Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Náš tandem je pořád krásnej…

Nemluví nikdy přes sebe, ale v jiném rytmu. Honza je Beran, který dokázal, že se umí „poprat“, a ona? Chytrý empatický Blíženec. V létě před patnácti lety se vzali. I když prožívají rychlé dny, rádi se k sobě a dětem vracejí: Radka a Jan Potměšilovi.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Honzo, před třiceti lety jste prožíval přerod do druhého života. Jak vypadaly přesýpací hodiny těch let?
Jan: Po autonehodě jsem se víc než rok pohyboval mezi nemocnicemi a po náročné léčbě následovala dlouhá rehabilitace. Musel jsem se naučit ovládat své tělo na vozíku – funguje totiž úplně jinak! Řešil jsem problémy, jak třeba obout a zavázat botu. Dlouho jsem si nepřipouštěl, že nebudu vůbec chodit, ale nakonec jsem to přijal jako fakt. Jeden život v mnohém skončil, druhý začínal. Ale vyrůstal jsem ve sportovní rodině, od rodičů jsem věděl, že vždycky existuje cesta, jak ze situace ven… Mám káru, ale jedu dál. 

Hned na začátku 90. let za mnou přišel Jakub Špalek: „Pojď s námi dělat divadlo!“ řekl mi. Vážil jsem si jeho vstřícnosti. U Kašparů jsem stále, už skoro třicet sezon… Ve své první roli jsem ještě seděl v hledišti, a když jsem se s vozíkem ocitl poprvé na jevišti, váhal jsem, jak s ním naložit. Nakonec jsem se rozhodl – musím z něj vycházet, přiznat ho, nic neskrývat.
 
Radka: Často se při rozhovorech s Honzou novináři ptali, jestli se Honza nelitoval, že se to stalo právě jemu, herci na prahu velké kariéry. Jednou mi Honza řekl: „A proč ne zrovna já? Čím jsem tak výjimečný, že mně by se to nemohlo stát?“ Myslím, že se Honza nikdy netrápil pocity, co by, kdyby… A vezměte si, v jakém okamžiku se mu to přihodilo: v roce 1988 natočil tři filmy, hrál na Vinohradech, v Činoheráku, Na Zábradlí. Režisér Ivan Rajmont mi říkal, že po válce byly jen tři tak průrazné talenty, tak zářivé osobnosti: Jan Tříska, Vladimír Pucholt a jako třetího jmenoval Honzu. A najednou tohle skončilo. Ale myslím, že u Honzy to, že vlastně přežil a je jen na vozíku, byla vlastně výhra. Mohl umřít nebo přežít s následky na mozku, vozík je vlastně „marginálie“.
 
Poznali jste se v prvním Honzově životě, před úrazem?
Radka: Nepotkali jsme se, na to byl moc slavný. Viděla jsem ho na podzim 1989 v Divadle na Vinohradech v Hlasech ptáků, kde na houpačce létal vysoko nad hlavami diváků. Znala jsem ho samozřejmě z filmů, ale víc se mi líbil Lukáš Vaculík.
 
Honzo, vaše „životní alej“ je osázená mnoha osobnostmi, které jste v průběhu posledních více než 30 let potkal… Jak k tomu došlo?
Jan: Jsem za ta setkání moc vděčný, všem záleželo na tom, abychom se mohli nadechnout svobody. Nešlo jen o naši generaci, ale také o rodiče a prarodiče. Už jako malý jsem doma cítil, že hovory o roce 1968 a normalizaci probíhají s nějakým akcentem i vášní… Později jsem vnímal, že prožíváme poněkud schizofrenní život. Postupně mi určité věci docházely: že existuje něco navenek a něco, co prožíváme uvnitř. A když se vlna společnosti dostala koncem 80. let do pohybu, neopomněl jsem žádný protest, který byl pro naši zemi dobrý. Okolnosti nás svedly do jistého řečiště, kde jsme se mohli potkávat. Věděli jsme, že si myslíme něco podobného a že sdílíme stejné hodnoty. Tehdy jsem se vídal a povídal si s lidmi, kteří po revoluci výrazně změnili svou společenskou pozici.
 
Ocitl jste se na jedné scéně nejen mezi politiky, ale i s umělci, kteří prožívali „zlaté období“.
Jan: Velmi blízko jsem měl a pořád mám k Janu Kačerovi, který zažíval na konci 80. let v Divadle na Vinohradech velkou režisérskou éru. Zároveň tam byl velkou hvězdou Viktor Preiss, který byl zároveň můj pedagog na DAMU – a nejenže jsme se potkávali ve škole, mohl jsem s ním pobývat i na jevišti jako kandrdas (v Záviši z Falknštejna, on jako Záviš a já mladý Václav). Tehdy byly naše kontakty skutečně intenzivní. Denně jsem potkával velké osobnosti, na Zábradlí zase Jirku Bartošku nebo Mirka Dlouhého a samozřejmě překrásnou Janičku Preissovou. Pak tohle všechno revoluce přerušila. A najednou jsem se ocitl já sám „za katedrou“, na pražské konzervatoři, mám z toho velkou radost. Kontakt s prokazatelně talentovanými lidmi je fajn a občerstvující – navíc na škole vládne příjemná atmosféra.
 
Symbolicky, v předvečer nedožitých narozenin Václava Havla a před 30. výročím sametové revoluce jste se vydali s Radkou a hercem Tomášem Kargerem do Ameriky na turné s Havlovou Audiencí.
Jan: Když mi na jaře zavolali z Českého centra z New Yorku, přišlo mi neuvěřitelné, že s Audiencí vystoupíme ve třech městech (Washington, New York a Chicago). Bylo nemyslitelné, abychom odletěli do Ameriky jen já a Tomáš, protože jsme potřebovali někoho na anglickou komunikaci. A pak, museli jsme se postarat o titulky – mezi diváky nebyli jen Češi, ale také Američané! Ale já vím, že mám po boku anděla strážného. Radka je navíc obdařená množstvím talentů, takže mi v pracovní sféře velmi pomáhá.
Radka: Audienci napsal Havel původně pro pobavení svých kamarádů, sehráli ji poprvé Na Hrádečku s Andrejem Krobem (1975). Není to vykonstruované jako ostatní hry, které psal pro profesionální soubory – je lehká, sebeironická a nekonečně vtipná. Hru nastudoval Jakub Špalek v roce 2001, premiéra proběhla za účasti Václava Havla, který byl s výsledkem spokojený… Před odletem jsem měla na starosti především komunikaci s Českým centrem v New Yorku a dalšími partnery a anglické titulky. Některé pasáže hry připomínají ping-pong, bylo potřeba s Tomášem i Honzou zkoušet tak, aby repliky přesně seděly na děj hry.
Jan: Podle mě jde o Havlovu divácky nejvděčnější záležitost. Ve spontánnosti, jde o záležitosti lidské, s člověčím rozměrem a porozuměním pro lidské slabosti. Sledovali jsme, že i na druhém konci světa jsou schopni se nejen bavit, ale přijímat a porozumět autorovým myšlenkám… Havlova aktovka je napsána geniálně, funguje to napříč světadíly, má i aktuální přesah.
 
Bylo všude vyprodáno? A stačili jste v rámci šesti dní vidět i něco jiného než osvětlené sály?
Jan: Vždycky jsme měli plno, v New Yorku jsme dokonce hráli pod nápisem Národ sobě a bylo „narváno“. Všude s námi po závěru diváci zůstávali a my jsme jim nabídli tlumočenou besedu. Nálada představení se přenesla do našeho dalšího kontaktu. Vzhledem k tomu, že jsme odjížděli s přesně stanoveným programem a všude na nás čekal skvělý průvodce – jsme stihli nejenom hrát, ale také vidět věci, které bychom sami nestihli.
 
Jak probíhalo turné s vozíkem?
Radka: Byl to trochu jiný svět než u nás. Honza například jel poprvé po třiceti letech metrem a po mnoha letech vlakem.Nikdo neřeší pomoc pro vozíčkáře, je připravená. Například veřejná doprava ve Washingtonu je kompletně bezbariérová včetně metra. Také v New Yorku jsme měli štěstí na stanice, kde byl výtah. 
 
Jan: Jeli jsme vlakem z Washingtonu do New Yorku, 350 km. Při nákupu jízdenek přes internet jsme jen uvedli, že jsem na vozíku podobně jako při nákupu letenky. Na nádraží byla připravena asistenční služba, stačilo jen říct a provedli nás přednostně až k vlaku. Velmi jednoduchým způsobem pomocí plošiny jsme se dostali do vagonu, kde byl dokonce i bezbariérový záchod. Ale obecně – na handicap se tady myslí, počítá se s ním, nic není problém. A to jsme se celou tu dobu pohybovali na extrémně frekventovaných místech, kde cestují miliony lidí!
 
Radka: U všeho, co jsem viděla, bylo znát, že jde o zavedenou situaci. Všichni všude v klidu počkají, až vozíčkář nastoupí.
 
Jan: Vlastně mě odrovnalo to, že se to celé vůbec podařilo, že jsem viděl americký kontinent – z letadla – a že jsme po přistání využili dokonale těch šest dní, které jsme měli k dispozici.
 
Oba máte souvislosti s Kontem Bariéry…
Radka: Pro Honzu je charita zcela přirozená součást života, on nedělá charitu, ale ukazuje lidem, kteří se ocitli v podobné situaci jako on, že to jde. Neřeší to vědomě. Já pracovala v časopisu Můžeš pět let, a když jsem články do měsíčníku redigovala, spoluprožívala jsem příběhy lidí, kterým jsem nedokázala pomoct. Tehdy mi přišlo, že je Honza vlastně zdravý.
 
Jaký byl váš společný privát před sňatkem a jaké je to dnes?
Radka: Když jsme se s Honzou potkali, bylo mi 35, Honzovi o dva roky víc. Měla jsem tříletého Šimona a spoustu starostí, neměla jsem čas na Honzu nějak tlačit. Nic jsme neplánovali, všechno přišlo během roku přirozeně včetně rozhodnutí vzít se a žít spolu rovnou jako rodina. Naše romantické okamžiky ve dvou by se daly spočítat na prstech jedné ruky, chodili jsme od začátku všude tři. Honza se od prvního okamžiku choval k Šimonovi báječně, nikdy nedělal rozdíly mezi ním a později Honzíkem.
 
Jan: Občas jsme se s Radkou potkávali v divadle, ona jako recenzentka divadel Kašpary navštěvovala. Když jsme se setkali v roce 2000, najednou se v našem příběhu objevil nový rozměr. Všechny věci jsme vnímali stejně, v naprosté shodě – nikdo z nás druhému nic nenabízel ani nenavrhoval. Oba jsme cítili, že chceme být spolu, mít rodinu, že se chceme vzít.
 
Radka: Honza se musel naučit svůj prostor jinak dělit, společného času jsme měli málo. Patnáct let mu divadlo, film, prostě práce jeho dny zcela vyplňovaly, my dva jsme se zřejmě potkali v okamžiku, kdy to všechno už trochu chtěl Honza změnit. Musel se v tom adaptovat. Náš tandem je pořád krásnej, i když rychlej a zběsilej. Náš nepřítel je jen čas, prožíváme neustálý souboj mezi prací a rodinou.
 
Jan: Žije se nám krásně a já jsem moc šťastný, že jsme spolu.
 
 
-----------------------------------------------------------
Jan Potměšil (*1966) – sport, film a televize (Vánoce, Žena za pultem, Tajemství ocelového města), tak by se dalo charakterizovat jeho dětství. I později na něj čekala plejáda rolí, nejen pohádkový hrdina (švec Jíra v Troškově filmu O princezně Jasněnce a létajícím ševci), ale také kontroverzní postavy (Třetí patro, Bony a klid, Proč?). Již na DAMU hostoval v Divadle na Vinohradech, Divadle na Zábradlí a Činoherním klubu. 
 
Po autohavárii (prosinec 1989) zůstal na vozíku. V roce 1991 začal opět pracovat, stal se členem Divadelního spolku Kašpar (Hodina mezi psem a vlkem, Růže pro Algernon, Ondina, Richard III., Audience, Rozmarné léto). V roce 1997 získal Cenu Thálie pro herce do 33 let, o čtyři roky později Cenu Alfréda Radoka. Hrál i v pokračování snímku Bony a klid 2, natáčí audionahrávky, vystupuje v komponovaných pořadech ve Viole a Lyře Pragensis.
 
Aktivně se účastní všech nových projektů pro handicapované, moderuje adventní koncerty v ČT. Učí na hudebně-dramatickém oddělení pražské konzervatoře a na FAMU. Po autobiografické knize (1999) Petra Žantovského: Dva životy Jana Potměšila se jeho portrét objevil v knize Petra Macka: 1989 očima třiceti slavných osobností (2019).
 
Radka Prchalová Potměšilová (*1968), novinářka. Vystudovala FSV UK, v profesní publicistice se zaměřila na kulturní oblast, psala především rozhovory a divadelní a knižní recenze (týdeník Reflex). Přešla do nakladatelství Albatrosmedia, pracovala v Kontu Bariéry a v agentuře 2media. 
 
V posledních letech pracuje jako tisková mluvčí Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Radka s Honzou se vzali před patnácti lety, společně vychovávají dva syny, Šimona a Jana.
-----------------------------------------------------------

...


Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
  • 1

Aktuální číslo

listopad 2020

listopad 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta