Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Najít v sobě hodnotu

Aleš Eger (47) přišel po nehodě na motorce prakticky o celou pravou nohu. Okamžikem, který ho málem stál život, se ale nenechal zlomit. I přes své postižení se stal se řidičem autobusu, chystá se k unikátnímu kaskadérskému kousku a vše vnímá s duchovním rozměrem.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
Od mládí hrál fotbal, reprezentoval naši zemi v pozemním hokeji a učarovala mu rychlá kola. Láska k motorkám se mu však stala málem osudnou. V srpnu 2014 se svým strojem podklouzl a skončil pod protijedoucím traktorem. Ztratil čtyři litry krve, přišel o pravou nohu prakticky až u pánve, tu levou lékaři stěží zachránili. Přežil jen zázrakem.
 
„Byl to důsledek mojí osobní krize, kterou jsem prožíval v partnerském životě,“ vzpomíná Aleš na nešťastné období, které vystřídaly krásné okamžiky po narození jeho vysněné dcery Marušky. „Koledoval jsem si o to. Těžce jsem prožíval přicházející rozchod, jezdil jsem tou dobou jako smyslů zbavený. Rychlá jízda na motorce totiž působí jako droga. Přestanete normálně myslet, nepřiměřeně si věříte. Po svých zkušenostech bych přehnaně výkonné kapotované silniční motorky v běžném provozu zakázal.“ 
 
Mám své odběháno

Přestože práce za volantem nás k jeho příběhu dovedla a je u člověka s jeho omezením (slovo handicap nemá rád) sama o sobě unikátní, Aleš při našem setkání mluvil více o hodnotách než o řízení autobusu. 
 
Ještě před úrazem si našel cestu k buddhismu. Bere ho podle svých slov jako tělocvik hlavy, který pomáhá se soustředěním na vlastní mysl. Říká, že řada lidí, kteří se k němu okatě hlásí, vlastně vůbec nic nepochopila. „Byl jsem dost roztěkaný typ člověka, vyzkoušel a zažil jsem toho spoustu. Úraz mi nabídl novou cestu a já to vnímám svým způsobem jako dar. Záleží na mně, jak s ním naložím… Netrápí mě pocit, že bych o něco přišel. Naopak. Docela rád jsem zpomalil. Já už mám svoje odběháno. Je veliký rozdíl, jestli se vám taková věc přihodí v mém věku nebo jako mladému klukovi na startu.“
 
Aleš říká, že s novou situací v sobě našel klid. „Vyčistil jsem si hlavu, vše dělám s plným vědomím. Nemůžu dělat něco bezmyšlenkovitě, na to bych pak doplatil já i lidé kolem mě. Když se nesoustředím, upadnu nebo nabourám. S přepnutím do tohoto módu jsem začal všechno vnímat intenzivněji. I jablko jím a vnímám jako prožitek. Kdo se honí za úspěchem, nemůže tohle pochopit a je vcelku marné se mu to snažit vysvětlit,“ konstatuje a dodává, že takový člověk nemá většinou prostor ani pro empatii. „Časté pomlouvání a kritika druhých pramení z toho, že lidé tak odvádějí pozornost od řešení vlastních životů. V učení empatii vidím přínos lidí s omezením, jako mám já, pro naši společnost. Ta nás přes všechna různá gesta pořád převážně vnímá jako neschopné mrzáky. Nemám rád škatulkování a segregaci na my a oni, ale tohle by mělo lidi s podobným osudem spojovat. Měli by být aktivní a ukázat světu, že jsme platní,“ vyzývá Aleš, který právě odtud čerpá inspiraci k náplni svého nově pojatého života.
 
Zboží, co se samo naloží 

Už před nehodou měl Aleš řadu typů řidičských průkazů. Živil se vedle jiných profesí (kam patřila i práce v lese či na farmě) také řízením kamionu. Po úrazu se rozhodl do kabiny vrátit, jenže měl problémy s manévrováním dlouhého vozu na centimetr přesně a také s nakládáním. Zboží si totiž zavážel sám, nad čímž prý v Německu udiveně kroutili hlavou. Co jsme to prý za zemi, která nechá člověka v takovémto stavu dělat takovou práci. „Bylo to moc náročné. Musel jsem hrozně bojovat s motorikou, která se mi od základu změnila,“ popisuje Aleš, jenž nepoužívá protézu, protože má amputaci příliš vysoko.
 
Šoférování se však nehodlal vzdát. Vždyť pokud má vůz automatickou převodovku, stačí jednou nohou šlapat střídavě na brzdu a plyn. A to i v případě levé dolní končetiny, byť je to ta vzdálenější. Aleš se kvůli tomu naučil sedět trochu šikmo. „Řekl jsem si, že bych ale potřeboval nějaké zboží, které se mi bude nakládat samo,“ vzpomíná s nadsázkou. 
 
Logickou volbou jsou v takovém případě pasažéři. Nejprve začal vozit klienty s mentálním postižením pro Domov Laguna v Psárech. „Dávali mi tak báječně milou a upřímnou zpětnou vazbu, že jsem nabyl jistoty: Ano, půjde to! Tak nějak přirozeně a samo přišlo, že jsem začal jezdit pro jednu společnost s autobusem. Pak jsem se pokoušel nastoupit k Dopravnímu podniku hlavního města Prahy,“ vypráví. Ta snaha trvala tři čtvrtě roku a zahrnovala několikeré odmítnutí. Aleš ale svého nynějšího zaměstnavatele udolal a i s pomocí soudního znalce prokázal, že bude dobrým řidičem městského autobusu. „Na začátku mi lékař říkal, že můžu být rád, kdy si sám udělám kafe a neopařím se při tom, ovšem na řízení ať zapomenu. Já se však nehodlal vzdát.“
 
Cestující byli zprvu překvapeni, byla znát nedůvěra. Někteří dokonce hledali skrytou kameru, protože se domnívali, že jde o žert. Postupně si však zvykli a na Aleše chodí jen pochvalné reference. Dopravní podnik nakonec Aleše začal prezentovat i v médiích, kde má jeho průkopnický počin ohlas. „Musím jezdit extrémně opatrně. Kdyby se něco stalo, okamžitě bych byl na pranýři – a i ti, kdo mě dneska plácají uznale po ramenou, by okamžitě tvrdili, že hned věděli, o jak hloupý nápad jde. Kolega nedávno prudce zabrzdil, a jedna paní se po pádu zranila. Říkal, že než přijeli záchranáři a lidé z podniku, málem jej cestující zlynčovali. Mě by tam asi na místě rovnou ukamenovali,“ líčí Aleš bez iluzí tíhu svojí odpovědnosti. Na druhou stranu ho však velmi těší vidět, jak pasažéry v pořádku přiblížil jejich cíli a oni se od něj zase rozprchnou dál do světa.
 
Skok hrdiny

V této chvíli už by mohl přijít happy end, ale s Alešem to tak prosté není. Má zkrátka rád výzvy. A tak bez nohy usedl zpět nejen za volant, ale i za řídítka motorek. Už dva roky po fatálním pádu vyrazil s „mašinou“ na okruh. Při té příležitosti měl další nehodu, při níž si natřikrát zlámal kotník na levé noze a málem o ni také přišel. „V nemocnici si ťukali na čelo a říkali, že patřím spíš na psychiatrii. Pak jsem jezdil na vozíku a strávil dva měsíce v léčebně dlouhodobě nemocných, protože jsem se nedokázal obstarat doma sám. Viděl jsem tam kolem sebe umírat lidi. Tahle zkušenost mi dala možná víc než první úraz,“ vzpomíná.
 
Opět se dal dohromady, aby začal pracovat na podniku z nejbláznivějších. Rozhodl se skočit na enduro motorce tzv. backflip neboli salto vzad. Přivedla ho k tomu jeho malá dcerka. „Ona musí zpracovat, že má podle svého okolí zmrzačeného tátu, který pro ni ale zároveň má být superhrdina. Když jsem se jednou díval na tyhle skoky v televizi, úplně mezi řečí se zeptala, proč to vlastně taky neskáču. A já se rozhodl, že to pro ni musím udělat, aby věděla, že i na svého tátu může být hrdá. Nikdo nechápe, proč to chci udělat, stejně jako se divili, proč chci řídit autobus. Protože v sobě každý musíme najít hodnotu i přes svoji jinakost. A nabídnout ji společnosti,“ vyjadřuje svoje krédo Aleš. „A i když už si neumím představit den, kdy by mě něco nebolelo, mám krásný život!“


...

Líbil se Vám příběh? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.

  • 1

Aktuální číslo

listopad 2020

listopad 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta