Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Proč to děláte na náměstí?

Lékařka na malém městě si většinou neláme hlavu jen s mnoha diagnózami svých pacientů, ale také s jejich běžným životem. V ordinaci se zkrátka nemluví jen o bolestech těla, receptech, rentgenech, odběrech a neschopenkách, ale téměř vždy o starostech všedního dne vůbec.

Text: Zdeněk Jirků          
Foto: Jan Šilpoch
 
Když ještě seniorské téma nebylo tak populární jako dnes, zamýšlela se doktorka Vlaďka Hejmová i se svým manželem, co mohou udělat pro své stárnoucí rodiče. Uvědomovali si, že dobrým řešením není nějaký velký odkládací ústav, ale pokud možno příhodné místo v prostředí, které nebude cizí. Tak se zrodil, už před mnoha lety, Zelený ostrov. Našel se příhodný objekt, existovala i představa, jak takovou oázu provozovat. 

V letech po revoluci bylo takových nápadů mnoho a jen málokterý se uskutečnil. Z různých důvodů se ani tento nakonec neproměnil ve skutečnost. Ale skutečný zůstal zájem Vlaďky Hejmové o problémy nejen čistě medicínské. A to se neutajilo – našly se další dvě aktivistky nespokojené s kvalitou sociálních služeb a zrodil se první stacionář pro děti s postižením. V bývalé lékárně ve středočeských Dobřichovicích se povedlo cosi nevídaného – děti už se nemusely vozit do Prahy. A ještě se spojily s místní školou, takže i odborná péče nebyla problém. „Dodneška vlastně nevím, jak se nám to podařilo bez vyhlášek, zákonů a ministerských pokynů. Prostě jsme to udělali a stacionář krásně fungoval.“ 

Lékařka si docela ráda vzpomíná na atmosféru i mezi místními občany, docela jinou, než často vidíme dnes – inkluze se i díky některým politikům stala úplně zbytečným tématem konfliktů. Ale nejdůležitější bylo a je, že tato zkušenost utvrdila dr. Hejmovou, že prostor pro dobré nápady a pomoc potřebným je obrovský. A dobré lidi, dobré pomocníky není těžké nalézt. Ve stacionáři se automechanik přeučil na sociálního pracovníka, paní s těžkým osudem se po ztrátě vlastních dvou dětí také přeškolila a ještě nedávno byla hlavní duší projektu. 
 
Legendární dům

Je to už trochu omšelé téma – v Řevnicích mají na náměstí široko daleko známý Modrý domeček. Když v roce 2005 vypsalo město výběrové řízení na využití objektu č. p. 3 na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, nikoho nenapadlo, že by mohl sloužit sociálním službám. Spíš se čekalo… Co se čekalo? Turistické informační centrum? Klasická restaurace? Herna? 

Občanské sdružení Náruč, které Vladimíra v roce 2000 založila, přineslo a obhájilo projekt sociální firmy s pracovními příležitostmi pro lidi s různým typem zdravotního znevýhodnění. Zkrátka: dnes je tu kavárna, kde vaří, pečou, obsluhují i uklízejí naši spoluobčané, dříve pokládaní za lidi dobré tak k izolaci za vysokým plotem. Na mnohých z nich je jejich osudové postižení vidět, a tak se hned na začátku projektu našel i rozumbrada, který se přišel zeptat: Proč to děláte na náměstí? Nemohli byste se schovat někam za město? 

Nemohli. Pustili se do velké rekonstrukce (pomohlo i Konto Bariéry) a dnes mají nejen úctyhodný jídelní lístek, ale hlavně rozsáhlou klientelu z města i okolí. Sem se na dobré a neošizené dorty a jiné laskominy nejezdí ze soucitu, ale kvůli dobré zkušenosti. To je také velká zkušenost zakladatelky – můžeme dokázat, že i lidé, kterým osud nenadělil zrovna stříbrnou lžičku v puse, mohou být velmi, velmi užiteční. Mimochodem, nyní už mají opravdu velmi profesionální aparát odborných pracovníků, který se umí poprat i se současnými granty, žádostmi o příspěvky a dotacemi. Dnes je to mnohem těžší, než když na začátku zažádali na ministerstvu práce a sociálních věcí a ejhle – peníze dostali, aniž by někoho bombardovali nebo objížděli ministerské kanceláře s pečenou husou. 

A ještě jeden, skoro neviditelný zázrak: první z postižených, kteří začínali v Modrém domečku, se uplatňují na otevřeném trhu práce. Už nepotřebují chráněné pracoviště, už vlastně stojí na vlastních nohou. Pro tuto společnost je to sladší dárek než všechny dorty a koláče. A velké vyznamenání pro „obyčejnou“ praktickou lékařku.
 
Na Zelený ostrov se nezapomnělo

Roky velké práce a postupného získávání skvělé pověsti přinesly také sponzory. Velké i drobné, ale věrné, protože vidí, jak jejich dary a příspěvky opravdu pomáhají. A tak jeden z těch větších opět přišel s myšlenkou udělat cosi pro seniory. Vlaďka Hejmová nikdy nezapomněla na svůj původní nápad, a proto ji nemusel vůbec přemlouvat. Vznikl krásný projekt – a zase nové kolo restitucí, tentokrát církevních – zatím všechno zastavilo. Vlastně všechno ne. Žije prádelna, původně koncipovaná jako část zázemí seniorského bydlení. A v ní pracuje šest sluchově postižených. Perou, žehlí, mandlují a mají velký úspěch na trhu. Dokonce začínají i s úklidem. 

Nikdo neví, co ještě paní doktorka a její dobré duše vymyslí. Když se jí zeptáte, zda by s dnešní zkušeností něco udělala jinak, má jednoduchou odpověď: „Asi ne, nejlepší je prostě brát věci tak, jak přijdou, na nic netlačit a nakonec zjistíte, že se podaří víc, než jste mysleli.“ V současnosti jde zhruba o šedesát klientů, těžkých osudů i velkých starostí jejich rodin. Všem je lépe, všichni se cítí důstojněji. To je (prozatímní) bilance dlouhých let viditelné i neviditelné práce, kterou si praktická lékařka přibrala do svého života. 

--------------------------------------- 
Kde najdu?
--------------------------------------- 
Kavárna Modrý domeček, Řevnice: www.modrydomecek.cz
Prádelna Zelený ostrov, Dobřichovice: www.zelenyostrov.eu
 
  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2018

červenec - srpen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta