Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Medikaci odmítá, problémy si nepřipouští

Libor Bohdanecký z Hradce Králové naplnil sen mnoha kluků a stal se na řadu let profesionálním hasičem. Narodily se mu tři děti, sportoval a vedl aktivní život. Ničeho z toho se nehodlá vzdát ani dnes. Jen se on a jeho okolí muselo vyrovnat s tím, že se před necelými dvěma roky dostal po pracovním úrazu na vozík.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
Hasičem se Libor (48) stal v podstatě náhodou, když hledal práci v oboru chemie, kterou vystudoval na vysoké škole. Nakonec ale u téhle náročné a odpovědné profese zůstal devatenáct let, s několikaletou přestávkou, během které si vyzkoušel také službu v řadách policie. Před dvěma lety se mu však stala nehoda během lezeckého výcviku hasičů ve skalách. Po pádu si poškodil míchu v oblasti pátého krčního obratle a následky byly nesmlouvavé: ztráta hybnosti dolních končetin a také výrazné postižení končetin horních. 

Život se tak během okamžiku zásadním způsobem změnil. Devět měsíců strávil léčbou a rehabilitací. Doma je teprve něco málo přes rok a stále získává nové zkušenosti z nastalé situace. Zdá se však, že vše bere optimisticky a s nadhledem. „Netrpím žádným sentimentem po tom, co jak bylo. Snažím se vplout zpátky do života. Jak jde čas, tak se postupně vyrovnávám, že to nějak je a nemá cenu špekulovat. I když začátky pochopitelně nebyly snadné. Vedl jsem před manželkou různé řeči, byť v nadsázce. Takže mi tenkrát raději doma gaučem zatarasili cestu na balkon ve dvanáctém patře,“ směje se bezprostřední chlapík, který přes všechny zážitky vypadá o deset let mladší, než ve skutečnosti je.
 
Metoda postupných kroků

Pomoc psychologa prý ani nepotřeboval: „Jen kvůli pojišťovně jsem musel na psychiatrické vyšetření, kde si poznamenali, že odmítám medikaci a nepřipouštím si problémy. Přišlo mi absurdní, abych bral nějaké prášky kvůli tomuhle. Když to srovnám s tím, co jsem zažil jako hasič, jakými příběhy museli projít někteří lidé, u nichž jsme pomáhali – povodně, dopravní nehody… Kolikrát to bylo mnohem horší než moje situace a každý se s tím musel nějak vyrovnat. Víc by byl psycholog užitečný pro ně i pro samotné hasiče. Já jsem třeba hned v prvním roce svojí práce zasahoval u deseti smrtelných nehod,“ líčí kapitán ve výslužbě Libor Bohdanecký.

„Doufat, že to jednou rozchodím, můžu, ale neznamená to, že tomu budu věřit. Zpočátku si asi člověk nepřipouští, že jde o trvalý stav, ale čas je hojivý. Chci dělat maximum pro to, aby to bylo co nejlepší. Čekám a věřím v pokrok v konkrétních menších cílech – zlepšení pohybu rukou, oblékání a zvyšování soběstačnosti,“ prozrazuje Libor svoji metodu. Nejaktuálnějším cílem je pro něj nácvik nastupování a nakládání vozíku do auta. „Chci být co nejsamostatnější, vadí mi, že především kvůli rukám potřebuji z devadesáti procent něčí asistenci. Člověk byl zvyklý na nezávislost, a to i přesto, že hasiči jsou tým, který si pomáhá.“
 
Velcí pomocníci

Přestože ho závislost na pomoci druhých poněkud trápí, zároveň je za ni velmi vděčný a nemůže si stěžovat na nedostatek ochoty svého okolí. „Hlavní ošetřovatelkou je mi manželka Bára. Bez ní bych hnil někde v ústavu. Pro ni přitom bylo vše podstatně těžší než pro mě. Musela se vyrovnat s mnohem větší dávkou neštěstí. A to se stará ještě o naše dvě děti. Vybral jsem si ji dobře,“ konstatuje spokojeně Libor. 

Vedle svojí manželky oceňuje také přístup kolegů z krajské centrály královehradeckých hasičů, kam se nedávno vrátil coby civilní zaměstnanec na částečný úvazek. Věnuje se administrativě, do své bezbariérově přístupné kanceláře dochází třikrát týdně na čtyři hodiny. I když už se nemůže zapojit do akce, z přístupu všech kolem něj je znát, že mezi hasiče zkrátka stále patří. Kolegové s ním žertují a on jejich legrácky s typickým úsměvem přijímá. „Kluci mi hodně pomohli a stále pomáhají v mnoha věcech. Například založili transparentní účet, z něhož jsem si mohl pořídit upravený mikrobus. Kdykoliv potřebuju s něčím pomoct, třeba při stěhování, vždycky se najde dost ochotných rukou. Také mě tady v hasičárně pravidelně koupou, protože dosud bydlím v nevyhovujícím panelákovém bytě s malou koupelnou,“ vyjmenovává Libor jen některé z dobrých skutků svých přátel.
 
Zpátky k rodině a sportu

Bytová situace se však Liborovi i jeho rodině brzy vylepší, nový rodinný dům je těsně před dokončením. Pochopitelně na míru bezbariérový. Jeho stavbou a zařizováním poslední měsíce žije, pochopitelně vedle práce, rehabilitace a rodiny. „Na nic dalšího teď v podstatě nemám čas. Nezapojuji se zatím ani do nějakých aktivit či organizací pro lidi s postižením. Máme s Bárou osmiletou dceru a šestiletého syna. Z prvního manželství mám přitom ještě dvacetiletého kluka. Snažím se jim hodně věnovat, vynahradit ten čas, který jsem bez nich strávil léčbou. Děti naštěstí všechno vzaly hodně sportovně, jako přirozenou věc, i když se občas zeptají, jestli fakt už nikdy nebudu chodit.“

Rád by se také začal znovu věnovat sportu, který patřil mezi jeho velké koníčky, ale prozatím jde spíš o plány: „Chci ven, zpět do přírody, nehodlám pozorovat svět z okna. Třicet let jsem se věnoval lezení a lyžování. Hodlám si pořídit monolyži, také už jsem zkusil handbike. Ale popravdě řečeno, pořád mám v živé paměti jízdu na kole, a tohle je tak jiné, že si ještě nemůžu zvyknout. A jiný pohled mám teď i na jiné věci. Třeba jsem si nikdy neuvědomoval, jak je svět bariérový nebo jak hnusná může být zima. Dřív jsem se těšil na lyžování a sníh, teď je to jen otrava a komplikace,“ přemítá muž, kterému sportovní kondice při rekonvalescenci velmi pomohla.
 
Stát se umí postarat

„Na různých rehabilitačních pobytech jsem viděl, jak to každý snáší jinak. Já byl na zátěž zvyklý, takže jsem si po cvičení ještě sám naordinoval třeba projížďku na vozíku, zatímco jiní kluci šli vyčerpaní spát,“ popisuje Libor své zkušenosti. Prošel přitom hned několika tuzemskými rehabilitačními centry, jejichž fungování nevidí ze svého pohledu jako úplně optimální. „Je to dost masová záležitost. Systém je nastaven tak, že tam trávíš 24 hodin denně, ale samotné rehabilitaci přitom věnuješ jenom tak čtyři. S intenzitou a průběhem pobytů jsem byl nejspokojenější asi v pražském Parapleti, ale jinak si nemůžu vynachválit rehabilitaci, kam pravidelně docházím tady v Hradci Králové.“ Důvodem jeho lehce kritického pohledu může být nejen fakt, že je zvyklý na intenzivní trénink, ale také skutečnost, že jeho manželka je profesionální fyzioterapeutka, takže mají oba dost jasnou představu, co a jak by mělo fungovat.

Jinak je ale bývalý hasič Libor Bohdanecký dalek stížností. Naopak. S podporou ve svojí situaci je spokojen, včetně té finanční. Nechce ani žádat u různých nadací o příspěvky. „Myslím si, že jsou lidé, kteří to potřebují daleko víc. V téhle zemi má spousta lidí tendenci si stěžovat, ale neuvědomují si, jak kvalitní služby dostávají. Třeba právě od složek integrovaného záchranného systému, jehož fungování by nám mohli závidět v leckteré západní zemi. A je dobře, že stát se umí postarat i o svého bývalého zaměstnance, tak jako o mě. A nedělá přitom rozdíl, jestli jde o bývalého hasiče, policistu nebo civilní osobu,“ uzavírá skromně hasičský kapitán ve výslužbě. 

...

Příběh jste si mohli přečíst v květnovém vydání a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 
 
  • 1

Aktuální číslo

říjen 2018

říjen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta