Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Petr Brůna: Bezbariérovost není nutné zlo

S hlavním architektem Hradce Králové o odvaze, hledání kompromisů a městu přístupném všem bez rozdílu.

Text: Radek Musílek
Foto: Archiv Petra Brůny

Zákon městům a obcím neukládá povinnost mít ve struktuře úřadu vlastního architekta, který by systematicky pomáhal s plánováním urbanistické koncepce či bezbariérovými řešeními. Hradec Králové paří mezi výjimky. Jaká je tedy hlavní úloha městského architekta?

Myslím, že bez funkce městského architekta se už dnes nelze obejít. Měly by ho mít i menší obce. O této nutnosti se diskutuje už přes 10 let. Řešíme územní plán, regulace, dopravu, architekturu veřejného prostoru – parteru, městské zakázky. Jednotlivé stavby jsou spíš otázkou konkrétních autorů. My můžeme připomínkovat a vydávat příslušná vyjádření a stanoviska.

Jsme jakýmsi spojníkem mezi tvorbou města a jeho vedením. Porovnáváme varianty a moderujeme cestu k výsledku. Podmínky nám určuje legislativa, veřejnost a zastupitelstvo. Je to těžká role, je třeba novým a novým lidem vysvětlovat naši hlavní ambici – veřejná investice má jít příkladem a udávat trend. Musíte mít odvahu to zkoušet, jít s kůží na trh a snažit se věci někam posouvat. Jednou z úloh hlavního architekta je hledat odvážné tvůrce a řešitele. Bohužel často mám jen omezený prostor veřejnosti vysvětlit souvislosti konkrétního projektu.

K problematice bariér pro zdravotně postižené lze konstatovat, že se práce povedla, když novou architekturu, případně řešení městského parteru, kolem sebe přijímáte tak automaticky, že ji ani nevnímáte.

Hradec Králové má více než stotřicetiletou tradici promyšlené urbanistické koncepce. Je to určitá forma závazku pracovat s architekturou takového města?

Určitě. O tvář moderního Hradce se výrazně postaral počátkem 20. století někdejší starosta František Ulrich. Na projektech pracovali nejlepší čeští architekti své doby, jako Josef Gočár nebo Jan Kotěra. S jejich odkazem se každodenně potkáváme. Bohužel se na to občas zapomíná. Nebo se naopak někdo těmi jmény ohání a vykládá, že takové řešení by se Gočárovi určitě nelíbilo. Přitom osobně jsem přesvědčen, že konkrétně on by ledacos řešil razantněji, než by prošlo dnes. Jsou prostě období, kdy si příslušní lidé tzv. sednou a začnou vznikat skvělé věci. Jindy se spíš opatrně zvažuje, jestli se do něčeho město pustí. Vliv mají bohužel i takové faktory, jako jsou například evropské dotace. Teď momentálně jsou vypsané na tohle, tak se budeme věnovat tomu bez ohledu na to, co město potřebuje.

Jak moc se ve své práci věnujete otázkám bezbariérovosti? Bezbariérové bydlení bylo i námětem vaší diplomové práce na vysoké škole.

Bezbariérovosti se samozřejmě věnujeme. A vnímám v této oblasti za poslední dvě dekády velký posun. Spolupracujeme s organizacemi, vznikl projekt Hradec Králové město svobodného pohybu, připravujeme už pátou bezbariérovou trasu, na webu Hradeckralove.org je sekce Bezbariérový Hradec.

Hodně je určeno legislativou. Vycházíme z celkem přesné vyhlášky, která dává jasná pravidla. To jsou takové ingredience. Záleží pak na kuchaři-architektovi, co z nich dokáže vyrobit. Musíte zohledňovat úplně jiné dimenze. Lidé s postižením se pohybují nejen jinak, ale často také po jiných klíčových bodech města. Někdy jsou v kolizi např. potřeby nevidomých a vozíčkářů (obrubníky ano/ne). Pak hledáme společné řešení.

Také je složitější propojit normy a estetiku, zejména v historickém jádru. Na druhou stranu mám zkušenost, že čím více omezení architekt má, tím kvalitnější bývá výsledek. Opravdoví profíci to berou jako inspiraci k obohacujícím řešením, a i když z toho možná nejprve nemají radost, úspěšně a kvalitně si s tím poradí. Nahlížet na bezbariérovost jako na nutné zlo není dobrá optika.

Daří se taková řešení najít?

Někdy se taky něco úplně nepovede, ale to jsou naštěstí spíš ojedinělé případy. To jde pak pochopitelně na moji hlavu. Je fajn, když spolupracujete se skvělým řešitelem zadání, když do toho není potřeba zasahovat. Měl bych to rozeznat předem, zda bude výsledek šumný, jak by řekl David Vávra, se kterým byla radost spolupracovat na tvorbě místní knihovny. Je potěšení dělat na něčem, o čem víte, že tu bude představovat kvalitu ještě za desetiletí. Podobně jako lávka profesora Mirko Bauma spojující univerzitní kampus a historické jádro.

Řešení se přitom nemusí najít hned. Na stole mi přistane dvacet návrhů, a přitom ani z tohoto počtu si třeba nelze vybrat. Městský architekt například píše zadání pro soutěž, je-li to zadání města, pak následuje další schvalovací proces. Důležité přitom je komunikovat s budoucím provozovatelem, teď například pracujeme na zadání stavby denního stacionáře pro šedesát pět osob.

Dobré je, že nejsme tlačeni slevovat z požadavků ani k přehnanému šetření. Dříve byla nejnižší cena při poptávkách projektů prakticky jediným hodnotícím faktorem ze strany města. Ono ale i tady platí, že nejlevnější nabídka vás ve výsledku může přijít dráž. Kvalitní tvůrci mají zkušenosti, vědí, co je čeká, takže nepřijdou s nejnižším návrhem ceny, ale díky jejich zkušenostem nakonec konečná investice vyjde levněji. To platí zejména u staveb občanské vybavenosti, jako jsou školy a podobně. S cenami se ovšem i tak potýkáme s ohledem na stavební boom. Například stavba D11 a dalších dopravních staveb zaměstnala všechny dodavatele v okolí a do jisté míry vyšroubovala ceny za jejich práci. Také nás trápí délka realizace projektů. Ta někdy trvá hlavně kvůli schvalovacímu procesu šest až osm let!

Pracoval jste kdysi také u památkářů. Řekl bych, že ti v rámci ochrany historických objektů na nějaké zpřístupňování moc neslyší...

Posláním objektu pro lidi je, aby žil. To znamená, že by měl pokud možno být přístupný všem. Pochopitelně existují jisté technické limity, ale zároveň je potřeba si položit základní otázku: Co je a co má být předmětem památkové ochrany? Když neudělám žádné fatálně nevratné stavební zásahy, ale jen třeba přidám plošinu, která se dá bez problémů zase odstranit, tak proč ne? My máme v Hradci štěstí, že náš památkář je rozumný člověk. A i když občas můžeme mít trochu jiný názor, chováme k sobě vzájemný respekt.

Zmínil jste, že architekt Josef Gočár by podle vás byl v některých řešeních razantnější, než by dnes prošlo. V čem třeba?

Budova magistrátu Hradce Králové je právě od tohoto autora. Vznikala v době, kdy byly požadavky a normy poněkud jiné. Když se jednalo o současné zpřístupnění tohoto objektu pro osoby s omezenou možností pohybu, navrhovali jsme rampové uspořádání. To nám neprošlo kvůli památkové ochraně. Já jsem však přesvědčen, že on by to kvalitně upravil a zohlednil i potřeby této skupiny obyvatelstva. Což jsou mimochodem ve výsledku prakticky všichni, protože to pomáhá i seniorům, rodičům s kočárky… Objekt nakonec přístupný je, ale řešení je konzervativní. Bez odvahy nová kvalita nevznikne.

-------------------------------------------------------
Ing. arch. Petr Brůna (*1972)
Narodil v Hradci Králové, začínal v projekci SURPMO. Od roku 2002 vede odbor hlavního architekta Magistrátu města Hradce Králové. Vystudoval Fakultu architektury na ČVUT, diplomovou práci psal na téma bezbariérového bydlení. Věnuje se poradenské činnosti v oblasti výstavby a urbanismu.
-------------------------------------------------------
  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2020

červenec - srpen 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta