Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Lucie Leišová: Chci zas mít z plavání radost

Je jí teprve 23 let, přesto má plavkyně Lucie Leišová zážitků, že by vydaly na knihu, a to už jednu napsala. Prala se s vlnami na Gibraltaru, ledovou vodou na Sibiři a v posledním roce i sama se sebou. Tak dlouho totiž trápila svoje tělo šílenostmi, až ji zradilo.

Text: Lucie Nekvasilová
Foto: Jan Šilpoch

S Lucií jsme si povídaly cestou na plavání se Senzačními seniory, a protože bylo jasné, že spolu budeme kvůli akci Přeplavme svůj La Manche trávit dost času (jako patronka štafety s organizátorkou), domluvily jsme se, že si budeme tykat.
 
Dočetla jsem se o tobě, že vlastně ani nemáš moc ráda vodu. Opravdu jsi tohle někdy řekla?
Jo, jednou jsem to fakt řekla. (smích)Bylo to na Silvestra, měla jsem za sebou docela těžkou sezonu. Už jsem v sobě měla asi tři skleničky vína a říkala jsem: Hele, víte co, já vlastně ani nemám moc ráda vodu. Mezi mými blízkými se z toho stala ikonická hláška. Ale jinak to samozřejmě není pravda, to bych nemohla takhle plavat.
 
Taky jsem ale četla, že plavání není zrovna sport, na který bys měla talent.
Když jsem byla malá, bylo vidět, že mám větší cit pro míčové hry než pro vodu. V bazénu bylo kolem mě mnohem víc talentovanějších lidí. U míčových sportů bych se možná dostala dál. Ve vodě jsem musela víc dřít. 
 
Proč sis tedy plavání vybrala? 
Měla jsem plavání radši, i když mi tolik nešlo. Když jsem skočila do vody, zapomněla jsem úplně na všechno. A když jsem byla starší a potřebovala si vyřešit nějaký problém, věděla jsem, že ve vodě mě stoprocentně napadne nějaké řešení. 
 
Jsi členkou Mensy, která sdružuje lidi s vysokým IQ. Nesměrovali tě rodiče spíš k učení než ke sportu?
Nesměřovali, a ani bych se nenechala, byla jsem odmalička taková zarputilá. Testy do Mensy jsem dělala spíš náhodou. Škola pro mě ale byla vždycky důležitá. Já nikdy nechtěla trávit život jen sportem, bylo mi jasné, že to nejde. Teď studuju poslední semestr mezinárodních vztahů na Karlově Univerzitě. Pak se budu hlásit na historii, chci studovat soudobé dějiny a udělat si doktorát. 
 
Na webu máš seznam plaveckých úspěchů: 2014 Gibraltar, 2015 Vltava (180 km za 10 dní – pozn. red.), 2016 bronz z mistrovství světa v zimním plavání v Rusku, 2017 závod 2 Bridges Hudson River v USA… Rok 2018 chybí. Loni se ti nepovedlo nic? 
Loni nic. Byla jsem nemocná. Prodělala jsem mononukleózu a hodně mě to sebralo, protože jsem první dva měsíce, co na to doktoři přišli, nebyla schopná vůbec fungovat, třeba ani jít do práce. Řekla jsem si teda, že jeden rok obětuju. Já jsem předtím to svoje tělo opravdu trápila a vystavovala šíleným věcem.
 
Myslíš, že nemoc byla důsledkem zátěže, že tvoje tělo prostě řeklo dost?
Rozhodně. Od 11 let jsem vstávala v půl páté ráno, od šesti jsem už byla v bazénu, pak jsem šla do školy a ze školy zas na trénink, kde jsem byla další dvě hodiny. Když jsem měla třeba chřipku, vždycky jsem ji přechodila, nikdy jsem neležela doma. A tak to šlo dlouhá léta. Po osmiletém gymplu v Příbrami jsem si přibrala vysokou školu, práci (Lucie pracuje v kanceláři europoslance – pozn. red.)… Nikdy jsem svoje tělo nenechala odpočinout, ani když to potřebovalo. 
 
Asi muselo být těžké najednou zvolnit, když jsi byla zvyklá na takový zápřah.
Ze začátku to ani tak těžké nebylo, protože jsem neměla vůbec sílu. Až po nějakých dvou třech měsících jsem na sebe začala mít strašný vztek, že nezvládám to, co dřív. Stále jsem naprogramovaná tak, že musím zvládat úplně všechno a pořád – a najednou se to nedělo. Říkala jsem si: Panebože, seš úplně nemožná!
 
Jak ses z toho dostala?
Dlouho jsem chodila na psychoterapie. Uvědomovala jsem si, že mám nějaký problém, když to svoje tělo nemůžu nechat vydechnout, a psychoterapie mi strašně pomohla s tím pracovat. Postupně jsem si začala připouštět – možná to zní blbě ve 23 letech – že se to bude horšit, že nebudu mít pořád sílu být od rána do večera v šíleném tahu. Ještě dneska, když si sednu a zapnu film, tak mě napadá: Seber se a jdi něco dělat! Ale už to není zdaleka takové jako dřív. 
 
Jak relaxuješ?
Hodně mi pomáhají se uklidnit audioknížky. Neposlouchám žádnou těžkou četbu, ale většinou detektivky. Taky ráda čtu, ale dřív to bylo tak, že jsem si na to nechtěla udělat čas. A pak mi pomáhá jít třeba do lesa. Když můžu a přijedu domů do Příbrami, vezmu psa a jdu s ním někam na dvě hodiny. Vyrostla jsem skoro na vesnici a vždycky jsem byla hodně času venku, v Praze mi to chybí.
 
Teď chodíš plavat štafetu se Senzačními seniory, jsi patronkou projektu Přeplavme svůj La Manche. Co tě na tom baví? 
Pro mě je to hrozně fajn. Jednak staré lidi ráda poslouchám, jejich životní zkušenosti – a v SenSenu (Senzační senioři, projekt Nadace Charty 77 – pozn. red.)jsem slyšela strašně moc životních příběhů, které mi přišly úžasné. Za druhé si i já uvědomuju, že populace stárne a že je potřeba seniory do něčeho zapojit. A hrozně mě to baví. Všichni jsou ke mně vstřícní a přátelští. 
 
Skutečný kanál La Manche, na rozdíl od toho pomyslného, který pomáháš zdolat seniorům, je ale taky taková tvoje bolístka, nepovedlo se ti ho přeplavat. Co se tam tehdy stalo?
Bohužel je to tak, za půlkou jsem vylezla. Už to budou tři roky, a čím je to déle, tím míň mě to mrzí a víc to chápu jako nějakou lekci. Měla jsem stanovený pokus na začátek července, ale nevyšlo počasí. Odletěla jsem teda domů a už jsem ani nepočítala, že se mi ozvou. V září mi ale zavolali, měla jsem dva dny na to dostat se do Anglie a plavat. Teď už vím, že jsem na to neměla v tak šibeničním termínu přistoupit. Ale udělala jsem to a pak už to byla souhra všech věcí dohromady: byla jsem nevyspalá, nebyly dobré podmínky…
 
To bylo v té době, kdy sis myslela, že musíš zvládnout úplně všechno?
Je to tak. Po Gibraltaru navíc vzrostl zájem o moji osobu, spousta lidí se ptala, i novináři. A já, úplně nesmyslně, měla pocit, že to musím někomu dokázat. To hrálo velkou roli. Člověk by měl dělat věci pro sebe. Věřím, že na mě nikdo nátlak dělat nechtěl, ale já to tak cítila. Rozhodně tím ale na nikoho neházím vinu, byl to čistě můj problém a už se to nedá vzít zpět. 
 
Je pravda, že jsi pak už ani nechtěla plavat?
Hned po pokusu o La Manche jsem odjela na dva měsíce na stáž, kde jsem neplavala vůbec, ale radši si šla večer zaběhat. Pak jsem do vody chodila, ale neměla jsem k ní úplně dobrý vztah. Léto potom jsem jela plavat do Ameriky do Hudsonu a pak už jsem nechtěla jít do vody. Měla jsem pocit, že toho mám spoustu. A pak přišli na mononukleózu. K zatížení jsem se vrátila až loni v srpnu. 
 
Máš ještě nějaké plavecké cíle?
Určitě bych se jednou chtěla na La Manche vrátit. Je jedno, jestli mi bude třicet, čtyřicet, plavou to lidi i v sedmdesáti. Teď mám ale cíl vrátit se k plavání, abych z něj měla radost. 
 
Kde vidíš sama sebe, řekněme, za 10 let?
Ráda bych měla doktorát z historie, chtěla bych přednášet na univerzitě a dělat osvětu ve společnosti. Když Česká televize dělá anketu, co se stalo v roce 1968, a lidi koukají a nevědí, říkám si, jak se mohou rozhodovat o budoucnosti? To je potřeba napravit. Určitě bych ale taky chtěla mít rodinu, úplně zbožňuji děti a nechci je mít v 35. Spousta lidí dnes nejdřív dělá kariéru a pak si vzpomene. Já ne, chtěla bych mít alespoň dvě, beru to jako důležité. A to mi asi bude stačit. Být šťastná, spokojená a žít v klidu.
 
-------------------------------------------------------------------
Lucie Leišová 
(*1995) 

Rodačka z Příbrami. Odmalička se věnuje plavání. V bazénu ji to ale nebavilo, a tak se vrhla na dálkové a zimní plavání. V roce 2014 jako teprve 4. Češka přeplavala Gibraltarskou úžinu. O rok později se svůj úspěch rozhodla přetavit do charity – ve spolupráci s Kontem Bariéry plavala 180 kilometrů Vltavou, aby podpořila sbírku pro vozíčkáře Radka. V roce 2016 získala bronzovou medaili na mistrovství světa v zimním plavání v Rusku. Je členkou Mensy, právě dokončuje studium mezinárodních vztahů na Karlově Univerzitě a chce se věnovat historii. O svých zážitcích napsala knihu Proti proudu.
-------------------------------------------------------------------
 
 
-------------------------------------------------------------------
Plavecká štafeta láká čím dál víc seniorů 

Pátý ročník soutěže Přeplavme svůj La Manche, jíž je Lucie Leišová patronkou, přilákal rekordní počet zájemců. Do štafetového plavání se zapojily dvě desítky seniorských klubů ze 17 měst České republiky. Jen pro srovnání: loni jich bylo 14 a o rok dříve 11. Akci pořádal projekt SenSen (Senzační senioři) Nadace Charty 77 a seniorské týmy při ní měly za úkol jen za měsíc únor společnými silami přeplavat pomyslný kanál La Manche, tedy zdolat vzdálenost 34 kilometrů.

Lucie Leišová letos plavala společně se Senzačními seniory v Českých Budějovicích, Praze, Liberci, Teplicích, Svitavách a Poděbradech, resp. v blízkém Nymburce. K rekordní účasti v soutěži přispěly ale i týmy z Brna, Prachatic, Pardubic, Rožnova pod Radhoštěm, Lovosic, Strakonic, Paskova, Litoměřic, Mostu, Plzně a Bruntálu. Výsledky soutěže se dočtete na www.sensen.cz.
------------------------------------------------------------------- 

...

Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
  • 1

Aktuální číslo

červenec - srpen 2019

červenec - srpen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta