Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Lidé proti samotě

Zatímco se velká část národa chystá na cesty za sluncem a nevšedními zážitky, téměř neviditelně se blíží jiné léto – čas samoty mnoha seniorů, kterým rodina, přátelé nebo jen známí ze sousedství odjedou pryč.

Text: Zdeněk Jirků          
Foto: Jan Šilpoch
 
Pracovníci neziskovek, sociálních služeb i linek důvěry to dobře znají – v nejteplejších měsících zůstávají za okny přehřátých bytů tisíce osamělých starších i hodně starých lidí, kteří nemají, s kým by prohodili slovo. Jejich opuštěnost je smutná a někdy i nebezpečná, nikoho totiž nezajímá, zda se jim nezhoršilo zdraví, zda mají dost jídla i pití, zda by nepotřebovali zásah zdravotníka. Zejména ve velkých městech a na jejich sídlištích lze za okny bytů takových seniorů zahlédnout až příliš mnoho. Jsme proti tomu bezbranní?

 Prachatice mají něco přes deset tisíc obyvatel. Hana Rabenhauptová z městského úřadu je nejen koordinátorkou komunitního plánování, ale už mnoho let se snaží zavést systém integrovaných podpůrných služeb ve městě, takže je „ústřední“ duší péče o seniory. Nezná a nemůže znát všechny starší spoluobčany, ale říká: „U nás je téměř každý pátý občan senior. Byla by ostuda, kdyby jejich život byl až na pátém místě pozornosti města. Naopak, naše sociálně-zdravotní služby a další aktivity mi dovolují s klidem říci: Nezapomínáme na nikoho.“ 

To samozřejmě neznamená, že i tady občas nezůstane osamělý společensky izolovaný jedinec, ale krizovou situaci si spíš přivodí lidé sami. Nebo i celostátní sociální systém? Několikrát jsme tu slyšeli: Já si přece nebudu žádat o pomoc nebo o nějaké příspěvky! Mám svou hrdost! A ještě chodit do fronty na úřad práce! Copak jsem žebračka?

Moc práce dá vysvětlování a někdy je opravdu marné. Ale většina prachatických seniorů ví, že město i aktivní neziskovky nabízejí fungující služby, volnočasové aktivity, poradenství nebo jen „obyčejná“ přátelská setkání, která ovšem užitečně překonávají samotu, a ještě přinášejí cenné rady a konzultace o nejrůznějších potížích seniorského života a jejich řešení. Mnohé z aktivit jsou šité na míru, obec pozorně zkoumá, co starší občané chtějí a potřebují.
 
Být spolu je nejlepší

Pýchou města je skutečně moderní Domov seniorů Mistra Křišťana. Na devadesát seniorů tu žije v naprosto perfektním prostředí v péči padesáti kvalifikovaných zaměstnanců. Nejde jen o pohodlí samostatných pokojů a obdivuhodnou čistotu a útulnost, ale také o každodenní nabídku programů, aktivit a setkání. Literární kavárna, besedy, výlety, cvičení, ale i setkání věřících otevírají každému možnost nebýt sám. Ale nic není povinného, i soukromí je zde respektováno. 

Žofii Tučkové je osmdesát šest. Nemoci jí neumožňují být celý den sama doma. Prodělaná mozková příhoda, a hlavně potíže s dýcháním by mohly být hrozivé, kdyby u Mistra Křišťana neměla v krásném pokoji jistotu okamžité pomoci. Přes svůj těžký a dramatický život, zejména v letech druhé světové války (v jednom z táborů se setkala i s lidickými dětmi), je ale paní Žofie usměvavá a optimistická: „Víte, já závodně plavala, dokonce jsem se dala i na plachtění. A proto cvičím i dnes a jsem ráda, že chodím, ale ještě to jde… Nejlepší je, že jsme tady hezky spolu, každá z nás má co říci ostatním, nenudíme se.“   

Viděli jsme tady i jedno z pravidelných setkání seniorů s dětmi z nedaleké mateřské školy. Skvělá atmosféra a také trocha bezděčného vzdělání – jen se zblízka podívejte, jak vypadá stáří a jak je rádo, když není osamoceno. Opět se s Hanou Rabenhauptovou vracíme ke zbytečnému studu, dlouholetá opora prachatických seniorů má své zkušenosti: „V poslední době provádíme s kolegyněmi ze sociálního odboru depistáž terénu, doslova pátráme po lidech, kteří by mohli potřebovat pomoc, ale oni se někdy bojí, někdy se stydí jednak požádat, jednak pomoc přijmout. V jejich životech bylo mnoho povinností a třeba méně radosti. Tak se jim zdá, že ve stáří nárok na mimořádnou oporu nemají… Samozřejmě záleží i na rodinách, na sousedech, prostě na společnosti, jak cítí opuštěné seniory jako svůj vlastní problém. Pomáháme i těm, kteří o seniory pečují.“
 
Sama, a přece ne sama

Ve starším domě u prachatického nádraží bydlí třiaosmdesátiletá Alena Bínová. Syn pracuje v Německu, o víkendech přijede, ale seniorka se úplně osamělá necítí: „Pravidelně sem chodí pečovatelky, nákupy mi obstarávají kamarádky a kamarádi, jak říkám, jsem docela provozuschopná. Ale to víte, když některý den nikdo nepřijde… Několikrát jsem musela sáhnout i po prášku, abych nebrečela. Horší byla nemoc, osm měsíců v nemocnici a v Kladrubech…“    

Chuť přesunout se do nějakého zařízení pro seniory ale paní Alena nemá. Její argument je neobvyklý – nesnáší řeči o nemocech a o lécích. Otevřeně říká, že má ohromnou jistotu, skupinu kamarádek, které „i to koště vezmou“ a pomohou. Za svou přítelkyni pokládá i paní Hanu, která jí pomáhala už před lety s postiženou dcerou. A jistotu posiluje i bezpečnostní pojítko k policii i hasičům. Město po dobrých zkušenostech s tímto zaručeným spojením uvažuje i o pořízení bezpečnostních náramků, které by posloužily třeba při dezorientaci nebo náhlých zdravotních potížích mimo domov. 

Velkou výhodou prachatických seniorů je dobrá nabídka informací právě o službách a možné pomoci pro ně. Všude jsou k dispozici katalogy organizací, na radnici i v některých neziskovkách fungují telefonní linky, pravidelně slouží i zdejší Radniční listy a místní kabelová televize. Tato zdánlivá samozřejmost vypadá v době internetu jako banalita, ale mnozí nechtějí jen informaci, chtějí slyšet vlídný lidský hlas. 

Proto tu za nejdůležitější pokládají pravidelná setkávání všech, kdo mohou pomáhat, ale také poradit, přinést nový pohled, upozornit i na „neviditelné“ problémy.

Právě vědomí, že někde blízko jsou lidé, kteří si vědí rady, umějí zorganizovat nezbytnou pomoc nebo jen nabídnout zajímavý program pro dlouhé odpoledne, je možná největší jistotou jinak opuštěných lidí. Když k tomu neskromně připočteme pohotový Taxík Maxík od Konta Bariéry, skoro by se chtělo říci, že v podhůří Šumavy mají senioři ráj. Nemají. I zde se roky života prodlužují, i zde se bohužel lidé dožívají strastí a nemocí. Hana Rabenhauptová ví, že tento vývoj bude pokračovat, že město bude stát před sociálními otázkami, které dosud neřešilo. A to je první velký krok k udržení civilizovaného života seniorů.

...

Byla reportáž zajímavá a podnětná? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.


  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2019 - leden 2020

prosinec 2019 - leden 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta