Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Nejen o baletu rukou

Procvičování prstů při výuce pohybového divadla připomíná let ptáků. Ohebné ruce studentek plují volně prostorem, gestikulují spolu – v komunikaci určené pro neslyšící. Ovšem tenhle ateliér na JAMU v Brně není jen o baletu rukou…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Do ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící na DIFA JAMU v Brně (dále jen AVDN) vstoupíme během výuky profesorky Zoji Mikotové: každá změna prstů nese v sobě i srozumitelný kód pro znakování, už jsme si na tohle světové „esperanto“ zvykli…
 
Bariéry mezi světem „ticha“ a naším, plným hlasů a zvuků, padly až v posledních desetiletích – také díky začleňování znakového jazyka do divadelního kontextu. Profesorka Zoja Mikotová souhlasila s tím, že nám předvede běžnou práci v ateliéru poté, co nás upoutalo absolventské představení AVDN, tentokrát na námět tragédie Gárcia Lorky Dům Bernardy Alby. Daleko víc o všem, co se v ateliéru děje, nám ozřejmila domluvená soukromá „audience“ s pedagogy a studenty. S trochou vzpomínání, ale hlavně současností ateliéru. Zoja Mikotová, dlouholetá režisérka a pedagožka, se trochu ošívá při označení zakladatelka ateliéru, i když její role byla v celé situaci stěžejní. A to bez jakýchkoliv zahraničních zkušeností. 
 
Ještě dnes si dobře vybavuje, jaké možnosti měli neslyšící před rokem 1989 – mnoho jich skutečně nebylo. Cesta k založení brněnského ateliéru (1992) se podle ní vytvořila jako výsledek logické úvahy – jednalo se o unikátní české podání, hledání nových možností pro ty, kteří uvízli v ulitě ticha.„Projekt vytvořit lekce pro studenty, kteří nechtěli pobývat jen v pantomimě, považovali mnozí lidé za průlomový,“ ohlédne se profesorka Mikotová na začátky všeho kolem nového ateliéru, instalovaného krátce po revoluci, a pokračuje: „Jednalo se o jakousi tvůrčí laboratoř nových možností pohybového vyjádření neslyšících. Proto jsme pracovali s akrobacií, tancem, se žonglováním, ale i s maskami a loutkami. A zcela vědomě jsme začali začleňovat znakový jazyk. Napomohla nám i celková tehdejší atmosféra na škole, kdy se naše divadelní fakulta po roce 1989 osamostatnila a vedení v čele s děkanem, prof. Josefem Kovalčukem, mělo pro náš ,experiment´ velké porozumění.“
 
Neslyšící jako světoobčané

V dosavadním vývoji ateliéru VDN prožívají nyní určitou stabilizaci, ale nezastavují se. Přihlížejí i k požadavkům společnosti. Třeba tím, že mimo jiné reagují na inkluzi. Slovo přebírá usměvavá doc. Veronika Broulíková, která nyní ateliér vede: „Při přijímacích zkouškách do AVDN, které probíhají jednou za dva roky, může v současné chvíli uspět ten, kdo prokáže skutečný zájem, předpoklady a osobní nastavení. Otevřené možnosti k přijetí mají i slyšící. Lidé si již většinou dokáží i díky televizi představit, co je znakový jazyk a jak funguje, ale naučit se jej není tak snadné. U přijímaček bývá i tlumočnice znakového jazyka, která prověřuje znalosti či předpoklady uchazečů. Je nutné si také vyzkoušet, jak jsou ruce v pohybu pružné a ohebné, jak je uchazeč schopný vyjádřit krátký text jiným způsobem než slovním okomentováním.“
 
Proč se vlastně přijímají i slyšící studenti? Integrovaná skupina si může pomáhat, neslyšící studenti jsou rodilými mluvčími, slyšící zase získávají intenzivnější vhled do znakovaného jazyka. Všichni studenti AVDN absolvují předmět znakový jazyk, který vyučuje tandem odborníků – ti sledují i vývojové trendy tohoto dynamického jazyka. Zoja Mikotová jen krátce komentuje: „Neslyšící jsou takoví světoobčané, bez hranic, přesto, že všude není znakový jazyk stejný, velmi rychle se všude dorozumívají.“ V ateliéru nikdy nešlo o „masovou“ záležitost, jednotlivými ročníky procházejí menší skupinky studentů, vysvětluje vedoucí ateliéru: „V jednotlivých semestrech se slévají dohromady znalosti z oblasti teorie, které souvisejí s dramatickou výchovou, aby se propojily s následným vyjádřením těla, gestem.“
 
Naše seznámení s ateliérem VDN se náhodou prolíná i s velmi citlivě prováděnou generační výměnou mezi Zojou Mikotovou a Veronikou Broulíkovou: „Mám na starosti spíše teoretické předměty, především pedagogickou psychologii, praxi, metodiku,“ vysvětluje vedoucí ateliéru, „ale co je především důležité, my dvě si navzájem předměty doplňujeme, některé hodiny probíhají dohromady…“ A Zoja Mikotová odmávne své „odcházení“ z ateliéru krátce: „Nic nesmí být vázáno na jednoho člověka, mé plány se týkaly založení ateliéru, jeho rozvoje a zabezpečení, podařilo se mi ale i zabezpečit ateliér personálně. Vznikl pevný půdorys kontinuity na dobré úrovni.“
 
A jaké čeká zdejší absolventy uplatnění? S čerstvým diplomem v kapse se uplatňují v pedagogické i divadelní praxi – jako pedagogové, asistenti i vychovatelé, lektoři.Dnes, kdy se často skloňuje důležité slovo inkluze, se absolventi z JAMU objevují v tandemu práce s dítětem, kde vedle sebe působí slyšící pedagog a neslyšící asistent.
 
Mosty pro komunikaci

Úplně první představení s neslyšícími studenty vzniklo pro neslyšící děti. Obor byl koncipován jako dramatická výchova: „Přáli jsme si, aby děti zažily radost z divadla bezprostředně, nezávisle na tlumočníkovi,“ objasňuje profesorka Mikotová. „Naše první hra pro neslyšící děti byla pohádka O ztracených barvičkách, založená na vizuálním nápadu, na barvách. Hráli jsme pak i pro slyšící děti a ty to vnímaly podobně – pohádka byla srozumitelná. S titulem jsme vycestovali i do zahraničí a všude se naše pojetí osvědčilo. Proto jsme se snažili (a snažíme) dělat pohybově i výtvarně pohádku, aby to bylo ,pro oči´. Postupně jsme zařazovali i znaky.“ 

Docentka Broulíková připomíná, že se při pozváních na Festival Integrace Slunce v Praze, v paláci Akropolis, kde se každý rok setkávají lidé se zdravotním postižením, osvědčila jejich divadelní představení: „Bylo zajímavé sledovat reakce publika – jednalo se o děti slyšící, ale s různými sociálními problémy. Také jsme hráli pro děti cizinců a ověřili si, že znakový jazyk a gesta pomáhaly v komunikaci.“
Naposledy se svou názorností a prožitkem, dvěma cennými devízami, osvědčila se svým projektem Aneta Hegyiová – její vlastní program Pan doktor aneb Výchova ke zdraví je určený pro děti se sluchovým postižením. Aneta v projektu využila svůj nápad i výtvarné zpracování loutky, další dvě studentky zase vytvořily projekt Kniha, každá svůj vlastní. Knižní představení, pohádky s trochou poučení, mají úspěch. Jedná se o sólové vystoupení využívající jevištní znakový jazyk, umocněné výtvarnou podobou knihy a hereckou akcí.

A kam pojedeme příště?

Profesorka Mikotová využila naše časové možnosti dokonale. Na závěr se v ateliéru objeví studentka a novopečená maminka, neslyšící Veronika Slámová i s půlročním synem Matějem. Právě ona sklidila za svou roli Matky v absolventském představení AVDN Dům velmi pozitivní hodnocení od kritiků. „Jsme divadelní škola a máme svoji studentskou scénu s možností za dva až tři roky tady udělat absolventské představení. Díky předplatnému sem přicházejí i diváci, které by jinak vůbec nenapadlo jít na ,neslyšící´, a pak jsou rádi, že se s kulturou neslyšících mohli setkat,“ objasňuje prof. Mikotová.

Lorkovo drama patří k vyhledávaným titulům činoherních scén – samozřejmě pro své téma nadčasového rodinného příběhu, ale i proto, že svým „ženským“ obsazením poskytuje příležitost dámské části hereckého souboru. Z obsazení pouze dvě dívky slyší, další dvě jsou plně neslyšící a zbývající mají jen částečný sluch.Zoja Mikotová a Veronika Broulíková objevily k dílu Gárcii Lorky ve vizuálně pohybovém a poeticky hravém představení vlastní cestu. Podstatné jsou vztahy mezi postavami – hlavní váha je na matce, která svou hluchotu přebíjí despotickým jednáním. Vážné téma duševního a fyzického omezení se tlumočí na jevišti bez sentimentality…

Usměvavá maminka malého Matěje, všestranně nadaná Veronika Slámová, obsazená do role Bernardy, s námi znakuje za pomoci tlumočnice. Veronice už k ukončení studia chybí jen diplomová práce. Pracuje ale dál na několika samostatných projektech, znakuje na Filmovém festivalu Deafland, který založila, znakuje pro Českou televizi. V profesních krocích má Veronika jasno: „Nechci mít jen jedno zaměstnání, ale spíš inklinuju k variabilní práci podle nabídky. Chtěla bych hrát divadlo, pracovat jako projektová manažerka pro slyšící i neslyšící.“ 

Veronika vytvořila atypickou roli Bernardy v Lorkovi s velkou energií. „Chtěla jsem výzvu – a režie mi rolí despotické matky vyhověla,“ vysvětlí. „Myslím, že se mi určité záležitosti podařily až na premiéře. I s malým Matějem už jsem zkoušela znakovat, ale vůbec se mu to nelíbilo,“ vysvětluje Veronika: „Teď už je větší, dívá se na znakování a zdá se mi, že už rozlišuje, co vychází u úst a co z gest…“

Důmje představením, kterým se letošní absolventky výchovné dramatiky pro neslyšící JAMU rozloučily se svou alma mater, ale jistě ne s pohybovým, nonverbálním divadlem. „Některé absolventské představení vznikne už ve druhém ročníku, pak ho dohráváme další dvě sezony,“ zakončuje doc. Broulíková: „Naše inscenace nemá běžnou reprízovost, ale absolventky VDN jsou třeba po pěti letech v kondici – i ve velmi pohybově náročném představení, které je baví stejně jako při premiéře.A při loučení padne vždycky otázka: A kam pojedeme příště?“
 

------------------------------------------
Prof. Mgr. Zoja Mikotová
Jako režisérka a choreografka pracovala v činoherních a loutkových divadlech u nás i v zahraničí (Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Německo, Francie, Japonsko, Itálie). Obsáhlá je její výtvarná, herecká a pedagogická činnost: od roku 1992/1993 pracuje na koncepci a poté i vedení AVDN na JAMU v Brně. Se studenty nastudovala autorské inscenace pro děti i dospělé, které vzbudily pozornost veřejnosti i kritiků. Její vynikající pedagogickou činnost ocenila mateřská fakulta Zlatou medailí JAMU (2007).
 
Doc. PhDr. Veronika Broulíková
Od roku 1992 v AVDN na JAMU v Brně přednáší zejména pedagogické a psychologické disciplíny. Dále spolupracovala (a spolupracuje) například s Psychologickým ústavem FF MU v Brně, s Centrem vizualizace a interaktivity ve vzdělávání v Ostravě a s dalšími institucemi, které se zabývají vzděláváním a tvůrčími aktivitami dětí, mládeže i dospělých jedinců se sluchovým postižením u nás i v zahraničí (Slovensko, Rakousko, Lotyšsko apod.).
------------------------------------------

...

Reportáž vyšla v aktuálním čísle. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej pohodlně každý měsíc do své schránky.  Přečíst si jej můžete také elektronicky.



  • 1

Aktuální číslo

říjen 2018

říjen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta