Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Překvapení na severu

Prakticky na hranicích s Německem, tam, kde Labe opouští naše území, leží bývalé královské město Děčín. Jedním z jeho bezmála 50 tisíc obyvatel je také Aleš Černohous – vozíčkář, který nás provedl místem, které se překvapivě vymyká obecně zažité představě o městech v Ústeckém kraji.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
Děčín působí upraveným dojmem, historickým centrem je radost se procházet. A dá se to zvládnout i na vozíku, jak potvrdila naše návštěva v doprovodu místního rodáka Aleše Černohouse. Aleš zde žije s manželkou a třemi dcerami v městském bezbariérovém bytě a podle jeho slov je Děčín vůči lidem s postižením vstřícný a celkově se snaží v této oblasti rozvíjet. Zásluhu na tom má i on sám, působí jako koordinátor skupiny pro osoby se zdravotním postižením v rámci zdejšího komunitního plánování. „Velkým průkopníkem bezbariérovosti byl v Děčíně Jaroslav Osmík z Asociace vozíčkářů a zdravotně i mentálně postižených (AVAZ). Já vlastně navazuji na jeho práci. Bohužel už nežije,“ upřesňuje Aleš.
 
Překvapivé kopce

Hmatatelným výsledkem jejich úsilí jsou ve spolupráci s vedením města například nízkopodlažní autobusy nebo nájezdy na chodníky, díky nimž zvládne paraplegik samostatný pohyb jako nic. Největší překážkou tak mohou být některá prudší stoupání, která mohou překvapit, když se dočtete, že Děčín je nejníže položeným městem České republiky.

Stoupavě táhlá je například cesta na Děčínský zámek, který je ale jinak bezbariérový, včetně výtahu, což se u podobných památek skutečně často nevidí. Příjemná je procházka zámeckými zahradami, z nichž nás Aleš dovedl až k řece, stezkou, kde to však bez doprovodu zvládnou jen tak zdatní vozíčkáři, jako byl náš průvodce.

Vzorně bezbariérové je také děčínské nádraží, v jehož infocentru lze na požádání získat dvojjazyčnou brožuru – průvodce pro osoby s postižením. (Není vystavena a byli jsme prý první, kdo se ptal.) Mapuje turistické zajímavosti na české i německé straně Česko-saského Švýcarska. Aleš Černohous je jejím spoluautorem, stejně tak se podílel na tvorbě designu infocentra prostřednictvím grafického studia, pro které pracuje.

„Především centrum města je opravdu hodně v pohodě. Přístupné je kino, divadlo i knihovna, i když u té bych měl výhrady k těžko otevíratelným protipožárním vstupním dveřím,“ vyjmenovává Aleš, který zjevně patří mezi místní známé tváře, protože během naší procházky ho neustále někdo přátelsky zdraví. Je to jistě nejen proto, že je coby vozíčkář víc na očích, ale především díky jeho činorodosti. „Existuje tu řada podniků a obchodů, kam se snadno dostanu, nechybí ani restaurace s vyhovujícím WC,“ pokračuje ve výčtu pozitiv.
 
Jízda na dlouhou trať

Pochopitelně i v Děčíně jsou místa, kam se zcela bezbariérově dostat nedá. „Většinou jde o pár schodů, tak mě i tam přátelé většinou dostanou,“ směje se však místní patriot, podle něhož se tu s vozíkem žije dobře. „Působí tu neziskovky i sociální služby. Na poměry našeho kraje tu je i vcelku dost pracovních příležitostí. Jen s nabídkou bezbariérových škol je to tu podle mých informací slabší.“
 
Spolupráci s vedením města si Aleš pochvaluje, především z minulosti. Nové vedení zatím nechce po krátké době hodnotit. „Vždycky je potřeba mít na mysli, že politika je věcí jednání a kompromisů, což potřebuje svůj čas. Když k tomu přičtete dobu realizace, stává se, že se během toho všeho vymění po volbách politici a vyvstává otázka, jak to všechno bude dál,“ poukazuje Aleš na úskalí komunitního plánování.

Jeho úkolem je nadnášet především sociální témata a bezbariérovost. „Nedávno jsem třeba úspěšně zamezil zrušení bočního bezbariérového vstupu na magistrát. Teď jsem dostal informaci, že se plánuje seškrtání dotačních výdajů v sociální oblasti, tam jsem zvědav, co nastane. Byla by určitě škoda, kdyby se nepodařilo pokračovat ve všem dobrém, co se tu za uplynulá desetiletí povedlo.“

Aleš má rád Děčín i kvůli blízkosti krásné přírody. Nedaleký národní park skýtá nejednu trasu či místo přístupné lidem s omezením pohybu. I když mezi ně bohužel nepatří nejproslulejší z nich – kamenná Pravčická brána. Také rád fotí a vyráží na toulky se svým přídavným elektrobikem. Využívá ho i po městě. Sice se jednou stalo, že mu ho neznámí zloději poněkud „očesali“, když jej nechal zaparkovaný před místní čajovnou, součástky se však záhy našly v místních bazarech, s čímž Alešovi pomohla komunita jeho přátel.

I když jde o historku jistě nepříjemnou, na našem průvodci je znát, že mu nemůže zkazit pozitivní dojem z města, kde se narodil, žije, pracuje a plánuje nadále žít se svou rodinou. A vozík? Ten mu v tom rozhodně nebrání...
 
---------------------------------------------------
Aleš Černohous (*1975)

Vystudoval vyšší odbornou školu v oboru železničního stavitelství. Po úrazu během pracovního pobytu v zahraničí je od roku 2000 na vozíku. Žije aktivním životem, pracuje v grafickém studiu i pro informační portál Decin.cz, věnuje se peer mentoringu pro vozíčkáře krátce po úrazu, je spoluautorem bezbariérového průvodce po Česko-saském Švýcarsku a jako koordinátor skupiny pro osoby se zdravotním postižením se rovněž podílí se na komunitním plánování města.
---------------------------------------------------

...


Zaujala vás reportáž? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.


  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2019

červenec - srpen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta