Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Liška dává naději

Paní Marta pomalu vede svého manžela po trávníku před jejich domem. Opatrně, krůček po krůčku se dvojice prochází místy, která oba tolik milují, kde nechali tolik dřiny, ale kde také našli mnoho radosti. Před skoro třemi lety se chystal na své čtyřiapadesáté narozeniny. Ten den ráno ho žena našla v posteli v bezvědomí. Těžká mozková příhoda.

Text: Zdeněk Jirků 
Foto: Jan Šilpoch
 
Když sem před skoro šestnácti lety přišli i s dětmi, našli poněkud neudržované stavení, nepříliš zkultivovanou zeleň, klid a nádherný vzduch. Po letech ve městech, zejména v Plzni, se rodině splnil sen – být trochu stranou od hlučné, páchnoucí a stále někam pádící civilizace. Střechu nově vybudoval manžel sám, desítky dalších úprav také, nezalekl se ničeho. Skutečná trampská duše zocelená lezením po horách a skalách…
 
Romantika, ale…

Tomuto idylickému místu se říká Liška. Osada je asi přehnané označení. Dva obývané domy, asi čtyři chalupy. K nejbližší asfaltové silnici několik kilometrů. Když je sucho, dá se projet po lesní cestě. Nakonec sem dorazila i sanitka. Půl roku byl těžký pacient v nemocnicích. Měsíc v umělém spánku. Konečná diagnóza nebyla žádnou dobrou zprávou. Úplné oslepnutí, skoro úplná ztráta řeči, nechodil…

Paní Marta má ovšem také dobrodružnou duši, však se kdysi potkali na vandru. Ani na minutu nepřipustila, že by to nezvládla. Neměla ani auto, ani řidičák, ani žádnou znalost, jak s těžce postiženým člověkem zacházet. A lékaři jí pro muže nabízeli jen jednu variantu – trvalý pobyt v nějaké léčebně. „Vzala jsem si ho prostě domů. Starší syn vybudoval různé nájezdy, abychom se mohli pohybovat po domě. Museli jsme úplně předělat koupelnu, změnit spoustu věcí. Ale krkolomnou dopravu do světa nebylo jak zlepšit. Takže jsme vyrazili na vozíku. Pak další desítky metrů opatrné chůze, posadila jsem ho na skládací židličku, vrátila se pro vozík, zase popojela, zase trochu chůze a tak dál, než jsme dorazili dolů k hájovně…“

Co bylo proti tomu jejich dlouholeté harcování po vojenských letištích? Bývalý voják byl a je sice stále pěkný chlap, ale pár kroků i na rovné ploše je opravdu úspěch. A když prší, sněží, plískanice mění jedinou cestu v blátivou hmotu? Široko daleko není žádná pomoc, jen les a jeho tajemství. Dnes už paní Marta jezdí v postarším (velmi kulantně řečeno) autě, umí manžela vykoupat, zaopatřit, nejmladší syn vyrostl do zdatného pomocníka. Tak tátovi vrací roky, kdy mu byl výborným domácím učitelem, protože malý školák by každodenní cestování za vzděláním odtud prostě nezvládl.
 
Jenomže život

Přes všechny neuvěřitelné těžkosti paní Marta ani na chvilku nepřipustí, že by se z Lišky odstěhovala. Bývalí trampové nezapomněli na kamaráda. Takže vlastně úplná samota tu není. Ale že by se tady střídaly návštěvy ze sociálky, ze samosprávy, zdravotníci? Koho ještě zajímá slepý, skoro němý a jen obtížně pohyblivý pan Tibor? Kdy ho navštíví místní nebo dokonce celostátní politici? Věřící z jedné fary jim právě sehnali velkou ledničku. Kamarádi pomůžou se dřevem na zimu. Ale kolik práce dalo paní Martě, než přesvědčila úřady, že když dostali polohovací postel, potřebují ještě vozík? Jak vysvětlit, že se nechtěla smířit s diagnózou doživotně ležícího manžela? A auto? Nevejdou se do tabulek. 

Sedíme v příjemné, obyčejné, a přesto kouzelné kuchyni a nemůžeme si nevzpomenout na „zasvěcené“ řeči a řeči ministrů, poslanců, expertů o darmožroutech, kteří vysávají sociální systém, o miliardách vyhozených z okna. Na Lišce je krásně, výlet ze sněmovny by se jistě líbil, tím spíše, že jsme jen kousek od Plzně. Žádná tropická džungle, žádné ledovce. Kousek od Plzně tito lidé bojují o trochu důstojnosti. Nenaříkají, nepláčou, nežebrají.

Krásný vztah Tibora a Marty kdysi začal na skále, kam musela křehká dívka vylézt pro první polibek. Když pak odjížděli každý víkend do přírody, jen se trénovali v samostatnosti a odpovědnosti za svůj život. Nemohli vědět, že krůček do schodů bude jednou obrovský úspěch. Nemohli tušit, že manželových doslova pár slov za den bude pro paní Martu důvod k nadšení. Odtud, z romantického místa, nazvaného Liška, není vidět ani atomové elektrárny, ani autodromy, ani zábavní parky, ani dálnice. Ale jsou tu lidé. Prý skoro nejdůležitější měřítko naší společnosti. Prý…

...

Zaujal vás příběh? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.



  • 1

Aktuální číslo

říjen 2019

říjen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta