Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Lenka Roštoková: Žiju tímhle okamžikem

Mluví poměrně rychle, ale všechno, co říká, má hlavu a patu. Silná osobnost, redaktorka Lenka Roštoková, musí stát většinu dní pěkně na zemi a řešit přesně a na čas bezpočet nových situací…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Okamžiky, kdy může být Lenka (36) pořádně ulítlá, vůbec ne pragmatická, prožívá po práci, v divadle. Jde o protiváhu dní plných bezchybného zpracování informací: natáčení rozhovorů z tiskových konferencí nebo dopravního zpravodajství do éteru. 
 
Sešly jsme se asi hodinu před dalším představením divadelně improvizační skupiny ProImpro (existuje od roku 2012). Jak sám název vypovídá, jedná se o osobitý divadelní formát, hraje se obvykle hodinu na zadané téma. Každý večer funguje na principu, že si diváci sami rozhodují, jak příběh bude vypadat, vše koordinuje moderátor večera. Soubor nehraje reprízy, vždycky jde o premiéry. Velmi neobvyklé zvraty situace může publikum sledovat na menších divadelních scénách a jevištích nejrůznějších kaváren či barů. V jedné pražské kavárně jsem také napsala na lístek své nápady, podle kterých se bude zbrusu nový námět odvíjet. Protože i dnešní vystoupení proběhne podle přání příchozích. Sleduji Lenku, jak na pokyn moderátora s chutí a nadsázkou do děje vstupuje a improvizuje. Představení, které šestice herců modifikuje podle diváků do finále. Až po závěrečný potlesk.
 
Přijela jste rovnou z práce. Ale vypadá to, že máte energie na rozdávání… Jak jste se vlastně k divadlu dostala?
To bylo už na střední škole, v Janských Lázních, kde se ustanovil amatérský divadelní kroužek – jeho idea mě bavila a nadchla. O několik let později jsem se seznámila se Sašou, také ze skupiny ProImpro, která mi řekla, že ví o někom, kdo by chtěl vést divadlo handicapovaných. Skutečně vzniklo divadlo Na mostě, ale dnes už tahle skupina neexistuje. Saša mě později kontaktovala s pražským souborem Pro Impro a já s nimi vystupuji pokaždé moc ráda.
 
Máte nějaké tréninky, i když nevíte, jaký kus sehrajete?
Ano, máme nejrůznější cvičení, kde trénujeme dovednosti, které se mohou během představení hodit. Pokaždé nás během hraní překvapují věci zrozené v hlavě diváka. Jejich nápady, i ty nejbláznivější, je třeba stáhnout na zem a před lidmi je realizovat. Vzniká často řetězec mnoha komických situací. Je možné, že kromě hraní se také od letošního podzimu stanu spolutrenérem, jako záskok za jednu kolegyni, která odjíždí studovat do zahraničí. Jestli si to odsouhlasíme, povedu nejspíš dva pravidelné tréninky v měsíci.
 
Mohla byste se nám, prosím, představit?
Měřím 136 cm, chodím jako tučňák a špatně se hýbu. Jsem „postižený choďák“. Jde o genovou poruchu, i když oba mí rodiče jsou zdraví. Jen v sobě každý nesli jeden gen, a ty, když se sejdou, se v jejich potomkovi objeví jako zdravotní vada. Oni o tom tenkrát vůbec nevěděli. Chodila jsem do základní školy mezi zdravé děti, jen jsem pobývala často v lázních, měnila jsem mnohokrát dětský kolektiv. 
 
Když jsem se po základní škole rozhodovala, co dál, byla jsem se podívat na Obchodní akademii v Jánských Lázních. Tehdy šlo o krátce otevřenou novou střední školu, byla jsem tady sedm let až do maturity a cítila jsem se tu šťastná. V devadesátých letech to byl nejlepší z projektů orientovaných na handicapované – a své renomé si stále drží. Rodiče i já jsme byli nadšení, protože jsme měli opravdu pocit, po všech těch léčebnách, že jde o ráj na zemi!
 
Po maturitě jsem nastoupila na Metropolitní univerzitu na tříletý obor veřejná správa, po bakalářce jsem se rozhodla pokračovat v magisterském studiu. 
 
Měla jste nějakou vizi o své profesi?
Během studia jsem dostala nabídku z Metropolitní univerzity, zda bych nechtěla pracovat v oddělení informačních technologií. Já přikývla, takže jsem už v posledních semestrech zvládala prezenční studium a částečný úvazek. Zakotvila jsem na univerzitě v pozici studijní referentky. A po studiu jsem odpověděla na inzerát Jardy Brousila, který sháněl pro Nadační fond Wine For Help dobrovolníka. A už jsem tam několikátým rokem. 
 
Nikdo z naší neziskovky si nebere žádné finanční kompenzace. Děláme všechno proto, abychom snížili náklady a co nejvíce financí tak mohlo být věnováno rodinám, které to opravdu potřebují. Jarda byl tehdy someliérem (dnes pracuje jako reportér jedné soukromé televize). V té době chtěl, abychom si dobročinné večery moderovali sami a tím ušetřili náklady. A jednou přišel s možností přihlášení se do půlročního internetového kursu rádia Applaus. Kurs byl v té době nabízený s padesátiprocentní slevou, řekla jsem si, proč to nezkusit? Po ukončení kursu jsem získala certifikát na různé pozice v rádiu, včetně moderace.
 
A vzápětí jste také do éteru moderovat začala…
Díky kursu a praxi jsem se vyprofilovala. Začala jsem moderovat vlastní pořad Neziskovky, vysílaný na internetovém rádiu Applaus, tam totiž můžete nabídnout nějaký nápad nebo dramaturgický plán. Už rozjetý pořad jsem převzala po kolegyni, ale dnes už program nepřipravuji sama jako dřív, protože jsem hodně časově vytížená. Moderuju jen dvakrát za měsíc… Současný formát má tři bloky po dvanácti minutách. Se specialisty probírám jejich zacílení, komu a jak pomáhají a zda něco nepotřebují.
 
V roce 2017 se začal ozývat váš dobře položený hlas z Českého rozhlasu, na Zelené vlně.
Rozhodla jsem se změnit zaměstnání a vzali mě na dobu určitou na Zelenou vlnu Českého rozhlasu. Nástupci člověka, který mě původně přijímal, jsem ale nevyhovovala hlasově, a smlouvu k prodloužení jsem tedy po půl roce nedostala. Vloni v říjnu jsem tedy sice z rozhlasu odešla, ale shodou okolností jsem se dostala do Global Assistance. V rámci svých aktivit mají v jednom oddělení i dopravní redakci… Měla jsem tehdy štěstí, ve dvou dnech jsem se vydala na pohovor nejen do Global Assistence, ale i do rádia Impuls. Podařilo se mi obojí: hlásím dopravu v Global Assistance pro Impuls, Rockzone a brněnské rádio Petrov. V rámci stáže v Impulsu sloužím někdy víkend a občas zaskakuji za redaktory v době jejich nepřítomnosti.
 
Zajímavý hlas a pohotovost jsou jistě správné předpoklady pro rozhlasovou moderaci…
Byla skutečně obrovská náhoda, že jsem se vydala na rekvalifikaci. Můj život se stočil zcela jiným směrem. A když mi v Impulsu odvysílají moji reportáž, znamená to pro mne pořád strašně moc. Myslím, že práce v médiích mi osobně pomohla, hodně jsem se otevřela. Připravuju si příspěvek kompletně do vysílání sama. Někdy přece jen kvůli své výšce něco v terénu potřebuju, třeba dát mikrofon na pultík. Ale mám štěstí na lidi a vždy mi každý ochotně pomůže. A když dělám rozhovor s někým hodně vysokým, hned slyším: Pojďte, sedneme si. Dřív bych si ale o pomoc jen těžko sama řekla. Práce v médiích mě hodně sociálně „otrkala“.
 
Co vyžaduje doprava a co zpravodajství?
Obojí chce hbitost. Před vysíláním o dopravní situaci si musím ověřovat alespoň tři zdroje. Mám je stále otevřené kolem sebe. Musím zpracovávat vše na základě aktuálních informací – a pak rovnou výsledky svých rešerší dávám do éteru. V určitou dobu mi zavolají z Impulsu, já nahraju dopravu na telefon, a vzápětí to běží ve vysílání. Zvykla jsem si „hlídat“ celou republiku, musím upřednostnit informace nejpodstatnější pro cílovou skupinu řidičů. 
 
Jinak postupuju u tiskovky, ze které mám přinést příspěvek. Už během úvodních vystoupení se v tématu zorientuju, některá čísla čerpám z tiskové zprávy, píšu si poznámky na budoucí rozhovory. Vím už, o čem reportáž bude, jak bude ve finále vypadat.
 
Žijete sama?
Mám dvanáct let přítele Vladimíra, skvělého partnera, dokáže mě rozesmát, je flegmatik a se vším mi pomáhá. Žijeme vedle sebe, ale svatbu neřešíme. Já věřím na lásku na celý život, věřím na celoživotní partnerství, ale papír k tomu nepotřebuji. 
 
Co děláte pro zlepšení své zdravotní situace?
Chodím dvakrát týdně plavat, mám vzhledem ke své poruše klouby osmdesátileté babičky. A bazén mi moc pomáhá. Mimochodem, na jednu roční permanentku mi pomohli se sbírkou lidé v jedné neziskovce. Víte, všichni okolo se podle mého názoru začínají víc sžívat s handicapovanými, těmi, kdo žijí vedle nich. Existuje větší vnímavost a tolerance. Mě vždycky dostane bezmoc a lidská laskavost!
 
Vy ale přece také pomáháte, nedostáváte jen pomoc od jiných…
Mám hlavní příjem a důchod, a mimo to chci pomáhat. Já jen potřebuju, abych si pokryla své měsíční náklady. Když vidím projekt, který potřebuje pomoci, v rámci svého času a sil pomáhám. Mám to tak automaticky nastavené… Nemám ve zvyku plánovat věci moc dopředu. Žiju tady a teď! Tímhle okamžikem.
 
 
-----------------------------------------------------------------------------
Kursy rádia Applauswww.kurzyapplaus.cz
Pořad Neziskovky: www.radioapplaus.com
 
Improvizační skupina Pro Impro: více informací a kalendář akcí divadelních představení na facebook.com/ProImprodivadloa na webu: http://proimpro.cz/
-----------------------------------------------------------------------------

...


Rozhovor vyšel v aktuálním čísle. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej pohodlně každý měsíc do své schránky.  Přečíst si jej můžete také elektronicky.








  • 1

Aktuální číslo

listopad 2018

listopad 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta