Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

O srdečních záležitostech…

Sešli jsme se v pražské Malostranské besedě. Ztepilý muž v zrcadlových brýlích se v budově dobře orientuje, hrál tu často už s kapelou Zuzky Navarové. Mário Bihári, fenomenální nevidomý muzikant, se sem pořád rád vrací.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

 
Na začátek vyprodaného koncertu si musím počkat. Muzikanti, co na sebe skvěle slyší, projedou zvukovou zkoušku, pomalu se začne scházet publikum. Do Malostranské besedy přicházejí páry i samotní lidé několika generací.
Mária Biháriho, který nastupuje na začátku koncertu jako poslední, v nepřehlédnutelné rudé košili, vítá potlesk. Před sebou má akordeon, za sebou klavír, na oba nástroje hraje virtuózně, citlivě zpívá rytmické i teskné písně. Bachtale Apsa spojuje romské cítění s folkem, popem i jazzem. Energický ohňostroj písní kapely je bez konce – Mário se otáčí na židli od jednoho nástroje k druhému. Až po jedné skladbě hlesne do mikrofonu: „Musím si vydechnout!“ Ale hned začne zpívat další, šansonovou skladbu. Hlavou mi prolétne srovnání se Stevie Wonderem…
Od prvních tónů posluchači v klubu „plují“ s písněmi, pohupují se, tleskají. Pro všechny v sále je tento koncert vysoko vynesená karta, jde o jejich „srdeční záležitost“. Také k tématům srdce jsme se s Máriem Bihárim během rozhovoru dostali.
 
Vnímal jste svět kolem sebe až do osmi jako jiní, pak jste oslepl. A pak se vás rodiče v Bratislavě snažili posadit ke klavíru?
Narodil jsem se se zeleným zákalem, ale přestal jsem vidět až po úraze. Tehdy jsem už rok na klavír hrál, ale mnohem raději jsem běhal s kluky venku. V deseti jsem se dostal do internátní školy v Levoči – tam nás učitelé a vychovatelé vedli ke sportu. A když jsem hodně trénoval, přišly i úspěchy. Jako žák jsem dvakrát vyhrál mistrovství Evropy a později, v Praze, jsem hrál za Slavii Praha goalball. Po škole v Levoči jsem odešel na Deylovu konzervatoř do Prahy, studoval jsem tady od čtrnácti do dvaceti dvou let.
 
Kdy jste hudbu přijal jako svou budoucí profesi?
Můj učitel klavíru věděl, že pokud se chci dostat na konzervatoř, s klavírem to nepůjde. A tak jsem začal s akordeonem. Samotnému nástroji jsem přišel na chuť až během druhého ročníku, když jsem uměl zahrát věci, které jsem chtěl. Začal jsem si sám vybírat skladby k učení. A najednou začalo být studium a kamarádi zábava.
 
Později jste se stal i Čechoslovákem…
Ano, protože v 90. letech existovala možnost se prohlásit českým občanem. Mám od té doby občanství oboje.
 
Z teorie do praxe jste se dostal díky angažmá ve skupině Zuzany Navarové. Jak k tomu vůbec došlo?
Oni hledali nějakého harmonikáře a dozvěděli se o mně i z filmu, který se o nás tehdy točil. Byl o deseti studentech z Deyláku. Pamatuju se, že mi Zuzka jednou zavolala a dali jsme si schůzku. Něco jsem zahrál, potom jsme si zahráli spolu – a vzali mě. Víte, asi v osmi jsem začal mít představy o tom, jak hraju na pódiu s vlastní kapelou. Sen se mi splnil 6. listopadu 1998, kdy jsem poprvé vystupoval na pódiu se Zuzanou Navarovou a kapelou Koa. Měl jsem na začátku výborné učitele, Ivána Guitiérreze a Zuzku Navarovou. Ti mi dokázali říct, kdy mám hrát a kdy ne a co mám hrát. Hudbě jako takové se totiž naučíte až praxí a posloucháním. Chce to čas. Psal jsem diplomku o Zuzanině písňové tvorbě, bylo to skvělé období. Hráli jsme spolu od roku 1998 do 2004, až do jejího odchodu.

Celý text si můžete přečíst zde: https://www.alza.cz/media/muzes-d4594651.htm?o=1






 

  • 1

Aktuální číslo

říjen 2017

říjen 2017

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta