyelitida – infekční obrna. Byl jsem u jedné z posledních epidemií infekční obrny u nás. Tehdy jsem na začátku 50. let působil v Teplicích jako mladý sekundář. To byla obrovská škola, ze které čerpám prakticky dodnes.

Tubera se začala likvidovat streptomycinem. Byl vzácný, kradl se. Byly kolem toho velké maléry. Jednou přišla kontrola a zjistilo se, že léku je ve skladě více, než ho mělo být. Na starosti to měla vrchní sestra, která měla streptomycin asi trochu na kšeft. Ale takový byl život a s TBC jsme se vypořádali dobře. Zažil jsem momenty, kdy byl někdo na pokoji v posledním tažení, dostal strepťák a do týdne se začal usmívat. To byly tenkrát zázračné zážitky mého mládí. A pak to díky očkování šlo všechno strašně rychle kupředu. Jednalo se o velký skok v medicíně.
 
Podobný příběh je vlastně asi i poliomyelitida…
Když jsem byl u té poslední velké epidemie v Teplicích v roce 1957, řada dětí nám zemřela. Dospělé to postihovalo jen vzácně. Příznaky v počátku připomínaly chřipku a očkování ještě nebylo, přišlo až následně. Mnoho pacientů bylo závislých na tzv. železných plicích, protože jim při zasažení hrudních svalů hrozilo udušení. Byly to takové válce, ze kterých jim koukaly jen hlavy a pomáhaly s dýcháním pomocí pístu, jenž dělal přetlak a podtlak. Dodnes si pamatuji to strašidelné vrzání. Vššš, vššš, vššš… Někomu to zachránilo život, někdo ani tak nepřežil, to bylo různé. Očkování tomu pak učinilo přítrž. V roce 1960 se to Československu povedlo na národní úrovni jako první zemi na světě. Lidé s trvalými následky této nemoci žijí dodnes. Často pak jezdili za rehabilitací do Janských Lázní a do Luže-Košumberku.
 
Tam jste také působil?
Nebyl jsem tam nikdy zaměstnán, ale jezdil jsem tam a hodně se angažoval prostřednictvím různých seminářů. To už jsem se od neurologie definitivně přiklonil k rehabilitaci. Na vlastní pěst jsem utekl z tuberkulózního oddělení pro dospělé do Prahy, protože jsem vyhrál konkurz na rehabilitaci na dětské klinice. Ale bylo to celkem dramatické. Musela se za mě najít náhrada a primář mému odchodu moc nepřál. Vyhrožoval mi postihem, protože léčba tuberkulózy byla dost sledovaná záležitost. Měl jsem nahnáno. V občanském průkazu jsem musel mít potvrzení o pracovním poměru, což mi chvíli chybělo. Pomohlo mi přijetí do Jedličkova ústavu, což představovalo takovou ochrannou záštitu. Vyzkoušel jsem si i práci anesteziologa. Tehdy se uspávalo pomocí etheru v takových maskách a nejednou jsem se těch výparů sám nadýchal, tak jsem byl napůl v rauši. Zažil jsem prostě řadu zajímavých situací. V Jedličkově ústavu jsem pak působil i po ukončení tamní operační činnosti a pracuji v něm externě dodnes. Čím dál víc jsem však také působil na neurologické klinice, kde jsem následně de facto založil Kliniku rehabilitačního lékařství...

...

Celý rozhovor je dostupný v aktuálním čísle. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej pohodlně každý měsíc do své schránky.  Přečíst si jej můžete také elektronicky.


  • 1

Aktuální číslo

listopad 2019

listopad 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta