Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

O citlivých místech ve společnosti

Je jí přes šedesát, ale herečka Simona Stašová stále hraje milovnice. Dynamická, spontánní osobnost kromě své stálé popularity v profesi dlouhodobě podporuje vybrané charitativní projekty. Charita má smysl, říká…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Archiv Simony Stašové
 
Paleta vašich činnosti je široká, napočítala jsem téměř deset patronství v charitativních projektech. S nadsázkou tvrdíte, že známý obličej může být také „k něčemu dobrý“…
Ano, a není to ani nadsázka. Musím říct, že dnes už si pečlivě vybírám, ke kterým charitativním činnostem připojím své jméno. Když je toho moc, tak už to ani člověk sám nestihne a vypadá to podezřele, že se tím živí, což není pravda. Dnes už se plně věnuji jen Senzačním seniorům – SenSen, Akci cihla, se kterou už jsem spojená čtrnáct roků, projektu Harmonie – El Systema a patnáct let se věnuji Adopci na dálku Centra Dialog. Jsou to mé čtyři povinnosti, věnuji se jim plně a s radostí. Vím, kam přesně peníze jdou a jak se s nimi hospodaří. Pod tyto projekty se můžu směle podepsat.
 
Řekla jste: věřím v člověka, který může překonat vlastní stín, svou výchovu a kulturu. Zdá se mi, že se zaměřujete především na teenagerství a stárnoucí populaci. Spolupráce s Centrem Dialog – Adopcí na dálku, dnes už dospělého adoptovaného afrického chlapečka Mamadou Daillo, „vystřídal“ malý Osman Burman. Nakolik jim vzdělání pomáhá život usnadnit?
Malý Osman Burman z Keni nenahradil Mamadou Diallo z Guineje, jen jsem ke svému „adoptivnímu“ pětadvacetiletému synovi přibrala malého, šestiletého. Viděla jsem a vidím stále veliké výsledky prvního syna, chtěla jsem pomoci i dalšímu. Osman se mi moc líbil, roztomilý chlapeček se smutnýma očima. Věřte, že za sedm a půl tisíce korun ročně se může stát pro druhého člověka zázrak. Za prvé získá zdarma vzdělání na základní, střední i vysoké škole, dostane zdarma oběd a svačinu, učební pomůcky a školní stejnokroj, který se v těch oblastech ve škole nosí. Oba moji „adoptivní synové“ mi každý měsíc píší, je to moc příjemné a dojemné, mám přehled, jak ve škole prospívají, protože mi chodí i záznam jejich známek ze školy. Člověk má pocit, že pro někoho druhého něco udělal, nemusel, ale udělal to – ten pocit v životě vám nic nenahradí.
 
Pomáhat překonávat sociální zázemí má jako cíl patronství Nadačního fondu Harmonie. Děti mohou začít psát jiný příběh za pomoci výuky hudby, v orchestrech založených prvotřídními umělci. Myslím, že potřebujeme „lavinu“ hudby…
Především Harmonie – El Systema je celosvětový projekt, my jsme jen s mojí přítelkyní Miladou Cholujovou, zakladatelkou a ředitelkou projektu, rozšířili fungující světovou akci o Českou republiku. Laicky řečeno, aby si lidé udělali představu, posbíráme problémové děti a děti ze sociálně slabých rodin, dáme jim zdarma hudební nástroje a ony se místo zlobení a nicnedělání pomalu na ty nástroje v kolektivu učí, a dokonce vytvoří i dětský orchestr. Jezdí pak po světě na výměnné zájezdy projektu El Systema a tvoří se jim charakter, který by určitě na ulici jako uličníci nezískali. Velmi dobrá a bohulibá akce s velikými a očividnými výsledky. Jsem ráda, že jsem u toho prvopočátku mohla být. Především díky dobrému člověku, Miladě Cholujové, se kterou jsem se seznámila v porodnici, když jsem rodila prvního syna Marka a ona dceru Juditu. Tak dlouho už se známe a díky ní Harmonie spatřila světlo českého světa.
 
Do doby dospívání směřuje i benefiční sbírka Akce cihla, která podporuje zapojení lidí s mentálním postižením do běžného života. Vy navštěvujete chráněné bydlení a dílny, kde tito lidé žijí a pracují. Vnímáte za víc než desetileté působení posun?
Víte, před těmi čtrnácti lety, kdy jsem do Akce cihla vstoupila, to byla malá akcička cihlička, dnes je to už celostátní veliká Akce cihla. Znám všechny klienty, ty staré i ty nově příchozí – a oni znají mě. Ne jako herečku, ale jako člověka, který jim pomáhá zlepšit život, který je navštěvuje a cítí s nimi, zná jejich trable, výhry i prohry. A především zase musím upozornit a poděkovat řediteli Tomáši Masopustovi. On je můj bývalý kolega, herec z divadla V Řeznické, kde jsme spolu hráli ve hře Balada o smutné kavárně od Edwarda Albeeho a kde jsme v šatně divadla naši spolupráci před těmi čtrnácti lety „upekli“. Pomáhat lidem, kteří neměli to štěstí v životě a narodili se s postižením, je moc dobrý pocit. Víte, já to možná všechno dělám kvůli tomu dobrému pocitu, protože dobrý pocit si za žádné peníze v životě nekoupíte.
 
Pozornost orientujete i na starší a staré lidí. V posledních letech pomáháte jako patronka jednoho z velkých projektů Nadace Charty 77 Senzační senioři (SenSen) cíleného na změnu kvality života třetího věku. Mizí tyto bariéry?
K SenSenu jsem vstoupila vlastně kvůli svým rodičům, snad abych tam někam nahoře poděkovala za to, že je oba pořád ještě mám. Je to roztomilé, ale za tu dobu, co jsem v tomto projektu, jsem se i já sama stala seniorem, jelikož jsem ročník 1955, žena se dvěma dětmi, a ty jdou do důchodu v šedesáti. Takže když se posadíme u jednoho stolu, máma, táta a já, sedí tam tři důchodci. Samozřejmě se tak ještě necítím, protože se věk stále prodlužuje, medicína na vysoké úrovni udělala s lidstvem za posledních padesát let divy.

A protože vím, že jedině aktivita, pozitivní myšlení, stále být u věci a o všechno se zajímat, je hlavní motor stáří, právě proto jsem patronkou Senzačních seniorů. Já sama jsem schopná hrát na jevišti do posledních sil a i moje máma, a vím, že to nás drží nad vodou, že nám to nedovolí zpohodlnět. Lenost a pohodlí jsou totiž ti největší nepřátelé mládí i stáří. Obdivuji aktivní seniory, mnohem starší, než jsem já, a beru si z nich příklad…
 
Sama si vybíráte role, přečtete stovky scénářů. V současné chvíli jste spoluautorka budoucího úspěchu hry, odpovídáte za to, zda budou stovky aplaudovaných repríz.
Ano, to je moje odpovědnost, jinak bych se neuživila. Dnes, po těch letech strávených na jevišti (od jednadvaceti let jsem v profesionálním angažmá – takže po čtyřiceti třech sezonách), už vím, co mého diváka baví, co mu ráda odevzdám na jevišti. Jsou to převážně hluboké komedie, tragikomedie, kde se jak my na jevišti, tak divák v hledišti královsky pobaví, pustí slzu a něco se dozví. Je o čem přemýšlet ještě po skončení představení. Takové hry, co baví nás herce i diváka – tak takové hry si vybírám. Není to jednoduché, jsou to hodiny a hodiny a dny a měsíce strávené čtením scénářů, protože ty divadelní skvosty nerostou na stromech. Ale strašně mě to baví a naplňuje. Je to můj profesní život. Říkám profesní, protože pak mám ještě svůj život soukromý, ten s tím profesním nemá nic společného. Nechci být herečkou čtyřiadvacet hodin denně, to určitě ne. Miluji svou rodinu a dávám jim svůj čas, protože to je to nejcennější, co můžeme svým blízkým dát. 
 
Na co nového se můžeme v divadle těšit? Co vás teď čeká?
Na jaro příštího roku připravuji krásnou komedii Ernesta Thompsona Na Zlatém jezeře pro divadlo ABC. A protože si vždycky vybírám silné herecké partnery, tentokrát bude hrát mého manžela Ladislav Frej. Je to kouzelná komedie o stáří a mládí, jak stáří potřebuje mládí a naopak. Moc se na tu komedii těším. Nosím ji v hlavě už roky, ale teprve teď mám na to dobrý věk. Samozřejmě, že kromě pražského divadla ABC budeme jezdit za diváky i na Moravu a po celých Čechách.
 
Máte velmi dobrou slovní zásobu, nechtěla byste napsat monografii?
Zatím ne, není důvod ani chuť. Na to ještě věk nemám, to si budete muset počkat, až pořádně zestárnu, pak to bude mít nějaký smysl a hloubku a výpověď o mně a mých blízkých. Na to je ještě času dost. Na co není času dost, je dát blízkým svůj čas. To je nutné udělat teď a hned.
 
------------------------------------------------------------
Simona Stašová (*1955)

Patří k nejlepším českým herečkám. Po DAMU hrála v Českých Budějovicích, 14 let v Divadle E. F. Buriana. Později se stalo jejím domovem Divadlo ABC, dnes je Simona Stašová stálým hostem této scény. 
Její herecký život je spojený především s divadlem, řada inscenací, ve kterých účinkuje, se dočkala stovky repríz. Známá je však i díky svým filmovým a televizním rolím.
 
Herečka se stala vítězkou Neviditelného herce, ankety Českého rozhlasu, byla opakovaně nominována na Českého lva, získala Cenu Thálie a poslední vyhlášenou televizní Cenu TýTý (2014).
 
Má dva syny, Marka a Vojtěcha.
------------------------------------------------------------

...


Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2019 - leden 2020

prosinec 2019 - leden 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta