Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Na rozcestí života

Hudební školu rozeznáte snadno – z jednoho okna zní flétna, z jiného árie z Figarovy svatby. Zdejší konzervatoristé mají talentu na rozdávání. Více než sto let už překonala vize Jana Deyla, jeho unikátní projekt vzdělávání nadaných studentů se zrakovým postižením.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Stoupám až do druhého patra, kde sídlí ředitelka školy rodinného typu. Schodiště lemují vystavené diplomy za účast i vítězství v hudebních soutěžích. Lze tady vyčíst i velmi prestižní umístění, třeba v soutěži České filharmonie. Jde ale jen o viditelnou špičku ledovce zdejšího usilovného studia. 
 
Míjím reprezentativní Drtinův koncertní sál a dveře se mi otvírají do ředitelny Konzervatoře a střední školy Jana Deyla. Usměvavá blondýnka MgA. Naděžda Ostřanská tady pracuje přes deset let, od roku 2011 pak ve vedení školy. Vlastně si splnila svůj dávný sen, pedagogická práce ji bavila odmalička. Pak ale mladou sopranistku přitáhlo divadlo. Zůstala déle, než si předsevzala, celých deset sezon – ale zároveň učila zpěv na Základní umělecké škole (dále ZUŠ): „Když jsem se vdala, ocitli jsme se s manželem v Olomouci, a já se znovu dostala za katedru. Systém našich ZUŠ je podle mne fenomén, líheň plejády našich slavných muzikantů a zpěváků. Děti, které ,zuškou´ projdou, mají kvalitně odhadnutý a odborně rozvíjený talent. I když nezískají žádný certifikát, vnímám to hned při přijímačkách – bývají velmi dobře připravení.“
 
Maximalizujte své možnosti!
Paní magistra přesně definuje, v čem se koncept školy změnil a v čem zůstal stejný: „Konzervatoř byla založena velmi progresivně – s dostupným internátem v rámci budovy školy,“ vypočítává. „Na první pohled jsme malí, ale stálou součástí je i domov mládeže a školní jídelna. Tvoříme jeden celek, celková organizace školy je náročná.“ Škola je v mnoha ohledech odlišná od jiných, platí pro ni i jiný rozvrh, jiný řád. Dvacet procent studentů má specifické podmínky výuky, vysoký je také počet individuálních hodin, kde pedagog vyučuje jednoho žáka. Na Deylově konzervatoři je také zcela běžné, že velká část pedagogů má jen částečný úvazek, protože pracují třeba v různých divadlech. 
 
Statut konzervatoře se před několika roky změnil – dlouho se vzdělávali pouze mladí lidé s poruchami zraku. Ale od roku 2012 existuje možnost přijímat také intaktní posluchače. „Dnes jsme inkluzivní škola,“ precizuje paní ředitelka, „upřednostňováni jsou však stále nevidomí. Není ovšem důležité, jestli se jedná o studenta s postižením nebo bez něj, podstatný vždy zůstává talent. Také práci asistentů omezujeme na minimum, jde o cílenou filozofii školy. Přejeme si, aby si student uměl se vším poradit sám, aby asistenta nepotřeboval. Jeho osamostatnění souvisí i se sebevědomím – víc si potom věří. Konkurence v životě je totiž velmi vysoká a nevidomý člověk by měl být v mnoha ohledech lepší, aby se ostatním vyrovnal.“
 
Konzervatoř připravuje především učitele hudby, ale někteří z absolventů studují dál na uměleckých školách, jiní se uplatňují v orchestrech nebo ve sboru. Jejich zviditelnění se a prosazení je v mnoha ohledech snazší! Už existuje mnoho cest, jak integrovat vzdělaného člověka do společnosti. „Říkáme studentům: Maximalizujte své možnosti!“ zakončuje paní ředitelka: „Proto také umělecká rada konzervatoře udělila i letos na konci školního roku naši Cenu za osobnostní rozvoj.“
 
Honza, kluk z prváku
Paní ředitelka mi připravila privátní „rozvrh hodin“, který během jednoho dopoledne absolvuji. Hned po konci našeho rozhovoru klepe na dveře korepetitor s žákyní Monikou, která studuje u paní ředitelky sólový zpěv. Když zazvoní na další hodinu, mám na programu setkání v učebně, kde studenti studují jeden z hlavních oborů školy, sólový zpěv. Setkávám se s MgA. Václavem Barthem (tenorista; hostuje i v Národním divadle) a jeho žákem Honzou Cikrtem. Společně připravují tři Milostné písně Viléma Blodka na jeho závěrečnou zkoušku. Žák se v opakování snaží splnit všechny pokyny profesora od klavíru: „Opři se do toho, lépe vyslovuj!“ 
 
Sedmnáctiletý Jan Cikrt letos končí dvouletý obor ladění a kulturně-hudební činnost a po úspěšném vykonání talentové zkoušky v lednu 2018 přechází od září na studium klasického zpěvu. Zkoušky na konzervatoř se Honzovi podařily s vysokým bodovým ohodnocením. Z jeho celkového projevu je znát, že je zvyklý veřejně vystupovat. Návyky získal jako dlouholetý žák zkušené pedagožky a sólistky Národního divadla Jiřiny Markové Krystlíkové, umělecké vedoucí Dětské opery Praha.
 
Honza projevoval zájem o hudbu brzy, dokazoval to schopností zopakovat melodii. Rodiče zvažovali, který hudební nástroj by byl pro syna vhodný, a zvítězila Panova flétna. Taneční dovednosti a jistotu chůze získával zase při soukromých hodinách stepu, brzy se věnoval i hře na cimbál. „Představa, že budu studovat klasický zpěv, je pro mne zatím nejvyšší dosažený stupeň,“ řekl mi. „Jsem prostě komediant – povědomí, že se budu někdy pohybovat na jevišti, mi není cizí. Dost intenzivně a po všech stránkách se o hudbu zajímám. Inklinuju k jazzu i rocku, k židovské muzice a myšlenka, že po studiu budu učit nebo koučovat, je mi také blízká.“ 
 
Simona, čerstvá absolventka
Posledním zastavením na konzervatoři je rozhovor s flétnistkou Simonou Němcovou, která letos uzavřela absolventský ročník písemnou prací a veřejným koncertem. Začala studovat dvouoborově a po uzavření studia flétny příští rok ji čeká ještě akordeon. Čekala už na domluveném místě naprosto včas, a to po poslední konzultaci se svou profesorkou Mgr. Magdalénou Hegerovou. 
Slyší mě přicházet a usměje se – Simona je nejen velmi usilovná a racionální, ale zároveň také silně emotivní. Má zajímavou tvář s hladce sčesanými vlasy. Nikdy své půvaby neuvidí – zabraňuje jí v tom genetická zraková vada postihující pouze dívky, jejímž důsledkem je degenerace sítnice. I když vidí světlo, nepozná jeho směr. 
 
V brněnské základní škole v Kamenomlýnské ulici začala Simona v první třídě hrát na zobcovou flétnu, další rok si přibrala klavír, obojí u nevidomé učitelky Marie Hradilové. „K rozhodnutí jít na konzervatoř jsem došla až ve dvanácti,“ vzpomíná sama. „Musela jsem přejít ze zobcové flétny na příčnou, ta se v té době na konzervatoři nevyučovala. Touha po studiu hudby mě ale neopustila, a tak jsem se ve třinácti rozhodla definitivně. Myslela jsem, že už je na to pozdě. Paní učitelka ale oponovala: Pustíme se hned do práce!“ Musely se ještě zamyslet nad druhým, vedlejším oborem (dříve bylo totiž studium na konzervatoři dvouoborové): „Co varhany nebo akordeon?“ přemýšlela paní učitelka. Akordeon, který si Simona nakonec přibrala jako druhý hlavní obor, vyšel skvěle, za rok bude na konzervatoři absolvovat.
 
Simona odmala vystupovala na veřejných koncertech a prezentacích. „Hrála jsem často někde na flétnu,“ vzpomíná s úsměvem, „v posledních letech, v rámci konzervatoře, např. pro nadace, jako jsou Leontinka nebo Mathilda. Na koncerty se připravuji sama, jediné, co nezvládám, je přenos akordeonu…“ říká. Mladá žena bydlí v domově mládeže v jiné části Prahy, než sídlí konzervatoř. Přesuny mezi oběma budovami zvládá bez problému, a když potřebuje dojít někam, kde to nezná, poslouží jí podrobný popis od Navigačního centra SONS. Její termíny korigují mluvící hodinky, v Simonině počítači nechybí odečítač obrazovky, často si přidává i tzv. braillský řádek. 
 
Talentovaná studentka se snaží rozklíčovat i situaci, která ji brzy čeká: co bude po škole? Přemýšlivě dodává: „Jsem důkladná, ale mám zatím dost nízké sebevědomí. Nejsem osobnost koncertního umělce, jsem prostě usedlejší typ. Sólistická dráha je navíc spíše adrenalinová záležitost, tedy nic pro člověka, který špatně snáší stres. Chtěla bych k hudbě zvolit další, humanitní obor a vytvořit si tak širší záběr. Buď se pak uplatním jako hudební pedagog, nebo jako něco jiného, případně mohu mít dvě zaměstnání. Ať už mým skutečným povoláním bude cokoli, hudba v mém životě zůstane.“
 
 
-----------------------------------------------------------------
Konzervatoř a střední škola Jana Deyla
Zakladatel, oftamolog profesor Jan Deyl, prosazoval ve svém projektu ústavu pro nevidomé zásadu vychovávat je k osamostatnění a zrovnoprávnění se zdravými. V působení ústavu byla od 20. let minulého století nejvýraznějším oborem výuka hudby se záměrem připravit žáky na profesi učitele hudby nebo ladiče klavíru. Od roku 2006 škola pracuje pod názvem Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené. Poskytuje talentovaným mladým lidem hudební výuku zahrnující hru na hudební nástroj nebo zpěv, odborné teoretické a všeobecně vzdělávací předměty. Studentům se nabízejí obory hudba, zpěv a ladění klavíru. Více na www.kjd.cz.
-----------------------------------------------------------------

...

Text vyšel v aktuálním vydání. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 


  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2018 - leden 2019

prosinec 2018 - leden 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta