Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

O síle člověka

V létě roku 1973 se šestnáctiletý Jan z Plané u Mariánských Lázní vydal na projížďku na svém pionýru. Kdo ví, proč se mu snažila dvě děvčata zastoupit cestu. Legrace? Finta na kluka? Sázka? Jan se snažil vyhnout, přejel lehce do protisměru a…

Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
 
… zavadil o blatník protijedoucího náklaďáku. Více než rok byl v bezvědomí. První známky vědomí si jeho maminka Hana všimla na Vánoce, když mu přímo v plzeňské fakultní nemocnici chystala improvizovaný Štědrý den. Začala cesta, která trvá dodnes.
 
Když se učitelka učí

Janovo zranění bylo devastující. Dodnes je vidět hluboká proláklina v jeho lebce, půlka těla se nikdy nedala do pořádku, průmyslovku dokončit nemohl, nechodil, nemluvil, nečetl. Na knihu by vydalo líčení jeho cest pro klinikách a rehabilitačních zařízeních. Paní Hana si přesně pamatuje jména lékařů i rehabilitačních pracovnic, slovy plnými vděku mluví o pochopení svých spolupracovníků i nadřízených, přesně si vzpomíná, proč se rozhodla vzít svého syna domů a starat se o něj. Byla celý život učitelkou a Jan si potřeboval znovu osvojit právě ty nejobyčejnější dovednosti – chodit, mluvit, rozeznávat běžné věci.

Dnes je takový úkol přetěžký, v sedmdesátých letech minulého století téměř nevídaný. „Měla jsem štěstí na rodinu. Sourozenci, mé další děti, moji rodiče. Všichni pomáhali, mohla jsem i dál chodit do práce. A právě pedagogická praxe mě vedla k hledání metodiky, jak Honzu učit. Moje maminka, zkušená učitelka žáčků v první a druhé třídě základní školy a v té době už důchodkyně, začala Honzu prohánět s učivem od první třídy až k čítance pro třídu čtvrtou, pak přešli na Robinsona. Já se specializovala na chůzi. Syn se mě držel kolem krku a zkoušeli jsme. Nejprve jeden, pak další kroky. Naše tréninková dráha byla na chodníku, zvládnutou vzdálenost jsme měřili podle kandelábrů. V Janských Lázních ho pak naučili chodit s francouzskými holemi. Tisíce hodin jsme opakovali a opakovali. Když jsem byla v práci, starala se opět moje maminka, když jsem jezdila za synem po nemocnicích a ústavech, mé další děti zvládly všechno. Vlastně ani neměly pubertu, musely se rovnou chovat jako dospělí. Jediný, kdo naše břemeno neunesl, byl manžel. Odešel od nás…“

Vyprávění pozoruhodně svěží Hany Fundové je tak strhující, že si ani neuvědomíte její věk – v osmaosmdesáti letech doslova srší energií. Stěny půvabné vilky by asi mohly přidat další fakta. Léta se starala o rodiče ve velmi pokročilém věku, nikdy neopustila svou profesi, nikdy si nepřipustila, že by těžce postižený syn měl za jejího života skončit v nějakém ústavu. Zvládla i rehabilitační cvičení, úpravy domu, provoz celé rodiny. Vlastně získala novou kvalifikaci – dnes by mohla vydávat knihy o metodice výuky a znalostní rehabilitaci postižených. Takže barvotiskový obrázek? Ne, ne i ona poznala lidi nepřející a nevěřící v Janovo zlepšení. A síly přece jenom ubývají, takže procházky se synem bez elektrického vozíku už zrušila stejně jako pěstování zeleniny na zahradě.
 
Co je, a být nemuselo

Jan Funda už brzy oslaví šedesátiny. Dnes zvládne základní hygienu, o berlích udělá i pár kroků, čte, i když ho to trochu unavuje, skamarádil se s počítačem, sleduje život kolem sebe a v žádném případě se neuzavírá do ulity osamění.

Paní Hana vzpomíná, jak jeho babička, také učitelka, s pomocí slabikáře trpělivě a laskavě učila téměř dospělého vnuka. „Víte, v takové situaci nevystačíte s láskou a soucitem. Kdybychom nebyli kantorská rodina, asi by šlo všechno mnohem hůř, a třeba vůbec ne. Sílu můžete mít sebevětší, ale potřebujete i dovednost. Každý nemůže být učitelem, i když to tak dneska někdy vypadá. A stejně jako ve škole musíte mít nějaké konkrétní cíle – dnes zvládneme to a to, zítra to zopakujeme, a pak teprve můžeme jít dál. A za čas znovu zopakujeme. Nesmíte spěchat, přeskakovat jednotlivé kroky, ztrácet trpělivost. Takže my jsme s Honzou nestvořili nějaký zázrak, my jsme jenom pracovali a pracovali.“

Pracovali… V rodinách s postiženými potkáváme někdy beznaděj živenou dnešním životním stylem, úprkem za úspěchy, materiálními hodnotami, tzv. zážitky. Trpělivost se v naší společnosti stala téměř nemoderní. Raději problém odhodíme, zamlčíme, překryjeme, než abychom ztratili tempo šíleného času. Proto lidé jako paní Hana mohou vypadat divně, až neuvěřitelně. Ale oni existují, a i když by dávno mohli žádat pomoc od jiných, nezastaví se. Dokonce i plánují, třebaže už i neradostné životní situace: „Samozřejmě přemýšlím, co s Honzou bude, až já nebudu. Jeho sourozenci by si ho i vzali, ale to nejde, rozbili by si celý svůj život. Spíš se teď musím poohlédnout po nějakém dobrém zařízení, kde by mohl žít. Myslím opravdu žít, nejen se najíst a koukat bez cíle celý den z okna. Nějaké peníze má našetřené, takže bychom pro něj chtěli najít opravdu kvalitní domov. Přece nezůstane tady. Sám a sám. To by pak celá naše letitá práce byla k ničemu. Však nějaké řešení určitě najdeme.“

Tenkrát, v létě 1973, se stala strašná věc. Dnešní medicína by možná uměla Janovi pomoci lépe, i když i neodborníkovi při pohledu na jeho promáčklou lebku zatrne a ptá se, jak mladý student průmyslovky vůbec mohl přežít. Více než čtyřicet let od té nehody je důkazem nejen schopností lékařů, fyzioterapeutů, foniatrů, pedagogů a dalších dobrých profesionálů, ale také obrovské životní síly jedné paní, která si, věrna tradici své rodiny, prostě řekla: Tohle nikdy nevzdám. Tragická chvíle může potkat každého z nás. Přejme si, aby se pak v našem okolí našel takový člověk, jako je paní Hana. 

....

Text vyšel v únorovém vydání a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 


  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2017, leden 2018

prosinec 2017, leden 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta