Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Od Prince ke Králi a Rapsódovi

Prý by si balet znovu nezvolil, protože se jedná o příliš krátký život na jevišti, nanejvýš dvacet let. Ale Vlastimil Harapes na kulturní a společenské scéně stále zůstává – viditelný, v mnoha rolích a pozicích. Na nevytíženost si opravdu stěžovat nemůže…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Jak vnímáte současnou úroveň našeho baletu, jak byste ji hodnotil? 
Pořád si myslím, že je na vysoké úrovni, technické jistě. Už to samozřejmě není v žádném případě český soubor, podobně jako všude na světě jde o nadané lidi z různých zemí. Já jsem také hostoval ve světě, teď jsou ovšem věci nastavené jinak, pro talenty napříč celou zeměkoulí. Nedávno jsem podepsal petici za další existenci Pražského komorního baletu, který zůstal bez dotací. Soubor má za sebou úctyhodnou tradici zakladatelské dvojice Šmok – Ogoun, a byla by jistě škoda, kdyby kratší taneční výrazové choreografie neměly stabilní platformu. Rád sleduji nové premiéry, nejen v baletu a nejen v Národním – jezdím do Olomouce, Ostravy, Liberce i do Plzně. Na první scéně jsem nedávno viděl Kytici, moc se mi líbila. Navštívil jsem i premiéru Labutího jezera v choreografii Johna Cranka. Když jsem si vyzvedával kabát v šatně, garderobiérka mi řekla, že se mohla dívat na generálku, a prohodila: „Ale Harapes tam nebyl…“ Koho by to nepotěšilo?
 
Vy sám jste v sezonách, kde se konala jedna premiéra za druhou, tančil nejen milovníky, ale také mužné charakterní role – Radúze, Danila, Macbetha, Spartaka nebo Odyssea. Je třeba dozrát pro takové role – technicky nebo výrazem? 
U divadla se žije od premiéry k premiéře, od představení k představení, je to příšerná rychlost. Pro některé diváky jsem zůstal Princem, Romeem, pro jiné Odysseem. Slavná ruská baletka Anna Pavlovová jednou řekla: „Naučte se techniku a zapomeňte na ni.“ Pro mě měl tanec jediný úkol, zviditelnit hudbu. Při tanci jsem se vždycky snažil o výrazovou stránku – to je cíl choreografa i interpretů. Cítit, jak se tvořily tóny, pak jedině má tanec smysl a může někoho zaujmout. V hudbě je napsané všechno, stačí jen číst.
 
Nosíte v sobě velkou míru sebereflexe, velké kritičnosti. Dovedl jste vůbec nějakou roli posoudit jako výbornou? Jak jste dokázal ze světel ramp odejít? 
Za léta, co jsem tančil, bych napočítal asi deset představení, s nimiž jsem byl po všech stránkách spokojený. Podle mne by člověk neměl nikdy usnout na vavřínech. Jsem fatalista a u mnoha situací, které se mi přihodí, si pomyslím: Asi to tak mělo být. Beru život, jaký je.
 
Brzy po listopadové revoluci jste se na dlouhé sezony stal šéfem baletu Národního divadla. V nové, dost zjitřené době vás čekalo hodně problémů, nejen v dramaturgii…
Doba skutečně nebyla vůbec jednoduchá, ale balet fungoval, jak má fungovat, to mě vždycky těšilo. Navíc jsem tehdy studoval čtvrtý rok choreografii na pražské HAMU. Poté, co si mě soubor baletu zvolil za šéfa, jsem studium přerušil. Už nikdy jsem se ke studiu nevrátil – lituju toho, ale už je pozdě. Stal jsem se šéfem baletu od 1. ledna 1990, nešlo o to pracovat „podobojí“, šlo o příliš velký tlak úkolů. Samozřejmě v mnohém záleželo také na dalších lidech v týmu, ale já byl „hlava“ souboru… Postupně jsem se pustil do choreografie, režie. Zůstal jsem v Národním divadle celkem čtyřicet šest let.
 
U vašeho jména se vžilo adjektivum ztepilý. Režisér Petr Weigl ho pojí u vaší charakteristiky slovy „jeho ztepilost a sličnost vždy diváky oslňovala“.
Máte pravdu, ztepilost mě hodně „pronásleduje“, je to můj celoživotní přídomek! A divadlo? Tak třeba nabídku na činohru jsem dostal v pětatřiceti letech, když mě přemluvil Jan Kačer (tehdy vedl divadelní studio na Žižkově) – měl jsem v jeho nastudování Shakespearovi Bouře dělat Ariela, vzdušného ducha. Že prý na to mám figuru! Kvůli roli jsem si tehdy chtěl vzít pár lekcí u Libuše Havelkové. V našem telefonním dialogu byla po dotazu znát malá zámlka, takže jsem se jí zeptal: „To je ale asi špatný nápad, že?“ a paní Havelková na to: „Ne, my takového herce nemáme, tak ztepilého! A když jsem s režisérem Ivem Novákem natáčel film Operace mé dcery, při posledním záběru vezli moji dceru na operaci, nastal okamžik loučení. Uslyšel jsem výkřik: „Stát!“ od režiséra. Ohradil jsem se: „Ale pane režisére, já nestačil ani…“ Namítl jen krátce: „Zase jste byl ztepilý!“ Tenhle film žije dodnes, a my dva jsme se rozcházeli velmi přátelsky.
 
Baletu jste byl čas od času „nevěrný“ s filmem. Nejvíc ale s divadlem – ten vztah jste zatím neukončil…
Zpočátku mě ani nenapadlo, že budu hrát ve filmu ani že budu známý. Začínal jsem roličkou ve Starcích na chmelu, pokračoval jsem Kristiánem v Markétě Lazarové. Pokaždé jsem dělal kamerové zkoušky, mnohdy to byla náhoda, štěstí. Víte, chodit na divadelní jeviště mě stále těší, přináší mi to naplnění. Všechny ty tři uměny – muzikál, činohra, ale v hlavní roli balet – mě nepřestávají zajímat!
 
Na co se rád díváte z vlastní filmografie?
Pořád si myslím, že v žánru veselohry je výborně natočená komedie Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku. Já měl být původně vlastně supervizor vybraného herce, režisérka si přála, aby povely na baletním sále byly autentické. Ale po čtrnácti dnech názor změnila: „Co bys komu radil, zahraj si to sám…“ Musím ještě přidat snímek Den pro mou lásku, komorní drama s tématem, které nestárne, a variaci režiséra Herze na klasickou pohádku Panna a netvor.
 
Jaký čas prožíváte teď, v neuvěřitelné sedmdesátce?
Jsem poradce a patron na dvou školách, na Mezinárodní konzervatoři, na Soukromé taneční konzervatoři v Řepích a také v Dětském baletu Praha, zasedám v porotách různých soutěží. Vystupuji rád v pohádkovém příběhu o Popelce, muzikálu na ledě. Mojí Královnou jsou Dana Morávková nebo Hana Buštíková, já jsem zpívající Král – ovšem bez bruslí… 
 
Vloni, v roce šedesátého výročí Divadla Semafor (tohle divadlo a hudba pana Suchého mě doprovázely velkou část života) jsem byl obsazený ve dvou semaforských představeních, jako Josef Maršálek v legendárním Čochtanově divotvorném hrnci. Hraje se to s úspěchem, na každou reprízu se těším. A v Prstenu pana Nibelunga mám roli komentujícího Rapsóda. Jiří Suchý sestavil divadelní pásmo, kde v první půlce vidí publikum „to nejlepší z nejhoršího“, tedy záležitosti, co „propadly“. Písničky a výstupy (především současné), které měly úspěch, jsou v druhé polovině představení. Já zpívám Rapsóda. Pan Suchý stojí za choreografií i režií, sleduju s obdivem výkony vitálního fenoménu jménem Jiří Suchý. Pro mne klasik klasiků… A mám radost, že můžu vystupovat i s Jitkou Molavcovou a Jiřím Štědroněm.
 
Je ještě jedna aktivita, o které se příliš nezmiňujete, o pozici čestného předsedy Českého hnutí speciálních olympiád. Zastáváte ji téměř třicet let!
Doba mého vstupu do hnutí nebyla mou první zkušeností se světem handicapovaných. Už jako tanečník a choreograf jsem spolupracoval s centrem pro lidi s mentálním postižením, Studiem Oáza…Handicapovaní na jevišti mi ukázali, jak jednoduché je emoci vyjádřit. Jejich pohybové představení byla fúze radosti a energie. Paní doktorka Martina Středová a Olga Kurzová, které u nás hnutí speciálních olympiád zakládaly, často chodily na moje představení. Později mě přizvaly, abych se v nově registrované organizaci stal čestným předsedou. Přikývl jsem, ale netušil, že moje ambasadorství potrvá desítky let.

Tohle hnutí založila koncem šedesátých let sestra prezidenta Johna F. Kennedyho Eunice. Měli handicapovanou sestru a Eunice zjistila, že Rosemary miluje sport, že z něj má potěšení. Pokud mi to moje termíny dovolí, doprovázím všechny soutěže a výpravy u nás i v zahraničí. Odjel jsem také v české delegaci na světové hry v roce 2019, kde soutěžilo více než sedm a půl tisíce sportovců z téměř třiceti zemí světa.

Sportovní disciplíny lidí s mentálním postižením mapují cyklus oficiálních olympiád (Special Olympics World Games), poslední letní hry proběhly vloni v Abú Dhabí, letos závodníky z hnutí čekají závody v zimních disciplínách. Pohled na závody je pokaždé úžasný: na jedné olympiádě jedna ze závodnic zakopla a upadla. Ostatní neběželi dál, ale vrátili se pro ni. Milé gesto, které ukazuje, že na hrách nejde o honbu za vítězstvím – závodění má docela jiné parametry. Účastníci jsou rozdělení do tří kategorií, podle stupně svého postižení. Ačkoli se i ve speciální olympiádě rozdávají medaile, sport je chápaný šířeji než pouze jako touha po rekordu. Zlatou medaili a radost z vítězství může získat i ten, kdo není nejzdatnější. Běží především o radost lidí, kteří se bez naší pomoci neobejdou.

------------------------------------------------
Vlastimil Harapes (*1946) 
Český herec, tanečník, režisér, choreograf a taneční pedagog. Po ukončení konzervatoře nastoupil v souboru baletu Národního divadla jako sborový tanečník (1966), na počátku sedmdesátých let zazářil v baletu Romeo a Julie – jako Romeo i Merkucio. Stal se sólistou baletu (1971), účinkoval v padesáti představeních naší první scény. Tančil na mnoha světových podiích, později působil jako šéf baletu Laterny Magiky, začátkem roku 1990 se do Národního divadla vrátil jako ředitel baletního souboru (až do roku 2003). Vyučoval klasický tanec ve Florencii a v Římě. 

Vlastimil Harapes je také úspěšným filmovým a divadelním hercem. V roce 2012 získal Cenu Thálie 2011 za celoživotní taneční mistrovství a na počátku sezony 2016/2017 byl uvedený v Národním divadle do Síně slávy.
 
České hnutí speciálních olympiád (ČHSO) existuje od roku 1990 (původně Československé, později České hnutí speciálních olympiád). Organizuje akce speciálních olympiád, s plejádou 22 letních a devíti zimních sportů. V České republice je do tohoto programu zapojeno asi tři tisíce sportovců. Více informací na www.specialolympics.cz.
------------------------------------------------

...

Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2020

červenec - srpen 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta