Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Každá role je inspirací

S herečkou Simonou Babčákovou o divadle, cestě k sobě a zdravější společnosti.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
 
Překvapilo mě, kolik činností stíháte – kromě herectví se také věnujete psychologické činnosti, přednášíte, vedete workshopy, dáváte osobní konzultace… Proč si sama „navyšujete“ svou hereckou a filmovou práci o tuhle náročnou osvětu?
Protože je to potřeba mé duše. Myslím si, že spousta traumat vzniká jako důsledek nedostatku informací a následných nedorozumění. A jelikož jsem množství informací o souvislostech za svůj život získala, mám potřebu je předávat dál. Je to jako divadlo, také jde o zrcadlo a také to má kvalitu psychohygieny. Pokaždé je to jiné, využívám svých hereckých zkušeností, takže se pro mě jedná o velmi příbuzné disciplíny. Mám velkou potřebu být prospěšná a užitečná, takže mi to přináší spokojenost se sebou. V dětství jsem měla dva sny: herectví a psychologie, a teď si je plním oba.
 
Propojení herectví a psychologie – to zní skvěle. Nejde ale zdaleka o první sezonu, kdy tuto „dvoukolejnost“ provozujete.
Ano. Neustále hledám rovnováhu mezi časem pro lidi a svým osobním životem. Teď jsem již dva roky spokojená, ale život přináší neustálé změny, takže uvidíme. Zároveň se otevírají další možnosti, například workshop prevence proti syndromu vyhoření, moje další aktivita. Momentálně vidím dvě centrální témata, nedostatek informací o zákonitostech a souvislostech komunikace a vyčerpání, díky kterému lidé nemají kapacitu zabývat se svým vnitřním já. Proto na to reaguji zábavnými přednáškami o komunikaci, ideálně už pro střední školy a workshopem, kde si lidé uvědomí, jaký je rozdíl mezi únavou, vyčerpáním a vyhořením, zmapují si, kde se momentálně nacházejí, a uvědomí si, jak by o sebe měli dlouhodobě pečovat, aby nedošli až k tomu vyhoření, kde stojí péče o sebe mnoho sil a času a jde to zpátky do normálu opravdu pomalu. Vím o tom své, sama jsem tím prošla a ten proces trvá čtyři roky. To je opravdu dlouho.
 
A do toho kromě klasického divadla děláte i improvizace. O čem pro vás improvizace je?
Improvizace je další z možných způsobů přenosu – skrze nás tak proudí informace, příběhy, metafory, témata. A zároveň je to psychohygiena, děláme blbinky, spolupracuju s kamarády a vždycky mi to něco přinese. Podařilo se mi vytvořit skupinu improvizátorů NO A!, z nichž každý má jinou školu, jiný styl – dohromady je to velká radost. Jezdíme i na zájezdy po celé republice. A protože se nejedná o nazkoušenou věc a příběhy vznikají tady a teď, má na celé představení velký vliv publikum. Další zkušenost, která mě baví. Velká škola.
 
Nevybíráte si právě jednoduchá témata… Například vztahové záležitosti, trauma, vyhoření, transformace. Na vašich představeních a seminářích jde často o tabuizované záležitosti. Daří se vám ta citlivá místa pootevřít?
Mám ráda pořady o duševním zdraví, o tom, jak se o ně dá pečovat. Mívám určitou představu, jaká témata chci probrat, ale někdy se díky divákům odkloním úplně jiným směrem. Věřím, že díky humoru se mi daří lidi otevřít, aby přijímali jiné toky informací. Dostávám hezké zpětné vazby, tak snad to má smysl, a přináším inspiraci.
 
Co všechno ovlivňuje dobré přijetí přednášky nebo představení?
Jedná se o několik faktorů – prostor, existují sály, ve kterých se nám třeba vůbec nedaří téma rozjet. Nejraději mám klasické divadelní sály. Přijetí také záleží na složení publika – pokud přijde víc mladých lidí, starší diváci na „hru“ rychle přistoupí. Pokud je většina těch, kteří přijdou na Simonu Babčákovou z Ohnivého kuřete, trvá delší čas, než získáme podobnou frekvenci… Já mám ráda výzvy, nutí nás k hledání dalších cest, posouvat se a učit se. I když v představení ani v přednášce není nic daného, jsou v celém večeru znát pravidla řemesla – improvizace pro mě není chaotická nahodilost. Respektuji pravidla a používám nástroje.
 
Na jaké úrovni je podle vás psychohygiena u nás?
Z mého úhlu pohledu většina lidí vědomou psychohygienu vůbec nedělá. Přitom bychom se o tom měli učit už na základní škole, na střední nejpozději. Je to naprosto zásadní pro kvalitu prožívání života. Součástí psychohygieny je pro mě i umění komunikace, schopnost říct ne a nastavit si hranice, když už je na mě něčeho moc, a schopnost říct ano tomu, co je pro mě důležité. a být ochotna pro to něco udělat, něco obětovat. Zároveň se jedná o aktivní komunikaci s našimi emocemi. Ty jsou pro mě informací, způsobem, jak s námi komunikuje naše duše. Když nejsme ochotni poslouchat jemné signály, pak je nucena na nás křičet – a to se potom materializuje ve zdravotních problémech. Přijde mi praktičtější komunikovat se sebou včas a nemuset zažívat tolik fyzické bolesti nebo psychického utrpení. Prožíváme přece nejblahobytnější dobu, ve které jsme kdy žili, utrpení není nutné… 
 
Já cítím potřebu tyto informace šířit z roviny lásky k lidem, a moc si přeju, aby nám všem bylo dobře. Myslím, že čím víc lidí si bude uvědomovat, kým jsou ve své jedinečnosti – odkud a kam kráčí, začnou si realizovat své sny, začnou být spokojení, začnou mít volné kapacity i na občanské aktivity. Protože ve společnosti, kde budou lidé spokojení, se bude žít lehčeji. Lidé se začnou víc smát. To je moje motivace, proč chci ovlivňovat společnost k probuzení, ke zdravému rozumu, k lásce k sobě samým – já chci v takové společnosti žít. Bude se lépe tvořit život, komunikovat, spolupracovat a budeme se víc radovat. Taková je má víra.
 
Pokoušíte se „za pochodu“ zlepšit něco ve vlastní psychohygieně?
Samozřejmě, neustále. Sebepoznání a seberozvoj je nikdy nekončící proces. Naštěstí jsem si vytvořila okolo sebe společenství, kde mám k dispozici mnoho zdravé a vědomé zpětné vazby, takže když si s něčím delší čas nevím rady, mám na koho se obrátit. K tomu dochází minimálně dvakrát měsíčně, takže jsem v kontinuální péči na psychické i na fyzické úrovni. Mám svou fyzioterapeutku a kondičního trenéra, chodím cvičit pilates. Nejsem úplně příkladně disciplinovaná, to rozhodně ne, ale snažím se. 
 
Zároveň už když plánuji kalendář, počítám s tím, že po náročných dnech musí následovat dny volnější a že musí být rovnováha mezi pracovním a osobním časem. A pak, když mi přijde vyčerpání uprostřed plného kalendáře, nestydím se neaktuální věci odkládat a odvolávat. Před několika lety jsem se rozhodla, že nebudu používat lež a výmluvy, a byla jsem překvapená, jak pozitivně lidé reagují na pravdu. Takže pokud odvolám schůzku s tím, že mám introvertní stav a ráda bych strávila den v usebrání a odpočinku, na druhé straně je vždy pochopení. Navíc když potom schůzka proběhne, je vždy v dobré náladě a s pozitivním výsledkem, protože už máme za sebou upřímnost a pochopení… Cesta k laskavějšímu zacházení a zmenšování nereálných nároků, které na sebe neustále klademe.
 
Viděla jsem představení No a!, kde jste publiku na začátku řekla, že máte teplotu. Proč jste večer nezrušila?
Ano, to je hezký příklad, že nic není rigidní a že vždy vyhodnocuji situaci v kontextech. Nejohleduplnější k sobě by bylo nehrát a představení zrušit. Na druhou stranu to představení bylo součástí festivalu Na hlavu, který byl celý zaměřen na duševní zdraví, takže se nedalo nahradit v jiném termínu. Takže jsem propadla iluzi nenahraditelnosti, sebedůležitosti a šla jsem do toho. Byl to zajímavý zážitek, stálo mi to za to. Věřím, že i divákům.
 
Není všechno, co si nakládáte, příliš únavné? 
Únavné by to bylo, kdyby ten proud byl pouze jednosměrný, ode mne ven. Ale ta energie se točí, vyměňuje, dochází k setkání a naplňuji smysl své existence. Všechny mé činnosti mě baví, dělám je ve společenství přátel a často jsem u toho šťastná, takže moje duše dostává dobré emoční krmení. 
 
Role si vás vyhledají. Mezi početnými na vaší domovské scéně, v Dejvickém divadle, se dost vymykal příběh autistického dítěte, později ženy, Wendy. Psalo se o ní jako o roli roku!
Hru Kakadu u nás režíroval Jiří Havelka (2014), měla derniéru vloni. Wendy mi dala velký záhul, šlo o postavu, kde jsem se nemohla opřít o žádnou osobní zkušenost. Musela jsem si vytvořit novou zónu představivosti, která je mimo mé běžné myšlenkové vzorce, mimo můj systém. Mimo logiku… Musela jsem se dostat k jinému způsobu myšlení a vnímání. To bylo nejtěžší a nevím, nakolik se mi to podařilo. Nechtěla jsem se připravovat na roli tak, že budu chodit mezi autistické děti, budu je pozorovat jak opičky a pak je budu napodobovat, abych ukázala, jaká jsem dobrá herečka. Při hledání jsem vycházela z literatury a filmů a na základě nasbíraných informací jsem se snažila najít k Wendy svou vlastní cestu. Kakadu je typ představení, kterému říkám bolavé… Poznala jsem třeba při reprízách, když v hledišti seděl divák, který měl zkušenost s autismem – hned se mi hrálo jinak. Ale zároveň to v sobě nese potenciál pochopení, empatie, sdílení, úlevy, citu, to jsou důležité kvality pro lidské bytosti.
 
Film i divadlo projevují v námětech zájem o odlišné lidi, lidi s handicapem fyzickým i mentálním. Proč, podle vás?
Podle mne větší zájem o handicapované nebo sociálně vyloučené narůstá proto, že divadlo i film fungují jako zrcadlo světa a reflektují naši potřebu se definovat. Sami se velmi často definujeme skrze to, co je jiné! I skrze osudy lidí s handicapem. Mohou nás inspirovat svou odvahou, odhodláním, disciplínou, úsilím, ale také nám tyto příběhy mohou zprostředkovat pokoru nebo vděk – a mohou nás motivovat k tomu, abychom vzali svůj život do vlastních rukou aktivně ho tvořili. A abychom realizovali takové kvality, jako je altruismus, soucit, velkorysost, ochota a spousta dalších.
 
Patříte mezi naši hereckou špičku, svědčí o tom nominace na významné divadelní i filmové ceny. Navíc prožíváte věk mezi čtyřiceti a padesáti, podle mnohých skvělý ženský věk. Souhlasíte?
Přijde na to, který den se mě na to zeptáte. (směje se) Vše prožívám ve vlnách, jako každý, ale obecně je to fajn věk. Fyzicky ještě stíhám, i když péče už stojí víc času a úsilí. Už se mi, myslím, daří praktikovat lepší komunikaci se sebou a laskavější přístup ke svým emocím, nenárokuji na sebe, aby mi bylo stále jenom dobře, úročí se životní zkušenosti a výcviky, říkám tomu aplikovaná moudrost. Rozhodně si myslím, že na tohle období budu ve stáří vzpomínat jako na moc hezké.
 
------------------------------------------------------
Simona Babčáková (*1973) 

Česká divadelní a filmová herečka, vystudovala Zlínskou školu umění, prošla scénami Městského divadla Zlín a v Praze Divadla v Dlouhé, nyní hraje téměř dvě desítky let v Dejvickém divadle. Absolvovala také studium improvizace u Jaroslava Duška. Kromě herectví se věnuje i moderování, přednáškám, workshopům, improvizaci (v roce 2015 založila improvizační skupinu NO A!). 
 
Za své výkony získala nominace na Cenu filmové kritiky i na sošku Českého lva. Se svým kolegou Václavem Neužilem natočila pro Nadaci Charty 77 úspěšný spot.
 
Simona Babčáková vychovává syna Alberta a dceru Josefínu.

Více informací na www.babcakova.cz
------------------------------------------------------
 
  • 1

Aktuální číslo

září 2020

září 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta