Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Když žena bojuje

Neuvěřitelný příběh člověka, který doslova přežil svou smrt. Když se dnes pětatřicetiletý Zdeněk Matys probudil z kómatu, nevěděl, kde je a co stalo. A už vůbec nevěděl, že všechno začalo jako ve špatném filmu.

Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch

Šikovný řemeslník, výborný táta a hezký urostlý chlap se ten den vydal na nedaleký pozemek řezat dřevo. Soustředěný na práci si nevšiml vosího hnízda v zemi pod dřevem a pilou je zasáhl. Stovky vos v agresivním roji se pustily do jeho těla a prudkým jedem ho doslova otrávily. Ještě stačil vytáhnout telefon, ještě se instinktivně vydal k silnici, ještě vytočil záchranku…. Pak už nemohl, padl k zemi, a kdyby kolem neprojížděla pozorná řidička a nezastavila, byly by to chvíle poslední. Řidička dokázala to hlavní – říci operátorce záchranné služby, kde je.

Čtrnáct dnů na anesteziologicko-resuscitačním oddělení vypadalo naprosto beznadějně. Lékaři bojovali s úplnou vnitřní otravou organismu a kroutili hlavou – vždyť na těle žádná žihadla nebyla ani patrná. Zato stav pacientova mozku byl hrozivý. Jediný, kdo zarputile nepochyboval o jakési naději, byla jeho žena Dagmar. Nechtěla, aby se jí ztratil…

Pak objevila možnost následné intenzivní péče v Ostrově. Nechala ho převézt a začala s metodou, která je známá, ale nezaručuje stoprocentní výsledky. Bazální stimulace. Na člověka v kómatu mluvíte, připomínáte společné zážitky, známé vůně, vyprávíte o životě rodiny, dětí, známých. Každý den, hodiny a hodiny. Zdeňkovi přinesla jeho rybářský prut, aby si vyzkoušel známý úchop, dokonce mu v posteli obouvala jeho boty. Postupně se přidali i další příbuzní.

Paní Dagmar se stala jakýmsi náčelníkem štábu celé rodiny. Rozdávala úkoly a sama šla příkladem. Přišla chvíle, kdy jste už nevěřila? „Věřila, i když nejtěžší byly první dva týdny. Jako bych měla na prsou balvan, který nedokážete odvalit. Stále jsem plakala. Ale pak jsem si řekla: Já ho potřebuju, je to můj manžel a táta našich dětí.“ Ani teď se slzám nevyhne.

Když kóma pominulo, bylo možné sečíst následky. Nemluvil, nechodil, nemohl hýbat ani rukama, měl pocit, že je vězněm ve vlastním těle. Jeho žena pokračovala v každodenní práci s mozkem, o kterém fyzioterapeutka řekla výstižné přirovnání – jako by se mu vysypaly všechny šuplíky s informacemi z celého života. Tak bylo na řadě poznávání fotografií všech příbuzných, došlo dokonce i na oblíbená jídla. Hodiny a hodiny v nemocnici, hodiny na cestách, hodiny hledání dalších informací, hodiny práce doma s rodinou. Štíhlá a na první pohled spíše jemná žena se proměnila v neúnavnou bytost, která pomalu, ale cílevědomě šla a jde i dnes za svým cílem – vrátit manželovi co nejlepší život. Vždyť je mu teprve pětatřicet a tolik toho uměl!
 
Sociální systém není pro pořádné

Když byl Zdeněk ještě v kómatu, musela jeho manželka zvládnout i nezbytné administrativní kroky. Pozastavit živnost, navštívit sociálku, prozkoumat, jaké možnosti pomoci rodina má. Nezjistila nic radostného. „Když máte podnikání v pořádku, když máte vlastní bydlení, platíte daně a nepokoušíte se podvádět, nakonec se zjistí, že skoro na nic nemáte nárok. Mohla bych různými fintami předstírat chudinku, ale to bych nedokázala. Jenomže my jsme peníze potřebovali. Rodina se ocitla bez otcova příjmu, nekonečné cesty za ním něco stály… Já přitom byla na mateřské. Ještě štěstí, že jsme neměli žádné dluhy. Postupně jsem zvládla, abych byla ustanovena opatrovníkem, získali jsme příspěvek na péči – celých osm set korun! Tak jsem se odvolala. Nakonec to bude třetí stupeň, ale dosud není vyplacen, natož zpětně.“

Jak to už bývá, s pomocí rodiny Matysovi všechno přestáli. Dnes chodí paní Dagmar znovu do práce, manžel už může přes den zvládat běžné úkony, nají se a také trochu cvičí. A obě malé dcery? Nakonec si zvykly a vypadá to, že tátovo postižení berou jako normálku. Ale další cesta je dlouhá, pacient už sám, i když trošku těžce, chodí, pravá strana se zlepšuje pomaleji a snad se zlepší i řeč.

Unikátní případ Zdeňka Matyse je nejen medicínskou raritou, ale také malou ukázkou, jak náš sociální systém sice umí podle tabulek rozdělovat miliardy, ale jen málokdy umí rozlišit individuální potřeby konkrétního člověka. V tabulkách najdete otázku: Můžete si sám dojít na WC? A když odpovíte kladně, už není řádek, kam se napíše: ale trvá to půl hodiny. To sice není příklad z Nejdku, ale podobných situací potkáváme při svých cestách příliš mnoho.
 
O co se můžete opřít
Někdy se říká, že věřící lidé to mají v těžkých situacích lehčí. Mohou se opřít i o cosi neviditelného, ale osvědčeného. Matysovi jsou věřící. Podle svých slov i tam nachází paní Dagmar sílu, i když ví, že do bývalé formy se její manžel nedostane. Na svou původní profesi – zedníka, pokrývače a klempíře – už asi musí zapomenout. Ale i jemu by se líbilo, kdyby jeho ruce, jak říká, ty dnes ne moc šikovné potvory, opět začaly lépe sloužit.

Nedávno se vrátil z rehabilitace v Kladrubech. A pokrok je vidět. Malý, ale paní Dagmar umí moc dobře rozeznat každou změnu. Svůj úkol vidí stále stejně: „Na práci byl vždycky zvyklý a moc mu chybí. Všechno by chtěl co nejdříve zvládnout. Když loni odjížděl do Kladrub, doslova v předvečer cesty řekl: a co ponožky? Přece mi je tam sestřičky nebudou navlékat. Zkusil to a za velkého úsilí to zvládl. Tak se snaží a já mu někdy ještě potají přidávám na obtížnosti, aby se zlepšovat ještě víc.“

Zdeňkův organismus vyhrál tvrdý zápas se záplavou jedu. Ztráty byly hrozné a zcela nahradit už asi nepůjdou nikdy. Dosavadní život se převrátil a najít nový bude ještě mnoho bolet. Neptali jsme se, zda se s ženou měli tak rádi už před tím strašným dnem. Ale asi ano, protože – jak říkají psychologové – když je vztah dobrý, těžké chvíle ho ještě utvrdí, když ne, je tragédie urychlovačem rozpadu.

V Nejdku jsme našli rodinu, která má přes všechny peripetie (a že jich může ještě být) těžkou životní zkušenost, že je pro co žít. Mnohokrát opakovaná slova paní Dagmar: „S vírou, nadějí, láskou a velkou trpělivostí doufáme ve zlepšení, když se společně s životem popereme, společně vyhrajeme.“

....

Text vyšel v květnovém vydání a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce.
  • 1

Aktuální číslo

červen 2017

červen 2017

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta