Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Kdy se to změní?

Mimořádně otevřený rozhovor s letitou odbornicí na rehabilitaci a řešení těžkých poúrazových stavů, doktorkou Liou Vašíčkovou.

Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
 
Paní doktorko, kde mají pacienti s trvalými následky po úrazech a těžkých onemocněních hledat opravdu komplexní pomoc?
Takového lékaře, který by obsáhl svoji odbornost, následnou péči včetně možností rehabilitace, úhradovou vyhlášku o pomůckách, měl znalost sociálních benefitů a dalších potřebných informací pro pacienta, neznám. Systém péče, který zajistila vyhláška ministerstva zdravotnictví pro spinální pacienty, v jiných oblastech neexistuje. Jsme velice vděčni, že u spinálních pacientů je zdravotnictvím zajištěna alespoň akutní a subakutní péče, ale chronická péče po propuštění z rehabilitačního ústavu funguje všelijak. Pacienti by měli být dispenzarizováni na své „mateřské“ spinální jednotce – tedy po návratu domů by měli mít kontrolu, kde by měli být sledováni – spondylochirurg nebo neurochirurg, neurolog, urolog, rehabilitační lékař… a další podle konkrétní situace pacienta včetně doporučení dalších postupů. Pokud vím, tak spinální ambulance celoživotní péče funguje v Motole, v Liberci a u nás v Brně. V Ostravě údajně nefunguje, nevím proč.
 
Protože v oboru pracuji už dlouho, mám přehled a mohu svým pacientům doporučovat specialisty z různých oborů a pomáhat řešit různé situace včetně pomůcek a sociálních problémů nebo je odkázat na člověka, který jim ve své oblasti pomůže. Mám za sebou velkou fakultní nemocnici, kde mohu „obtěžovat“ kolegy, aby mi pomohli konzultovat či vyřešit problém u konkrétního pacienta.
 
Jaká obtíž čeká pacienty mimo velká města?
I ve spinální problematice velice záleží na tom, kde pacient bydlí. Zdravotnictví mu nebude dávat sanitu na celoroční dojíždění na rehabilitaci, řada pracovišť s našimi pacienty nemá žádnou zkušenost, některá jsou i bariérová! I V Brně, když jsme asi v roce 2009 obvolávali všechny rehabilitační ambulance, nám ze 33 brněnských pracovišť (včetně soukromých terapeutů) pouze čtyři pracoviště odpověděla, že jsou schopna rehabilitovat spinálního pacienta. Jen dvě z těchto pracovišť měla bezbariérové WC a jedno dokonce i sprchu! Pak můžete mít představu, jak to vypadá jinde mimo krajská města.
 
Týká se to i pacientů po mozkových příhodách?
S velkou slávou byly otevřeny iktové jednotky intenzivní péče. Je to moc dobře, ale když je řečeno A, mělo by být řečeno i B a popřípadě i C a D. Protože co dále s pacientem, který přežije, je nechodící a nesoběstačný – o tom již nikdo nemluví. Někteří pacienti, kteří jsou více mobilní, ale nesamostatní, se dostanou na lůžkové rehabilitační oddělení, kde jsou dva nebo tři týdny. V úvahu připadá i rehabilitace v rehabilitačním ústavu a/nebo v některých lázních po dobu jednoho měsíce. A potom, pokud se doma nemá kdo starat? Nějaká léčebna dlouhodobě nemocných nebo interna… Těžké úrazy hlavy? Totéž…

Degenerativní onemocnění typu roztroušená skleróza mozkomíšní, amyotrofická laterální skleróza a další – ano, jsou dispenzarizováni na nějakém neurologickém pracovišti, ale trvalá rehabilitace k udržení pohybového potenciálu a základních životních aktivit, to běžné není. Jednorázově možná, ale dlouhodobě ne. Ano, ve velkých městech jsou třeba i jiné možnosti a je jich více. Obecně to ale nefunguje a není systém, ve kterém by byly jednoznačně dány postupné kroky nejen v akutní péči, ale hlavně v péči následné, dlouhodobé a dokonce celoživotní, je-li potřeba.

Každé zařízení se tak trochu specializuje, rehabilitační ústavy jsou přeplněné, mají limitovanou kapacitu i délku pobytu, lázně pacienta s nutností asistence samotného nevezmou (až na asi jednu výjimku s velice limitovaným počtem lůžek), musí mít s sebou doprovod, který buď zdravotní pojišťovna schválí, či spíše si jej musí pacient uhradit sám.
Vyřízení žádosti o příspěvek na péči trvá několik měsíců, u mých pacientů stále píši do zprávy urgence o zajištění. Měla jsme pacienta, který byl doma již jedenáct měsíců, a stále neměl příspěvek vyřízený… To jsem už i osobně telefonovala na úřad práce, jak to tedy bude.
 
Předpokládám, že tohle všechno odborníci vědí…
Naprosto zásadní problém vidím v tom, že máme dvě ministerstva – zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Každé „si hraje“ na svém písečku. U postižených pacientů se vzájemně prolíná problematika zdravotní a sociální a nespolupráce ministerstev je příčinou velikých problémů. 

Je toho veliké kvantum, co nás trápí a našim pacientům znepříjemňuje život. Celý systém je fragmentovaný, často k pacientům ne právě přátelský. Neziskové organizace dělají úžasnou práci, ale nemohou suplovat stát, který jim navíc ještě systematicky krátí dotace na činnost.
 
Jde tedy opravdu o informace?
Jako příklad uvedu fakt, že dosud nemáme registr pacientů s míšní lézí. Docent Jiří Kříž je dlouholetým předsedou České společnosti pro léze míšní a od vzniku společnosti bojujeme za vznik registru. Nevíme, kolik lidí na vozíku s úrazovým a neúrazovým poškozením míchy v ČR žije, nevíme, jaký je jejich průměrný věk, jaká je doba dožití po vzniku léze, jaký je rozdíl dožití ve vztahu k vrstevníkům, jaké jsou jejich nejčastější komplikace v prvních pěti letech nemoci, jaké jsou jejich zdravotní komplikace dlouhodobě, na co nejčastěji umírají… To není jenom otázka čísel, to je otázka nastavení zdravotní péče, prevence komplikací (= zlepšení kvality života i ekonomická úspora), nastavení sociálních služeb včetně osobní asistence a zajištění těchto lidí, když již nezvládají být doma atd. Jediný, kdo má nějaké informace, jsou zdravotní pojišťovny, které to neřeší a nezajímá je to. Je zajímá, kolik ušetří dnes, ale ne perspektiva a výhled do budoucnosti, alespoň mi to tak často připadá.

To je jen malý příklad naší cílové skupiny. Kolik takových problematických stavů a potřeb informací u nás je! Sociální systém není nastaven ani na stárnoucí populaci, natož na prodlužující se délku života u lidí s disabilitou a zvyšování jejich potřeb úměrně se zhoršováním zdravotního stavu.
 
Může pomoci nadcházející posílení pravomocí praktických lékařů. Mohli by právě oni být klíčovým místem pro organizaci dlouhodobé péče a sociální péče?
Praktický lékař by měl znát možnosti ve své spádové oblasti, měl by pacientovi či jeho rodině doporučit, kam se obrátit a jak dále postupovat. Rozšíření jeho pravomocí je určitě přínosem. Ale musí mít k dispozici nějaké místo či centrum, kam je možno pacienta odkázat, a také možnost, jak ho tam dopravit. Nemůže vypisovat dvakrát třikrát týdně přepravu pacienta sanitou někam do centra na rehabilitaci 52 týdnů v roce, zdravotní pojišťovna to neuhradí. To jde u situací, které by mohly ohrozit člověka na životě – například dialýza, ale ne rehabilitace. Rozšíření pravomocí praktického lékaře napomůže i předpisu některých pomůcek a materiálů, které dosud psát nemohl – například pro léčbu dekubitů. Ale zase musí být někdo, kdo bude problematiku podrobně znát a pravidelně dekubitus převazovat. Všichni se stále učíme „za pochodu“ a seznamujeme se s novými skutečnostmi. Ještě když jsem pracovala na spinální rehabilitační jednotce a plánovala propuštění pacienta domů, jeho praktický lékař mi telefonoval, aby se zeptal, co a jak bude pacient potřebovat. Byl to zkušený a velice pečlivý praktik, který se určitě vzorně staral o své pacienty, ale nikdy žádného plegika vozíčkáře neměl. Velmi jsem jeho zájem ocenila a opakovaně jsme situaci telefonicky konzultovali. 
 
Jeden z hrdinů našich reportáží si postěžoval, že praktický lékař mu doslova řekl, že pro něj nic udělat nemůže…
Jsou místa, kde praktičtí lékaři chybějí, nejsou, protože zestárli a není za ně náhrada; dokonce mi jeden pacient řekl, že jeho lékař zemřel a jiný místo něj nepřišel. Odborná veřejnost na tuto skutečnost opakovaně upozorňuje, také na systém vzdělávání. Pokud je zástup za praktického lékaře na dvě tři hodiny za den, nemá vůbec šanci řešit složitější situace. V době chřipkové epidemie, což může trvat i šest až osm týdnů, je návštěvnost u praktika i 80 pacientů za den. Kde má vzít potom čas se podrobněji věnovat složitým pacientům?

Za posledních sto let se výrazně prodloužila délka života populace a tato skutečnost se týká i lidí s disabilitou. Žijeme déle, déle pracujeme, málo lidí bydlí ve vícegenerační domácnosti. Čím méně lidí v rodině, tím méně lidí na asistenci, pomoc a tím větší potřeba sociálních služeb. Je naprosto nezbytná prevence komplikací (včetně zvýšení osobní odpovědnosti každého člověka za to, co a jak dělá), odborné poradenství v jednotlivých oblastech disability a také zázemí, tedy nastavení systematické chronické péče ambulantní včetně pravidelné rehabilitace k udržení pohybového potenciálu a, pokud je nezbytně nutné, i hospitalizace. 
Právě neziskové organizace a sociální služby v terénu mohou zachytit počínající zdravotně problematické situace či sociální problémy, ale je třeba, aby jich byla dostatečná síť a měly podporu, kterou momentálně nemají.
 
 ---------------------------------------------------
MUDr. Lia Vašíčková

Rehabilitační lékařka. Absolventka Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Pracovala v Hamzově odborné léčebně v Luži-Košumberku. Spoluzakladatelka ParaCentra Fenix v Brně. Působila v Úrazové nemocnici v Brně, nyní působí na spinální jednotce Kliniky úrazové chirurgie FN Brno Bohunice. 

Dlouholetá členka rady Konta Bariéry. Členka několika mezinárodních organizací.
 ---------------------------------------------------

....

Byl rozhovor podnětný? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
  • 1

Aktuální číslo

listopad 2019

listopad 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta