Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Jsem šťastný za každý porod, u kterého můžu být

S renomovaným profesorem Pavlem Caldou o síle zrození, inkluzi a tenké hranici mezi zdravím a postižením.

Text: Libor Šprysl
foto: Jan Šilpoch
 
Nedávno jste se poměrně razantně vyjádřil k situaci v Náměšti na Hané, kde 477 místních obyvatel sepsalo petici proti chystané stavbě domu s chráněným bydlením pro dvanáct lidí s mentálním postižením. Nebývá zvykem, že by kapacity vašeho formátu komentovaly na sítích situaci někde v „Horní Dolní“. Ale chápu, že je jen málo profesí, v nichž je tak zřejmé, jak moc tenká je hrana, která rozhoduje o tom, zda bude člověk zdráv.
Především to není „Horní Dolní“, ale obec s bohatou historií sahající od pravěku – římské osídlení – až např. ke zřízení starobince v roce 1938. Dalo by se tedy čekat, že i současní obyvatelé jsou kulturně vyspělí a velkorysí. Když jsem se dočetl o petici, ve které občané poukazovali na to, že nechtějí, aby se jejich děti musely dívat na zdravotně postižené, nevěřil jsem svým očím. Kdo to jsou ti krásní elegantní lidé, kteří nechápou, že každý jsme nějak jiný? Nevadí jim snad i tlustí, plešatí nebo ti, kteří si pískají jinou písničku než oni? To jsou lidé, kteří se na Silvestra objímali u panáčka slivovice a přáli si hodně zdraví? Nedovedu pochopit omezenost hraničící s hloupostí ve stylu sytý hladovému nevěří. Oni nevěří tomu, že by se mohli v okamžiku ocitnout na místě těch lidí, proti nimž protestují? Velmi se mýlí.
 
Narození nového člověka provází od početí spousta proměnných, na nichž záleží, zda bude zdravý. Onehdy jsem slyšel takový příměr genetiků, že v pytlíku je deset kuliček, osm bílých a dvě černé, což dává velkou jistotu, že si vytáhnete tu bílou. Ale nemusí se to povést vždy, potřebujete také trochu štěstí. Co se děje v okamžiku, kdy zjistíte, že s vyvíjejícím se miminkem není něco v pořádku?
My nejsme v roli rozhodčích za naše matky. My máme úlohu asistentů, informátorů. Celkem 98 % dětí se vyvíjí naprosto normálně. Těhotné chtějí pochopitelně slyšet, že je všechno v pořádku. Každý má rád optimistické prognózy. Ale přece jen existuje malinké číslo, které znamená těžké rozhodnutí. My umíme pojmenovat poškození, definovat je. Dokážeme také ledacos léčit. Poradíme si s tím, když třeba jedno dvojče „krade“ krev tomu druhému nebo plod trpí v děloze chudokrevností. Jsou ale stavy, na které jsme krátcí. Chromozomální poruchy, velké vrozené vady nebo některá těžká postižení srdce či plic. Ale i přes všechny naše snahy a stále se zlepšující diagnostické možnosti se stále rodí děti s velkými a často celoživotními problémy. Medicína dělá velké pokroky, ale není všemocná a reprodukce člověka má k dokonalosti daleko.

Stále platí, že pokud hrozí těžké postižení plodu, většina těhotných využije svého legálního práva a požádá o ukončení těhotenství. Proto se u většiny novorozenců narozených s postižením o jejich problému před porodem neví. I těmto ženám jsme dnes schopni pomoci v jejich snaze udělat svému dítěti život přijatelný.
 
Dnes se můžeme ohlédnout za uplynulými třiceti roky. Nahlížení veřejnosti na zdravotní či mentální postižení se změnilo. Náměšť a názory jejích obyvatel jsou snad spíše výjimkou. Ale určitě je stále co zlepšovat. V čem vy vidíte největší změny?
Posun od roku 1989 vidím obrovský, i díky médiím, která tak rádi kritizujeme, hodně lidí nahlíží na problematiku postižených zcela jinak, než tomu bylo tenkrát. Tehdy za to mohla hlavně snaha postižené ukrývat, „nepouštět je na ulici“, nebyl zájem vytvářet podmínky pro integraci postižených do většinové společnosti. Určitě se o nich tolik nepsalo a nemluvilo. Dnes vidíme, jak nás tito lidé dovedou obohacovat, posloucháme písničky skupiny The Tap Tap a jsme nadšení. Lidé si již dovedou uvědomit, že postižení není ničím jiným než jen odlišností.
 
Jak by stát mohl podle vás nejvíce pomoci rodinám, které se starají o postiženého člověka?
Naštěstí dnes již existuje hodně institucí, které jsou schopné pomáhat rodinám s dětmi, ale i dospělými. Odlehčovací služba je něco naprosto dokonalého. Jsou totiž schopné je převzít na krátkodobou péči, aby si mohli oddechnout všichni, kteří se o ně starají, věnovat se chvíli něčemu jinému, sobě. To není nic k zavržení, protože ti lidé si čas od času potřebují odpočinout od stálého tlaku při poskytování pomoci svým blízkým. I díky tomu jsou schopní žít v rodinách, což je vždycky lepší, než když musí žít někde v ústavu. Ovšem k tomu je také potřeba dostatek finančních prostředků.
 
Většinová populace zdravotně či mentálně postižené potkává pořád ještě málo. Nejčastěji se o nich začne mluvit ve spojení se slovem inkluze. Co by se mělo stát, aby se neopakovala žádná Náměšť?
Já už jsem v našem rozhovoru jednou použil, že sytý hladovému nevěří. Inkluze není jen o vzdělávání postižených dětí spolu se zdravými. Podle mého názoru by každý mladý člověk měl mít možnost poznat, jak se žije postiženým spoluobčanům. Většinová populace by tak lépe chápala realitu každého dne, třeba vozíčkáře. Lidé stále mají pocit, že ten člověk je „nemocný“, a nechápou, že pro vozíčkáře nebo jinak postiženého, je důležitá pomoc, až když už sám nezvládne vyřešit problém. 

Ve velkých městech se sice udělalo hodně práce, dříve byl problém najít bezbariérové chodníky, dnes jsou samozřejmostí. Zpřístupňuje se MHD i metro, často velmi složitě. Ale pořád toho není dost. Podívejte se třeba na stanici metra Strašnická, na tu hroznou plošinu, která jede nekonečnou dobu nahoru nebo dolů. A ve stejné době se lidé chystají létat na Mars – není to absurdní při pohledu na to samohybné monstrum? Slyšel jsem, že prý mimo velká města je situace také pořád špatná.
 
Náš rozhovor se odehrává na začátku roku 2020… Co byste si přál?
Jsem šťastný, když mohu být u porodu dítěte. To je takový magický okamžik zrodu, který je vykoupením ze všech problémů. A zároveň si vždycky uvědomím, že každý začátek provází nějaký konec. Já bych chtěl, aby bylo co nejvíc těch začátků. Protože jich je momentálně méně a méně. Lidé si neuvědomují, že mít děti je skoro vždycky něco krásného. Vím, že se množí názory, že zachráníme planetu, když nebudeme mít děti. Tento názor se však maličko míjí místem. Rozhodně nejde zastavit údajné oteplování a zachránit planetu tím, že zrovna my a zde nebudeme mít děti. Většina ze 7,16 miliardy obyvatel žije a rodí se v Číně (1,39 miliardy), Indii (1,312 miliardy), Indonésii, Pákistánu (476 milionů), Brazílii (210 milionů), Nigérii (210 milionů) a Bangladéši (161 mil.). USA se 332 miliony jsou jedinou velkou zemí s nízkým populačním přírůstkem. Hlavním tématem by mělo být snižování porodnosti v rozvojových zemích, kde se populace stále nekontrolovatelně zvyšuje. Víme, že pokud se ženám dostane vzdělání, přestanou mít pět a více dětí. Proto by nás nemělo zajímat, kolik dětí se narodí někde jinde na planetě. Nás by mělo zajímat, kolik dětí se narodí u nás. A těch je opravdu málo. Proto jsem šťastný za každý porod, u kterého mohu být.
 
--------------------------------------------------------------
Profesor MUDr. Pavel Calda, CSc. (*1957) 
Vedoucí Centra fetální medicíny a Oddělení ultrazvukové diagnostiky Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN. 
 
Přední odborník z oblasti porodnictví a gynekologie, předseda České společnosti pro ultrazvuk v gynekologii a porodnictví ČLS JEP, člen poradní komise Ministerstva zdravotnictví ČR.
 
Držitel několika ocenění v oboru.
--------------------------------------------------------------

...

Líbil se Vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.



  • 1

Aktuální číslo

květen 2020

květen 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta