Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Prohlížet si obrazy je práce

V současnosti asi nejznámější a nejúspěšnější český galerista a dlouholetý velkorysý dárce Aukčních salonů Konta Bariéry Zdeněk Sklenář se zamýšlí nad významem výtvarného umění v době, kdy se zdá, že se všechny jistoty rozpadají.

Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch

Žijeme opravdu ve světě, kdy nás obklopuje jen nevkus, balast, kýč…?
Nevkus tu byl vždy, je přirozenou součástí všech epoch. My dnes žijeme ve společnosti řekněme komerční. A společnost zaměřená na masovou spotřebu pochopitelně sklouzává ke všemu, co je nejsnáze pochopitelné a co je nejlevnější. Často právě cena rozhoduje o tom, čím se obklopujeme. Ale ne vždy. Může působit i mentální omezení nebo pořadí životních hodnot. S jistotou však platí: „Řekni mi, co ti visí na stěnách, povím ti, kdo jsi.“ V tomto ohledu se řada občanů s nadprůměrnými příjmy obklopuje nevídaným balastem. Ale proč ne. Možná také umění přisuzujeme příliš velký význam. V minulosti bylo pro elity, císaře, krále. Málokdo z obyčejných řemeslníků nebo nádeníků se zajímal o umění. Dnes vidíme zázrak – umění vstoupilo do běžného života. Je to unikátní důkaz, že lidstvo je na správné cestě. I ti, kdo mají nevelké příjmy, si mohou dovolit vstupenku do Národní galerie nebo jet do vedlejší země na zajímavou výstavu za pár korun. To je realita, která dosvědčuje, že umění sestoupilo doslova mezi lidi. 
 
Ale k tomu, abychom umění porozuměli, se potřebujeme cosi naučit. Od koho?
Především od učitelů. Obecné vzdělávání je věcí školy, ta je vedle rodiny místem probuzení, nalezení, touhy. Vrcholové umění opravdu patří elitám. Nezáleží na tom, kolik má kdo peněz nebo jaké má vzdělání. Cit, empatie a vůle nechat se oslovit uměním je základem plné radosti a dokonce jistého ohromení z nevídaných možností života. Třeba si nemůžete dovolit umění vlastnit, ale kolem nás je tolik zdrojů, že si můžeme dopřát velké sebezdokonalení, aniž bychom vydělávali miliony. Ale když si chcete umění opravdu pořídit, musíte mít dávku sebevědomí, přehled a schopnost v dobrých galeriích hledat a nalézat. Legendární Vincenc Kramář je toho příkladem. Už jako mladých chlapec se zajímal o Picassa. Dnes je symbolem národního pokladu, který se jmenuje Picasso v Národní galerii. A takoví lidé žijí i dnes a jsou pak příkladem celé společnosti. Je to chvála bohatství ducha. 
 
Jenomže v dnešní relativně snadné době si chceme život spíš ulehčit a nenamáhat se studiem a náročným zkoumáním podstaty uměleckých děl. Chceme si užívat…
Pozorování obrazů je práce. Když se díváte na hodnotné dílo, můžete být vyčerpán stejně jako při mnohakilometrovém běhu. Je to stav extrémního zapojení duše do procesu pochopení obrazu nebo sochy. Analytická část mozku spotřebovává velkou energii, abychom pochopili. Je to fyzický výkon, při němž se vyplavují endorfiny. Ty jsou zárukou štěstí a vjemu, který označujeme slovem krása. Krása je však subjektivní, každý z nás je okouzlen něčím jiným. Pak jsou ti, kteří se vzájemně nalézají a sdružují se do určitých skupin, aby své zážitky z krásy měli společné. Zdeňka Sýkoru milujeme všichni, ale jen málokdo si ho může dovolit. Dosáhl totiž takových výšin, že už je věcí nejen cti, ale i prestiže ho vlastnit. A najednou vidíte vliv výtvarného umění na celou společnost. Velikáni jako Sýkora nebo Malich najednou ovlivňují i lidi, kteří jejich originály doma mít nikdy nebudou. 
 
Vy jste jeden z mála galeristů, kterému se podařilo proniknout do zahraničí, dokonce i do vzdálené Číny. To se nepovede každému. Jaké kouzlo jste použil?
Kamkoli přijedete, a platí to i u nás doma, lidé pochopí, když něco děláte se zaujetím a láskou. Takže pak není možné, aby vás i jiná kultura nepřijala. Kultury se neliší, mají sice odlišné znaky zobrazování, ale pořád jde o tentýž základ. Pořád máme tatáž srdce, vycházíme z jednoho a téhož a tam zase směřujeme. Univerzální základy světa platí a stanovily, že podle biologických podmínek, v kterých žijí jednotlivé společnosti, si vytvářejí vlastní pravidla. Jinak přemýšlí člověk v poušti, jinak v subtropickém pralese, jinak pod Řípem. Ale pořád jde o základní, stejné podmínky. O pocit žízně, chladu, o pocit vzájemnosti a na vrcholu je láska. Kdo toto pochopí a je schopen to dát, může být úspěšný ve všech oborech.

Jak je tedy možné, že v poslední době vidíme v naší společnosti tolik pohrdání a dokonce nenávisti vůči jiným kulturám?
Jsem si jistý, že žiji ve společnosti – tím myslím své okolí –, která bedlivě vnímá současný stav světa v jeho úplnosti. Přesto nás pocit štěstí neopouští. Záleží na vlivech, které do sebe pustíte. To, o čem mluvíte, je ve všech zemích. Ale není potřeba si do sebe pouštět všechno. Pohybuji se ve strukturách, které dobře znám. Vím, kdo to je, jací lidé to jsou, čím se zabývají, jaké hodnoty mají. Je to jakýsi samostatný stát, ve kterém je hlavním tématem umění a pořádkumilovnost. Být dobrým hospodářem je na prvním místě. Pak vám umění přináší pozitivní probuzení a žasnutí. Pak můžete přehlížet jevy, které mají jen velmi omezenou platnost, jsou opominutelné. My nejsme menší než jiné národy. Nyní přichází generace, která už umí cizí jazyky, zná svět, a bude se proto chovat sebevědomě. Značka Made in Czech je symbolem krásy a v okolních zemích vědí, že je to značka srovnatelná s Němcem, Angličanem, Američanem… Pokud jde o umění, v jedincích jsme opravdu světoví. 
 
Uvědomujeme si to?
Společnost je tvořena jedinci. Dohromady tvoříme stát. Má v čele ústavní činitele, vládu… Jaký je pán, takový je krám. A tak jsme vnímáni. Za Masaryka jsme byli jiní, dnes jsme také jiní. Nejsem politik. Já se věnuji životu jedinců, kteří se jmenují Václav Boštík nebo Karel Malich. To jsou jedinci navýsost mravní a z této mravnosti vychází jejich hodnota. A zobrazuje se v jejich dílech. Obrovská hodnota. Tito lidé vědí, že padesát let není žádný čas. Jak říkal před staletími Tycho de Brahe: Ani moc, ani zbraně, jen síla umění přetrvá věky. Proto vrcholový umělec může sloužit jako maják. Mravnosti i nemravnosti. 
 
 --------------------------------------------------
Aukční salon výtvarníků
Aukční salony výtvarníků jsou neotřelým projektem, který provází Konto Bariéry každé dva roky, a to už od roku 1993. Výnos z aukcí slouží k financování stipendií pro studenty se zdravotním postižením.
 
V závěru 13. aukčního salonu výtvarníků pro Konto Bariéry (2016) se v pražském Karolinu dražilo celkem 448 uměleckých děl od uznávaných českých i zahraničních umělců, která vynesla přes 3,5 milionu korun. 

Pro více informací o chystaném, 14. ročníku (listopad a prosinec 2018) sledujte www.aukcnisalon.cz nebo www.bariery.cz.
 --------------------------------------------------

...


Rozhovor vyšel v aktuálním vydání. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej pohodlně každý měsíc do své schránky.  Přečíst si jej můžete také elektronicky.



  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2018 - leden 2019

prosinec 2018 - leden 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta