Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Piano si vybralo mne...

Jediná nevidomá studentka oboru klavír na pražské HAMU Ráchel Skleničková je v poločase svého vysokoškolského „běhu“, na začátku třetího ročníku. Během rozhovoru mne přitahují její štíhlé prsty, jež umějí zázraky na černobílých klávesách.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Ráchel dokáže záležitosti naprosto přesně definovat. Na otázky odpovídá emotivně, ale zároveň velmi racionálně. „Vidění“ nahrazuje bohatou abstraktní představivostí, která vychází z pocitů a intuice.
 
Štíhlá mladá žena je od narození nevidomá, protože se u ní nedovyvinul oční nerv. Už jako malinká si ale zvolila způsob, jak lze komunikovat se svým okolím, prostřednictvím hudby – a oběma stranám to skvěle vyhovuje. Člověk jen žasne, co Ráchel všechno dokáže. Před rokem si například jako sólistka zahrála na koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro…
 
Genový základ otcovy rodiny je hudební, váš dědeček byl hudební skladatel Karel Sklenička. A tatínek amatérsky hraje na několik hudebních nástrojů.
U nás byla hudba opravdu pořád. Nejen proto, že jsme doma měli harmonium a různé zvukové hračky, rodiče zjistili, že prostřednictvím zvuku a sluchu zjišťuji, co se kolem mě děje. Oba mne v mé profesní volbě podporovali a podporují. Asi ve dvou letech jsem dostala malé klávesky Casio, od nich jsem se nedokázala odtrhnout. Klavír nebyl hned mým favoritem, zajímala mne i zobcovka. Naprostou jistotu, že se právě klavír stane mým životním posláním, jsem získala až na Deylově konzervatoři. Klávesy mě prostě magicky přitahovaly a moje profesorka klavíru Jana Köhlerová výrazně zvýšila celkovou úroveň mé hry.
 
Prosadit se s nástrojem, který patří mezi nejrozšířenější, není jednoduché. A proč padla volba na klasiku?
Na konzervatoři jsem si potvrdila, že mám vážnou hudbu nejraději: Beethoven, Mozart, Debussy… Vnímala jsem i filmovou hudbu, pop a jazz. Ale světová klasika, to je nejušlechtilejší esence hudebního cítění lidí za posledních více než čtyři sta let. Vážná hudba vyjadřuje pocity, pohnutky a emoce tak noblesně a elegantně, že se jí nedá odolat.
 
Máte nějaké klavíristy jako vzor?
Fascinují mě hned dva pánové, kterými se nechávám inspirovat – Američané Garrick Ohlsson a Muray Perahia. Ten první, který se cítí v Praze jako doma, dokáže jednoduchými prostředky způsobit, že z něj posluchač nemůže spustit ucho. A Muray Perahia? Nezůstává jen u prostředků technických, úhozových, ale jde vždy do analýzy skladby. Hraje nejrůznější skladby jedním dechem.
 
Studujete u profesorů Ivana Klánského a Františka Malého. Prožíváte semestry po boku velkých osobností v oboru klavír…
Opravdu obrovská čest čerpat informace právě od nich obou. Oni si práci krásně dělí, prof. Malý se mnou noty pomalu studuje. Myslím dobu, než začneme kompletovat, dávat do tempa, když si spolu důkladně projedeme text not, ujasníme si „obloučky“ a dynamiku. Já se jednotlivé pasáže musím učit zpaměti. A prof. Klánský zase velmi rád pracuje na interpretaci, vysvětluje mi, jak mám hrát, aby skladba získala správnou jiskru, aby zapůsobila na posluchače.
 
Jak byste zhodnotila svoji připravenost na vlastní profesní sólovou cestu?
Podle mne kvantitou repertoáru nebudu připravená nikdy. Nezbavím se nikdy frustrace z repertoárového množství, které se od umělců požaduje. Uvažuji o mezižánrovém poli, profesně by mne kombinace více věcí těšila. Diriguji amatérské pěvecké sdružení Gabriel na charitativních koncertech. Kromě vážné hudby, kde cítím hlavní těžiště, hraji i písně nebo džez. A k filmu Olgy Špátové Po tmě světlo jsem napsala hudbu. Paní režisérka nahrávala moji improvizaci, kterou jsem pak opakovala podle paměti. Moc mě také baví učit malé děti, jako to teď občas dělám v Říčanech.
 
Hodně z výtěžků z charitativních akcí jde na noty. V čem je přepis not tak problematický?
Noty jsou složité v tom, že máme napsanou pravou a levou ruku po taktech nehledě na to, kde začínají a končí řádky na papíře – jak to vyjde, tak to vyjde. Nemůžeme se spoléhat na grafickou přehlednost jako vidoucí, čtoucí z not. Akordy jsou psány horizontálně, Braillovo písmo neumožňuje přepis svisle. Čteme všechno zvlášť a pak si věci spojujeme dohromady. Bývá složité dát si dohromady zvukový průřez. Orientace v notách je povšechně složitá.
 
Mohla byste se jen krátce vrátit rok nazpátek, k vašemu sólovému koncertu na Pražském jaru 2016?
Jednalo se o moje třetí sólové vystoupení s orchestrem a můj splněný sen! Velkou roli na mých vystoupeních na festivalech Proms i vloni v červnu na Pražském jaru sehrál Nadační fond Mathilda, který podporuje osoby s těžkým zrakovým postižením. Na Pražském jaru jsem hrála Bacha, Beethovena a Chopina a dirigent Steven Mercurio se pro mne stal mediátorem celé mé komunikace. Byl tak blízko, že jsem slyšela jeho dech. Přesně jsem věděla, kdy dá gesto a nastoupí orchestr. Díky tomu jsem se mohla dobře „trefit“ do orchestru. Já potřebuji, abychom se vzájemně vnímali, abychom byli na sebe naladění. S někým druhým je podstatná empatie a kontakt – nejen zrakový, ale i sluchový a psychický.
 
V rozhovorech vždy opakujete, že velkým přínosem pro vás byly dvě zajímavé ženy z vaší rodiny, Tereza Kochová a Klára Novotná, které se věnují tyflopedii…
Obě moje tety se věnují pedagogice pro nevidomé. Já jsem měla hodně speciálních hraček a hned, jak to bylo možné, mne přihlásily do střediska rané péče. Díky nim jsem vycházela do světa dost vybavená, abych přestála integraci a všechny problémy spojené s nevidomostí. Velmi mě posunuly v začlenění do světa, ve výchově a v celkové socializaci.
 
A vaše máma?
Ta schytala největší zátěž, navíc mám dvě sestry a bratra… Máma má klíčovou zásluhu na tom, že jsem v pohybu, mezi lidmi, jako civilizovaný člověk, se vším všudy, i s bontonem. I když mám přítele Jakuba, bydlím zatím v „mama hotelu“ – je to příjemnější a připouštím, že také pohodlnější. Ráda bych ještě přes Erasmus zkusila studovat v zahraničí, lákají mě Helsinky, proto jsem se také v patnácti naučila finsky.
 
Existují nějaká tabu při vašich vystoupeních, třeba v oblečení? Kdo vás vlastně obléká a češe?
To všechno dělá máma, někdy i vizážistka objednaná organizátorem koncertu. Když nekoncertuji, můžu mít při hře u klavíru vlastně cokoliv. Čeho se na pódiu vystříhám, jsou rukávy až k zápěstí. Podstatnou částí střihu šatů jsou ramena – nesmějí být moc úzká, pak se mi špatně hrají hlouběji ponořené tóny. A na pedál mi také vadí vysoké podpatky. Před vystoupením jsou kolem mě lidé, kteří mi zajistí kompletní komfort i technické záležitosti. Musím mít někoho, kdo zkontroluje, zda jsem dobře oblečená. Bez zrakové kontroly na pódium nejdu.
 
Oblíbila jste si hodně sportů, horolezecké stěny, skáčete padákem. To už u muzikantů neplatí „pozor na ruce“ s velkým vykřičníkem?
Pozor na ruce platí vždycky a všude. Sport mi vždycky sloužil jako rekreace, uvolnění, relaxace, odreaguju se. Vyčistím si hlavu – snažím se inspirovat vším možným nehudebním. Získám energii a sílu na zkoušení. Všechny představy, i nehudební, obohacují moje barvy ve vytvoření zvuku při hře. Třeba horolezecká stěna mi pomáhá při zvládnutí některých technických pasáží studované skladby. Cítím až tricepsy, svaly prostě pořádně zabírají.
 
Sešly jsme se nedlouho před vaším ročníkovým koncertem.
Za rok zvládnu jednu klasickou sonátu, jeden romantický přednes a dvě až tři etudy. Ale červnový koncert není mojí vstupenkou do dalšího ročníku, jde o studentskou prezentaci – až bakalářský koncert se stane definitivní tečkou za celým dosavadním studiem. Ale já doufám, že budu moci pokračovat a dokončit i magisterské studium.
 
Oblíbila jste si nějaké rituály v den koncertu?
Snažím se nedávat si do programu žádné stresující aktivity a probudit se, kdy chci… Udělám si pohodový den. A kromě modlitby, protože jsem křesťanka, žádné zvláštní rituály nemám.
 
--------------------------------------

Ráchel Skleničková (*1992) je od narození úplně nevidomá (hypoplazie). Hře na klavír se začala učit ve čtyřech letech, po Gymnáziu Jana Nerudy absolvovala Konzervatoř Jana Deyla pod klavírním vedením MgA. Jany Köhlerové. Nyní je studentkou Hudební fakulty pražské AMU, úspěšně se rozvíjí i její sólová kariéra. Často se angažuje v projektech Nadačního fondu Světluška při Českém rozhlase. Studuje cizí jazyky, hovoří plynně anglicky a finsky. Ráda čte, sportuje nebo navštěvuje kulturní akce.

--------------------------------------

Text vyšel v aktuálním zářiovém vydání. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 

  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2017, leden 2018

prosinec 2017, leden 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta