Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Místo medailí dětský smích

Před čtvrtstoletím získala tehdy dvacetiletá nevidomá Pavla Valníčková, dnes Kovaříková, pět medailí na zimních i letních paralympijských hrách. Jak se jí od roku 1992 změnil život, co se jí z úspěšné sportovní kariéry hodí pro současnost a které hodnoty jsou po letech ty nejdůležitější?

Text: Radek Gális
Foto: Jan Šilpoch
 
U kuchyňského stolu si kreslí domek šestiletá Marta, které se nad rameny sklání tatínek, zatímco dvouletý Míša se dožaduje pozornosti. Maminka přináší ke stolu vyžehlené prostírání, za chvíli se bude večeřet. Obyčejný večer obyčejné rodiny, až na to, že tahle maminka od patnácti let nevidí, je paralympijskou vítězkou, absolventkou psychologického poradenství ve Filadelfii a zároveň malířkou a ilustrátorkou.
 
Sport jako životní styl

Připomeňme si, co v roce 1992 Pavla vyhrála. Na zimní paralympiádě ve francouzském Albertville byla stříbrná v běhu na lyžích na 5 km a bronzová na 15 km klasicky, v létě ve španělské Barceloně byla první v běhu na 1500 metrů, ve světovém rekordu vyhrála závod na 3000 metrů a byla třetí i na 800 metrů. Medaile už rozdala trasérům a věnovala muzeu. Zůstala jediná, kterou bere na besedy do škol.
 
Půl roku po návratu z Barcelony se Pavla Kovaříková rozhodla odejít z vrcholového sportu a z reprezentace. „Rozhodla jsem se při stáži v Americe, ale okolí mě nebralo vážně. Považovali to za rozmar holky, která se nudí nebo se jí stýská. Když jsem se po roce z USA vrátila a oznámila, že do Lillehammeru na zimní paralympiádu nepojedu a nezapojím se už do náročné přípravy, bylo těžké ustát tlak okolí. Byly už vyplněné sponzorské smlouvy na mé jméno, což mi přišlo jako velký podraz, protože se mě nikdo neptal,“ vzpomíná Pavla. „V rozhodnutí jsem zůstala osamělá, jen trenér Milan Bureš a dřívější trasér a kamarád Karel Čermák mi rozuměli. Měla jsem pocit, že jsem přišla o spoustu lidí.“
 
Pavla ale tenkrát sportovat nepřestala. Účastnila se dál silničních běžeckých závodů, zkusila mistrovství republiky nevidomých v cyklistice. „Potkávala jsem lidi, kteří se mě ptali: Ty ještě sportuješ? Ano, jen už nezávodím vrcholově, odpovídala jsem. Sport je životní styl, nejen sbírání medailí. Pro mě je sport radostí a závody byly bonusem navíc.“
 
Měli jsme se potkat dřív

Po odchodu z reprezentace Pavla vystudovala v americké Filadelfii psychologické poradenství. Stihla nejen dostudovat, ale rozejít se s velkou láskou, se kterou prožívala triumfální chvíle v Barceloně. Vzala si pak někoho jiného, jejich manželství nevydrželo. Láska ale není jen v románech. Pavla ráda čte, jeden čas si oblíbila knihy Chaima Potoka a jako angličtinářka se zajímala, kdo je tak perfektně překládá. A tak se dozvěděla o existenci svého nastávajícího.
 
„Byla jsem na Štěpána velmi zvědavá a on byl zase zvědavý na mě,“ směje se Pavla. „Už bylo na čase, abych potkala toho pravého. Do té doby jsem prožívala vztahy, které nebyly připravené na děti. A ty jsou přirozeným vyústěním vztahu. V tom jsme měli se Štěpánem jasno. Přáli jsme si, aby k nám přišlo dítě, a když se tak stalo, byli jsme nadšení,“ říká Pavla.
Rodiče si uvědomovali riziko, že dítě po matce zdědí něco, co by negativně ovlivnilo jeho zrak. Pavla se narodila s oční nemocí, glaukomem. Na onemocnění se přišlo, když jí bylo pět měsíců. Zbytky zraku se navzdory operacím a léčbě horšily, až v 15 letech přestala vidět úplně.
 
Obavy se po narození Marty změnily v jistotu. „Dcerka nemoc zdědila po mně a bude ji provázet celý život. Ale byli jsme poučeni a ve střehu a dostali se do vynikající péče oční lékařky Anny Zobanové, tak se dařilo řešit problémy hned od začátku,“ pokračuje Pavla. „Půldruhého roku jsme s dcerkou jezdili po nemocnicích. Nyní je na tom skvěle a normálně vidí. Je naděje, že se jí dobrý zrak udrží a celoživotní léčba ji příliš nezatíží. Druhé vlastní dítě jsme už pak nechtěli, abychom neriskovali, že ho zatížíme stejnou nemocí. Ale nechtěli jsme, aby Marta vyrůstala jako jedináček, rozhodli se pro pěstounství, a tak máme Míšu,“ vysvětluje Pavla a přidává postřehy o mateřství.
 
„Nevidomá žena si musí srovnat, zda se na roli matky cítí. Kdybych nebyla v životě soběstačná, tak by to s dětmi nemělo cenu, protože to je, jak říkám, záhul na entou nebo vyšší dívčí. Nejprve se musím umět stoprocentně postarat sama o sebe nebo mít po ruce řešení i okruh lidí, na který se můžu obracet, aniž bych na nich stavěla denní existenci. Teprve do dobře vymyšleného systému má smysl přivést dítě. Rodičovství nevidomého stojí na organizaci dne. Musím mít věci promyšlenější než jiní, protože nemám schopnost improvizovat jako vidící,“ říká a přiznává, že se jí hodí návyky ze sportu. „Občas mi připadá, že s dětmi podávám vrcholový výkon, který je srovnatelný nebo i předčí rutinu, na kterou jsem byla při sportovní kariéře zvyklá. Pomáhá mi to v systematičnosti a v tom, že ať je únava jakákoliv, pořád se jde dál. Přesně to si pamatuji z tréninků a celoročního cyklu, že se věci dotahují a pokračuje se v nich,“ tvrdí Pavla.
 
Rozhledna a mosty

Na sport Pavla ani dnes nezapomíná, jenže… „Sportovala bych ráda, ale není kdy. Už v těhotenství jsem objevila koloběžku. Mám ji hodně pomalou, aby mohl Štěpán vedle mě běžet, a to nám vyhovuje. Marta jezdí na kole, ale s dvouletým Míšou to zatím nejde. Takže musíme počkat, než začneme znovu sportovat,“ říká Pavla.
 
Zatímco sport omezila, práci ne. „Založili jsme neziskovku Rozhledna – poradenské služby pro život s těžkým zrakovým postižením. Zaměřujeme se na budování mostů mezi vidícími a nevidomými. A na poradenskou podporu nevidomých, aby žili podle svých představ. Nabízíme zážitkové programy pro školy a školky, vzdělávací programy. K tomu patří i publikační činnost. Minulý rok jsem se věnovala slepeckému slangu a sbírala výrazy, které do něj patří.“
 
Pavla Kovaříková také loni ilustrovala pohádkovou knihu Josefa Kostohryze Jednorožec a krásná Magelona. Při malování kromě vycvičeného hmatu využívá vrozené výtvarné nadání i fantazii a pomáhá jí, že v dětství viděla. „Mám do sebe fotograficky uložené barvy a tvary, vnímám proporce,“ říká nevidomá malířka, která používá techniku vytlačovaných linií do papíru, tzv. hmatovou kresbu. „Neumím říct, jak to dělám. Je to, jako kdybych překreslovala z vnitřní obrazovky v hlavě něco na papír. Kreslím desetinu toho, co reálně vidím, protože nemám technické prostředky ani hmat k tomu, abych obraz nakreslila celý tak, jak ho v sobě vidím. Co tedy namaluji, je velký kompromis a velké zjednodušení toho, co mám uložené v sobě,“ přiznává.
 
Dva originály z knihy byly součástí i prosincového aukčního salonu výtvarníků Konta Bariéry. „Sama jsem vícekrát byla příjemcem jejich pomoci. Proto mi přišlo normální přihlásit se k nim jako výtvarnice a zkusit i touhle cestou pomáhat v činnosti, kterou dělají pro nás zdravotně postižené,“ říká Pavla.
 
Končí se pohádkou

Je večer, děti jsou vykoupané a poslouchají pohádku. Pak se do kuchyně vrací maminka. S pomocí čtečky barev rozděluje vyprané ponožky a chystá dětem oblečení na ráno. S manželem usednou ke stolu, dají si něco dobrého a hodnotí končící den.
Euforii z vítězství na paralympiádě už dávno vystřídala radost z dětského smíchu, správně barevně spárovaných ponožek a dalších úspěšně zvládnutých momentů, které přináší všední rodinný život. „Máme dvě krásné děti a domek se zahradou, o kterém jsem si myslela, že navždy zůstane jen nesplněným snem. Bývám sice dost unavená, ale myslím, že mi stále zbývají síly na to si uvědomovat, jak moc jsem šťastná,“ usmívá se Pavla Kovaříková.

...

Text vyšel v dubnovém vydání a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 


  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2017, leden 2018

prosinec 2017, leden 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta