Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Pohodář

S Jiřím Dvořákem o rolích menších i větších, snění o létání i jednoduchém receptu na herectví.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Tomáš Nosil a Tomáš Lisý
 
Brněnský soubor Pírko byl na začátku vaší cesty k herectví. 
Paní Delongová, která náš soubor vedla, nám stále připomínala, že Pírko není přípravka na konzervatoř. Ale pár lidí: Zuzka Slavíková, Pavel Kříž nebo já, jsme neposlechli.
 
Devět let jste hrál v Brně, sedmnáct sezon na Vinohradech. Jak vás v Praze přivítali?
Atmosféra v divadle byla úplně senzační. Měl jsem tři neděle před premiérou, sehnal jsem si byt blízko divadla a brzy jsem získal pocit, že jsem se v Praze narodil. Hrozně rád na to vzpomínám. Bylo to také tím, jakým způsobem mě soubor vzal – výjimečně. Výjimečné od doby začátků na Vinohradech bylo i to, že jsem celé roky seděl v jedné šatně s Viktorem Preissem, Petrem Kostkou, Otíčkem Brouskem…

Tehdejší parta byla docela jiná než při mém odchodu – skončil jsem kvůli zdraví a jiným problémům. Měl jsem velké role, strašně moc textu, s minimální reprízovostí, s prodlevou i déle než měsíční. Reprízy byly vlastně premiéry. Neměl jsem na to nervy. Šel jsem na jeviště se dvěma pocity: ať proboha všechno řeknu, a ať už to skončí! Tak jsem to skončil. Pak jsem rok nehrál vůbec nikde a zjistil jsem, že mi jeviště neschází. O rok později jsem se vrátil do Violy, kde hraju dvě příjemná představení. Když slyším o nějaké divadelní hostovačce, odpovídám: Nezlobte se, ještě ne! Mohu dělat to, co chci, a to, co se mi líbí. Nemusím dělat, co nechci, nebo něco, do čeho jsem tlačený.
 
Vzpomněla jsem si, kdy jsem vás poprvé na Vinohradech viděla, jako Arama ve hře Měsíční běs.
Aram byla moje první velká role v Praze v komorním dramatu o arménské genocidě, velmi emocionální záležitost. Režisér Michal Tarant nám dával dost prostoru. Povedlo se to. Od Měsíčního běsu se datují moje velké role na velkém jevišti. Dostal jsem nedávno nabídku hrát v té hře znovu, ale rozhodl jsem se do toho nejít. Arama mám v sobě zapouzdřeného. Nerad bych do stejné vody znovu vstupoval. A ono to taky nejde…
 
Jaký je rozdíl mezi jevištěm v Brně a Praze, třeba v potlesku nebo v kritice nové role?
V Brně se kolegové chválí, v Praze se na to moc nehraje…
 
Je „předvořákováno“, namítal jste při nabídce na rozhovor…
Šlo především o období kolem StarDance, kdy jsme dávali s Lenkou Norou Návorkovou rozhovory, ale jinak se médiím snažím dost vyhýbat.
 
Laďka Kozderková říkala, že sláva je lehčí než taška minerálek.
Geniálně tuhle věc definoval i Woody Allen – že člověk se snaží být celý život celebritou a slavný. Ale pokud se mu to podaří, nasadí si černé brýle, aby ho nikdo nepoznal. Termín sláva mi přijde hodně přehnaný, končí podle mne u hraničního přechodu u Rozvadova.
 
Hrál jste také ve hře Tango sólo, tam jste také tančil. Nechci připomínat televizní StarDance. Ale tančil jste jinak?
Tango sólo byl mimořádný projekt. O mladých lidech, kteří něčemu propadli. Tanci. Ne drogám, alkoholu, jiným věcem. Jen TANCI. To bylo jedinečné a moc rád na to vzpomínám. Pojetí tance se od mého mládí radikálně změnilo. Maximálně se dá říct, že mám díky umělecké škole jistou koordinaci těla. Vždy jsem se dost děsil, že s Lenkou Norou Návorkovou postoupíme do dalšího kola. Často jsme měli jen pár dní na to naučit se věci, které tanečníci trénují celý život. V tomto směru měli pravdu mí předchůdci, kteří mě varovali,ať se připravím na peklo. Peklo to bylo. Ale krásný…
 
Tanečnice – na vozíku – vám v jednom kole soutěže přibyla…
Ano, šlo o hrozně milé setkání, na sedmém benefičním večeru StarDance. Já sice nesouhlasím s tím, že se tohle kolo má bodovat, protože možnosti a souvislosti byly nesrovnatelné – nemělo to mít se soutěží nic společného. Ovšem silné pro nás, všechny zúčastněné taneční páry, bylo vnímat, jak málo stačí, abychom přešli na tu druhou stranu. Na tu na vozíku. A jak se může ve vteřině život změnit… 
Naše Erika Trousilová třeba spadla jen ze dvou metrů – a je dobře, že taková věc během StarDance zazněla. 
 
Naprosto jsem ale nechápal některé reakce na tento večer na internetu, kde lidé anonymně tohle kolo odmítali. Stačí přece tak málo, abychom se ocitli na vozíku také! Snažím se rovněž být v některých charitativních projektech. Třeba Bubliny, Pink Bubble, nadaci, která se stará o teenagery po onkologické léčbě – pomáhá jim zařadit se do běžného života. S Lenkou Norou Návorkovou jsme byli i na akci Ježíškova vnoučata. Jsou pořádaná Českým rozhlasem v předvánočním čase. Jednou jsem také navštívil s dcerou dětský domov – na zpáteční cestě nastalo v autě ze zážitků, které jsme měli, dlouhé ticho…
 
Byl jste se rozloučit s velkými herci, panem Luďkem Munzarem nebo Stanislavem Zindulkou – s tím jste si zahrál zřejmě v jeho poslední roli, ve filmu Narušitel.
Mám velkou úctu k téhle generaci. A Luděk Munzar mě naučil základní věc, která se týká herectví. Někdo se zeptá a druhej odpoví. Nic víc.
 
Jak skvěle může fungovat tahle „matematika“ herectví, pro mě představuje duo Ivan Trojan (Anděl Petronel) a vy (Čert Uriáš) ve dvojici pohádek – Anděl Páně 1 a 2.
Když jsme točili prvního Anděla Páně, znali jsme se s Ivanem Trojanem velmi okrajově. A Jirka Strach nás spolu postavil před kameru. Měl jsem před Ivanem respekt, ptal jsem se sám sebe: Půjde nám to? A ono to zafungovalo. Ta jistá „chemie“ zapůsobila. Po zeptání následovala odpověď. Stačí. Sedli jsme si s Ivanem i lidsky, což byl příjemný bonus navíc.Devíza pohádek o Andělích Páně je, že s nimi může člověk stárnout. Malé děti si v nich najdou své – čerta s andělem – a každý další lidský věk si přidá své.
 
Film Narušitel režíroval i stál za kamerou osmnáctiletý David Balda. Spolu s vámi filmovali také Petr Kostka nebo Stanislav Zindulka…
Námět vznikl na základě příběhu armádního pilota Vladislava Baldy, Davidova dědečka. Létání mám skutečně velmi rád, takže mně natáčení moc bavilo.Hlavně mi udělalo dobře, že osmnáctiletý kluk přemýšlí o takových problémech, o takových tématech – a za tím já jdu. Nabídku jsem přijal, protože mě dostal jeho talent a odhodlání. Samozřejmě i téma filmu, o útěku za svobodou, o kontrastu mezi službou v armádě a láskou k létání. David Balda je zosobněním věty, že když člověk chce, všechno jde.
 
Jak pracujete sám s novou postavou, jak ji stavíte?
Přeju si, aby byla nejednoznačná, nebyla lehce uchopitelná a charakterizovatelná. Od drobností a detailů stavím každou figuru dál.
 
Říká se o vás, že jste pohodář. Co vás dokáže dostat do varu? Přispívá k vašemu klidu i současná pozice na volné noze? Nejste v angažmá, to má jistě svá pro a proti…
Zásadně mě rozčílí blbost, lenost a nepracovitost. A také bezmoc.Víte, nepřemýšlel jsem o výhodách a nevýhodách angažmá: byl jsem „konzerva“, chtěl jsem mít svůj hrníček v rekvizitárně. Ale když nastal problém s mým hlasem, šlo to najednou jinak. Slýchal jsem také: Jdi na volnou nohu, zkus to! Ochutnáš to a nebudeš chtít jinak. Je to svoboda. Mimo jiné jsem tím pádem mohl dělat i záležitosti, které bych z časových důvodů, v divadle, dělat nemohl. Být bez divadla je křehká věc, musíte pracovat s časovou rezervou, s vizí, že se může cokoliv stát. A jste závislý na zazvonění telefonu. To není zrovna jednoduché.
 
Rád dabujete a natáčíte audioknihy. Namlouvání knih je specifická a jistě náročná věc.
Je, ale zároveň i krásná a obzvlášť obtížná. Číst denně pět hodin textu nahlas, a na mikrofon, to není žádná legrace…
 
Jednou jste prohlásil, že pokud pan Munzar mluví o létání, je tam jeho láska slyšet!
Nedá se to moc vysvětlit, ale on věděl, o čem mluví! Jaké to je, když přistává a když se kola dotknou země. V hlase se to prostě odrazí. Třeba v Baladě o pilotovi, kterou namluvil skvěle.
 
Jaké vás čeká léto a jak odpočíváte?
Pokračování seriálu Marie Terezie, další díl dokumentu Legie 100 a možná i něco dalšího. Ale to nechci zakřiknout. (směje se)A když chci vypnout, podívám se na nějaký film nebo si prostě lehnu a spím. V tomhle jsem dobrý.
 
V jakém věku se krátce po padesátce cítíte?
Jako vzorek končící střední generaci…

---------------------------------------------------
Jiří Dvořák (*1967)
Vystudoval JAMU v Brně. Po studiích (1989) nastoupil do angažmá Státního divadla Brno, potom přešel do Městského divadla v Brně. V roce 1999 se stal členem uměleckého souboru pražského Divadla na Vinohradech, poslední sezony je na volné noze. 
Na divadelních jevištích ztvárnil desítky rolí, například Romea, Doriana Graye, Cyrana z Bergeracu, Macbetha, Salieriho, Figara, dvojroli Champsboisy/Bouton. Hrál ve filmech Příběh kmotra, Pohádky pro Emu, Lída Baarová, Anděl Páně 1 a 2. 
Vloni dotočil roli mentora Zdeňka ve filmu Narušitel, vyhrál s Lenkou Norou Návorkovou IX. řadu televizní taneční soutěže StarDance.
---------------------------------------------------
 
...

Potěšil vás rozhovor Míši Zindelové? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
 

 
  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2019

červenec - srpen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta