Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Krásné je žít?

Nikdo přesně neví, kolik lidí v současné době žije v azylových domech, ubytovnách a jiném provizorním bydlení. Často až tři generace obývají jeden nevelký pokoj. Jaké možnosti pak mají děti ke hraní, k učení, k získávání návyků potřebných pro celý život? Navštívili jsme neziskovou organizaci Společnou cestou, která se už léta věnuje azylovému bydlení.

Text: Zdeněk Jirků          
Foto: Jan Šilpoch

Osudy obyvatel (spíše především obyvatelek) azylového bydlení jsou v něčem naprosto stejné. Osamělá žena, často s malými dětmi, bez širšího rodinného zázemí, bez zaměstnání a většinou i bez základní schopnosti orientovat se v dnešním složitém světě, má vlastně jedinou jiskřičku naděje – organizaci, která jí umožní alespoň skromné ubytování. Vedoucí Společné cesty Iva Poláčková má jasnou zkušenost: „Většina našich klientek má jen základní nebo nedokončené odborné vzdělání, malé dítě, takže nemohou pracovat na směny, široko daleko nikoho blízkého. Kdyby nebylo azylových služeb, skončily by doslova na ulici. Když s nimi mluvíte, zjistíte nápadné podobnosti – vyrůstaly v neúplných nebo rozvrácených rodinách, neosvojily si samozřejmé návyky organizace rodiny, práce i každodenního života, jejich partnerský život byl, mírně řečeno, neuspořádaný. Pak přijde krize, těhotenství, rozchod s partnerem, dluhy, výpověď z bytu…“
 
Kde začíná pád

Většina našich sociálních pracovníků dobře zná termín „krizová intervence v terénu“. Stručně řečeno: včasný a kvalifikovaný zásah ve chvíli, kdy je ještě možné odvrátit úplnou katastrofu. Jenomže jak takové lidi najít, jak prakticky zorganizovat oddlužení, včasnou výplatu dávek hmotné nouze, pomoc psychologů, právníků, někdy i lékařů? Náš dnešní sociální systém neumí terénní službu, tedy kvalifikovanou prevenci zaplatit. Je tedy velké štěstí, když člověk skončí v náruči azylového bydlení.

Sociální pracovnice Olga Kavalírová zná těchto příběhů desítky: „S jistým zjednodušením můžeme říci, že cesta do opravdu vážných problémů začíná dávno v dětství těchto lidí. Když kolem sebe nevidí fungující rodinu, obživu z práce, důvěryhodné vztahy atd., naučí se, že jinak žít nemohou. Jejich schopnost akceptovat pravidla společnosti je nízká nebo žádná. Nemají se na koho spolehnout, s kým se poradit, neumějí si najít včas pomoc. Tato sociální samota je znovu a znovu diskvalifikuje. Většinou až teprve u nás nacházejí samozřejmosti – od střechy nad hlavou přes kvalifikované poradenství, péči psychologů až po první zkušenosti, jak si vlastně zorganizovat domácnost. Banality? Možná, ale bez nich by se ze dna nezvedl nikdo.“

...

Celý článek je dostupný v aktuálním čísle. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej pohodlně každý měsíc do své schránky.  Přečíst si jej můžete také elektronicky.




  • 1

Aktuální číslo

říjen 2017

říjen 2017

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta