Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Kódy malovaných story

S malířkou Pavlou Soukupovou o rodinných kořenech, svobodné tvorbě i příbězích, které si v obrazech hledáme.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Na své pravidelné procházky se psem vyráží malířka Pavla Soukupová kolem pražského veleslavínského zámku obklopeného parkem s mohutnými stromy.

A pokračuje dál, do obory Hvězda, každý den ji obejde: raduje se ze stromů, vody, přátel a psů. Některé ze svých zážitků Pavla Soukupová brzy přetaví v další téma při malování. Nasává, jak sama tvrdí, všechny impulsy z okolí. Nejen v přírodě, ale také na ulicích, v útržcích viděných malých i velkých příběhů mezi lidmi kolem…

Usměvavá a empatická hostitelka nás vítá v domácí galeriiplné ukázek její tvorby. Jednu práci Pavly Soukupové už dobře znám, obraz anděla se zvířátky. Nadace Konto Bariéry autorku požádala, zda by se tento motiv mohl letos objevit na už tradiční Vánoční pohlednici.
 
Váš dosavadní privátní život se odehrává ve dvou pražských čtvrtích. Tatínek byl sochař, glyptik, maminka přednášela dějiny umění. Genové souvislosti jsou na vás poměrně patrné…
Vyrůstala jsem na Letné u Stromovky, oba rodiče uměním žili. Můj tatínek, Jozef Soukup, byl žák profesorů Štipla a Kysely – pocházel z Českého ráje a věnoval se od mládí rytí skla a kamenů. Působil 35 let jako pedagog na Vysoké škole umělecko-průmyslové, vedl ateliér kov a šperk. Ve výsledku byla jeho profese mnohovrstevná: byl glyptik, sklář, šperkař, malíř a grafik. Zanechal po sobě neuvěřitelné dílo, patří sem třeba insignie a medaile pro vysoké školy, dvě vitráže pro svatováclavskou kapli v chrámu sv. Víta na Hradě nebo kolekce šperků s českými granáty pro světovou výstavu v Montrealu. Příští rok uplyne sto let od tatínkova narození a retrospektiva jeho práce proběhne na jaře 2019 v Muzeu Českého ráje. Otec pocházel z Podháje u Turnova, studoval na šperkařské škole v Turnově, symbolicky se tak vrátí pozdravit milovaný kraj. 
 
Mám o tři roky mladší sestru Kamilu, vzhledem k rodinné atmosféře jsme k výtvarnému umění tíhly docela přirozeně. Kromě krátkých epizod jsem vlastně nikdy neuvažovala o tom, že bych se měla věnovat něčemu jinému.Obě jsme studovaly Hollarovku, střední odbornou školu zaměřenou na propagaci. Moje sestra Kamila Najbrtová tam propadla písmu a pokračovala na UMPRUM, kde zůstala po absolutoriu jako asistentka. Po delší době, kdy byla doma s dcerami, začala malovat. 
 
Já jsem cestu životem vzala jinudy, napřed to vypadalo, že se budu věnovat sklu. Ale maturovala jsem ve čtvrtém měsíci a miminko, můj syn Mikoláš, všechno změnilo. Nakonec jsem udělala přijímačky na AVU. Měla jsem štěstí na pedagoga prof. Čepeláka, vynikajícího grafika. Představoval pro nás skutečnou autoritu a zároveň byl nesmírně tolerantní a noblesní člověk.
 
Pokud dobře počítám, absolvovala jste v polovině 80. let. 
Ano, patřím k téhle generaci výtvarníků. Moje první manželství brzy skončilo, byla jsem příliš mladá. Druhé dítě, dceru Martinu, jsem měla až o dvacet let později, se svým současným partnerem Martinem. Zůstala jsemna volné noze, pár let do revoluce nebylo tohle „angažmá“ moc schůdné, nic praktického jsem neuměla a s volnou tvorbou jsem se neměla kde prezentovat. Tehdy začala moje etapa smaltovaných šperků, ty jsem prodávala v Díle, a později v soukromých galeriích. Po roce 1990 jsem začala vystavovat i obrazy. Ráda jsem sledovala Martinovu restaurátorskou práci, který mimo jiné zlatil (má za sebou mnoho zajímavých realizací v památkových objektech). Pozlacoval rámy podle klasických receptů a já jsem se touto technikou inspirovala, přetvořila jsem si ji a pracuji s ní dodnes. Jde o techniku používanou od středověku k napodobení zlata a stříbra. Výsledkem je unikátní kovový reflex. Tahle kombinovaná technologie se ovšem pokaždé chová po svém, v práci sehrává velkou roli náhoda, materiál žije vlastním životem. Pracovala jsem doma, a kdo měl zájem, našel si mě i moje obrazy.
 
Vaše galerie S, s přídomkem domácí, je trochu novinka. Jaké myšlenkové pochody vás k ní dovedly?
Víte, zastupování výtvarníka v galeriích nese svůj rub a líc, nejsem manažer, nedokázala jsem všechny záležitosti s tím spojené schůdně vybalancovat. Před dvanácti lety jsem si stýskala Ivě Nesvadbové, ředitelce Art Prague, a ta namítla: Proč si neuděláš galerii doma? Postrčila mě v tom uvažování, syn Mikoláš se s budoucí ženou právě vydali do světa…
 
Oslovila jsem sestru Kamilu a vynikající sochařku a sklářku Ivanu Šrámkovou, založily jsme webové stránky a zaplnily výtvarným uměním dvě místnosti našeho domku. Každá z nás tří má sice své individuální projekty, ale galerie S má svůj řád, pořádáme několik výstav ročně, seznamujeme příchozí vždy s aktuální tvorbou. Prezentujeme se také každý rok na přehlídce Art Prague. Profesní novinky a aktuality zveřejňujeme na našich stránkách.
 
Motivy vašich obrazů jsou opakovaně nositeli příběhů všedních dní. Některé se také opakují, hodně z nálad vyjadřují také jejich názvy. Často bývají stylizované postavy zobrazovány zezadu…
Ve figurálních kompozicích i prožitcích z přírody se snažím o maximální zjednodušení, ve kterém si svůj příběh může najít každý divák. V jednoduché formě, lineární i barevné, dělám často různé varianty, v názvu se objevuje můj osobní komentář.Témata jsou, myslím, obecně platná: míry 90/60/90 vypovídají o společenském tlaku, abychom vypadaly co nejlépe, pánové to jinak neřeší. Série Malá maminka je o dětech, co nám přerůstají přes hlavu – a najednou je maminka ta nejmenší z rodiny. Čtenářky jsou o mobilech a tabletech, s mottem: když jsem byla malá, moje knížky nesvítily. Mnohdy posouvají význam díla také odlišně volené kombinace odstínů.Kromě dětí i dospělých, motivů z čistě ženského světa, se také vracívám k vodní hladině, stromům, ptákům a motýlům.Postavy na obrazech – lidské nebo i zvířecí – stojí často na nějakém útesu. Jsou kreslené zezadu a horizont dění před nimi je zatím nejasný. Mají nakročeno k čemusi, co sami ještě celé nevnímají.
 
Nevím přesně, kam bych mezi vašimi náměty zařadila anděly. Odkud přilétli?
Viděla jsem film Nebe nad Berlínem Wima Wenderse, který mě skutečně okouzlil. Vizuálně strhující černobílý snímek o andělech, kteří naslouchají myšlenkám a snům lidí. Najednou jsem si uvědomila, že film má tolik společného s mými vlastními pocity. Snímek jsem viděla v Paříži v roce 1989, kam jsme si se sestrou odskočily – šlo navíc o společensky zlomovou dobu, plnou entuziasmu. Silný pocit, že andělé jsou kolem nás a můžou vypadat úplně jinak, než bychom čekali, ve mně zůstává. Svou roli hraje i moje láska ke starým barvotiskům, mít andělíčka, „strážníčka“ nad postýlkou mi připadá dobrý nápad! Všichni potřebujeme oporu.
 
Anděl se objevil i na motivu obrazu, se kterým vás oslovilo Konto Bariéry pro letošní Vánoční pohlednici.
Bylo to asi před rokem, kdy jsem slíbila „anděla“ udělat. Myslela jsem, že mám na práci spoustu času, dlouho jsem se s obrazem mořila, ale nakonec se ukázalo, že se moje unikátní „kovová“ metoda pro zamýšlenou pohlednicovou podobu nehodí. Dělala jsem to znovu, tentokrát bez svého „zlatíčka“, motiv zůstal nezměněný: zvířátka – pejsek, kočka, králíček a ptáček – se dívají přes sníh do trochu zapadané tůňky na zjevení anděla. Symbol radosti i naděje.

Originál obrazu jsem věnovala Kontu Bariéry do dražby v letošní aukci. Celá etapa chystání převodu obrazu do formátu papírové pohlednice není vůbec jednoduchá. Konto Bariéry má naštěstí úžasné spolupracovníky (Andreu Švábovou), kteří mi velmi pomohli. I když byla práce obtížnější, než jsem si myslela, mám z výsledku radost, jsem tímto oslovením poctěná a vděčná za příležitost pomoci. Paní Božena Jirků dokazuje neuvěřitelné záležitosti, velmi si její práce vážím.
 
-------------------------------------------------------------------------

Ak. mal. Pavla Soukupová (*1958, AVU) 
je zastoupená ve sbírkách Národní galerie i UMPRUM Muzea v Praze. 
V roce 2006 založila domácí galerii S. Více na www.sgalerie.cz
 
Vánoční pohlednice– jeden z mnoha projektů Konta Bariéry. Pohlednicový dárek, který pomáhá proměnit školy v České republice na bezbariérové, vynesl svým prodejem více než 25 milionů korun. Pohlednicese staly i vyhledávaným sběratelským artiklem. Od roku 1997 se mezi autory pohlednice vystřídala plejáda prvotřídních výtvarných jmen, například Vlastimil Zábranský, Adolf Born, Jiří Anderle, Iva Hüttnerová, Jiří Šalamoun nebo Petr Sís. Po loňské práci Richarda Augustina se nabízí práce Pavly Soukupové. Její obraz Zvířátka se dívají do tůňky a vidí anděla (kombinovaná technika, 2018), je nabízena jako klasický dvojlist, který je možné složit a tím vytvořit trojrozměrný obraz.

-------------------------------------------------------------------------
  • 1

Aktuální číslo

květen 2019

květen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta