Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Jedna ruka netleská

Některým lidem osud nadělil do vínku více starostí než jiným, ale naštěstí se většinou poblíž najde někdo, kdo jim podá pomocnou ruku. A to třeba doslova, když vám právě horní končetina od narození chybí. Sedmnáctiletý středoškolský student a plavec Jonáš Kešnar z Jindřichova Hradce získal na jaře bionickou ruku díky sbírce Konta Bariéry a nadšeně se nyní učí zvládat věci, na které mu v minulosti musela stačit jen levačka.

Text: Radek Gális
Foto: Jan Šilpoch 
 
Když se 21. června 2001 Jonáš jako první z dvojčat narodil, tušila maminka Alena, že něco není v pořádku. „Prostředí na porodním sále se v tu ránu změnilo, najednou bylo ticho a já jako zdravotnice tušila, že je něco špatně. Nic mi ale neřekli, protože na cestě byla dcera Barbora, a nechtěli mě asi stresovat. Když se holka narodila a bylo po všem, přinesli mi Jonáše ukázat. Byl zabalený, odhrnuli na chvíli deku, a já uviděla, že nemá ruku. Od začátku jsem ale věděla, že jsem tady od toho, abych mu udělala život co nejlepší,“ vzpomíná na tehdejší nejdelší den v roce Alena Pavlíková Kešnarová. 
 
Janovské úspěchy 

Po sedmnácti letech si může s klidným svědomím říct, že se vše zatím daří. Z Jonáše je student ekonomického lycea a úspěšný reprezentant v plavání, který z loňských Evropských paralympijských her mládeže v italském Janově přivezl zlatou medaili i český rekord ze závodů na 400 metrů kraul, stříbro z polohové dvoustovky a tři bronzy ze stovky motýlka, znaku a kraulu. 
 
„Bez jedné nohy nebo ruky jste vlastně relativně zdravý,“ říká Jonáš a loví z paměti mokré začátky. „Plavu od čtyř let, vodu mám rád a netopil jsem se snad nikdy,“ pokračuje mladík, kterého základy v plavání naučil v jindřichohradeckém plaveckém oddíle Kapři Ivan Jůna. 

„Jako tříletý skočil do vody, protože chtěl zkusit, jaká je tam hloubka,“ vstupuje do hovoru maminka. „Jenže nedosáhl na dno a pak ležel na hladině jako hadrová panenka, tak jsem pro něj sáhla a tahala ho za tričko ven z vody. Žádné následky to na něm ale zřejmě nezanechalo, když dnes chodí do bazénu trénovat osmkrát týdně,“ usmívá se paní Alena. 
 
Na svou první soutěž si Jonáš moc nevzpomíná, jen že se nějak ve vodě plácal. Zato maminka ano: „Ještě mu nebylo ani šest let, když závodil v Karlových Varech. Když čekal na startu, byl hrozně protivný, pořád řval a já si v duchu říkala, že ho uškrtím nebo utopím,“ usmívá se. „Říkala jsem trenérovi, ať ho hodí do vody, nebo se z něj zblázním. Jenže pak skočil do bazénu a voda ho zchladila. Plaval tenkrát s asistentem, a místo aby v cíli přestal, otočil se a plaval zase zpátky. Asistent ho chytil až v půlce bazénu, lidi nadšeně křičeli. Tenkrát byl vyhlášen jako nejmladší plavec a vyhrál Kačera Donalda,“ vzpomíná paní Alena. 
 
Velryba v bazéně 

Se jménem starozákonního hrdiny, jehož spolkla velryba, si její druhý syn jiný sport asi vybrat nemohl. „K vodě mám blízko a tohle přirovnání z bible často lidem připomínám,“ prozrazuje Jonáš, který úspěšně polyká své soupeře. Velkou zásluhu na jeho úspěších má trénování se zdravými vrstevníky v plaveckém klubu v Jindřichově Hradci pod vedením trenéra Jana Šimka. „Jsem rád za komunitu lidí, která u plavání je. Plavci drží spolu, a i když je třeba neznáš, jsou v pohodě a dokážeš s nimi vyjít. Nevadí, že jsi postižený a tak trochu jiný, to neřeší a jednají s tebou jako s normálním člověkem,“ říká Jonáš, který si takové soužití pochvaluje. 
 
„Tréninky jsou sice těžší, ale o to víc mě ženou, abych se zlepšil, což mě hodně posouvá dopředu,“ tvrdí plavec, který v bazéně sází hlavně na nohy. Svůj život si bez vody neumí představit, jeho velkým vzorem je olympijský šampion Michael Phelps. „Mým snem je dostat se na paralympiádu. Už teď svou výkonnost zaměřuji, abych se za dva roky pokusil dostat do Tokia. Svými uplavanými časovými limity snad kritéria splním, tak uvidíme, jak to dopadne,“ přemýšlí Jonáš nahlas. 
 
Zvládnout, co ostatní 

Plavat a žít bez ruky se sice dá, ale je to asi dřina. „Nikdy jsem to moc nevnímal, prostě jsem se smířil s tím, že ji nemám, a snažil se vyrovnat ostatním,“ svěřuje se mladík. „Hendikep je pro syna motivací být lepším, na kolena ho nesrazil, spíš naopak. Nikdy se mě nezeptal, proč ruku nemá,“ přidává se paní Alena. 
 
Starosti Jonášovi trochu dělá škola a jak ji skloubit s plaváním, protože plavat v učení by nechtěl. Když není kvůli soustředěním nebo závodům ve škole, pomáhá mu, že jeho dvojče, o pět minut mladší sestra Barbora, studuje stejnou školu, takže si má od koho opsat poznámky. „Sestra je přísná, docela mě sekýruje a nemá slitování. Žene mě ale dopředu, což je pro mě dobré,“ přiznává brácha. „Vždycky, když něco udělala, chtěl jsem to udělat po ní, ne aby mi někdo pomáhal. Chci zvládnout, co ostatní,“ tvrdí Jonáš, kterého ve škole kromě tělocviku baví občas čeština, biologie nebo chemie. A co dál? „Po maturitě bych rád studoval na trenéra, abych se pořád točil kolem vody,“ říká. Všichni tři sourozenci sportují, nejstarší Vojta vesloval a Barbora se věnuje sportovní gymnastice. 
 
Sedět s robotem

Letos prvně Jonáš využil při běžkování i svou bionickou ruku. „Odmalička jsem měl kosmetickou protézu, která nic nedělala. Nosit umělou ruku bylo ale dobré na záda, protože mám skoliózu. První protézu jsem měl, když mi byl půlrok, tu mi tenkrát dělal Jiří Ježek, úspěšný paralympijský cyklista. Protézy jsem pak měl stále větší a větší. Loni na protetice v Českých Budějovicích, kam pravidelně dojíždím, mě s mamkou oslovil protetik Jan Maleš a řekl nám o možnosti bionické ruky. Tehdy už existovala kampaň Konta Bariéry a ruku dostali přede mnou asi dva kluci,“ vzpomíná Jonáš, zvedá pravačku a ukazuje, co biotronická protéza umí. 
 
„Ruka s pohyblivými prsty funguje na základě svalových kontrakcí, které dávají povel dotykovým čidlům. Když zatínám svaly, čidlo to pozná, a udělá pohyb. Mám teď osm módů úchopů, mezi kterými můžu přepínat. Je jich ale celkem čtrnáct, takže když se připojím k počítači, můžu si vybrat další, které potřebuji pro denní použití. Je tu třeba mód na úchop, špetkový mód, na práci s počítačovou myší, na mačkání tlačítek. Ze začátku bylo těžké naučit se ruku ovládat, ale teď po měsíci už mi hodně pomáhá. Zvládnu s ní mnohem víc věcí, na které potřebuji dvě ruce. Doteď jsem byl zvyklý používat levačku, teď se učím používat ruce obě. Moje nová ruka splnila očekávání, navíc za mnou chodí lidé a ptají se, jak funguje. Nic takového ještě neviděli. A kdo taky může říct, že seděl v hospodě s robotem,“ směje se Jonáš, když pravačkou pomalu uchopí sklenici. 
 
Na ruce si musíte dávat pozor a o té bionické to platí také. „Samozřejmě ji nesmím hodit do bazénu,“ usmívá se. „Musím dávat pozor, aby mi nespadla, protože všechno je křehké. Dá se na ni navléct i rukavice v tělové barvě, ale já s ní radši chodím takhle, protože vypadá dobře.“

Jonáš ukazuje, co vše pravačka umí, když ta najednou ztuhne. „Vybila se mi ruka,“ řekne nevzrušeně. „Nabíjí se čtyři hodiny klasicky nabíječkou jako mobil, při plném používání vydrží baterka dva dni,“ vysvětluje a opatrně ji odkládá na stůl. 
 
Sbírka mezi spolužáky 

Nová ruka, nové možnosti. „Nenapadlo mě, že takovou ruku a takový životní posun bude Jonáš někdy mít,“ říká paní Alena. „Jsem moc ráda, že mu ji lidé pomohli pořídit. Na základní škole, kam Jonáš dřív chodil, zorganizovali sbírku, zrovna když byly rodičovské schůzky. Vybrali přes 23 tisíc korun, což bylo úžasné. Pojišťovna nám na ruku nepřispěla, tam si totiž myslí, že k životu jedna ruka stačí. Jenže právě takovou robotickou ruku potřebují hlavně mladí lidé kvůli svému zdravému rozvoji. Také se s ní naučí rychleji zacházet a bude jim v životě hodně platná. Někdy si říkám, že kdybych přišla o ruku, bude to hrozné, ale nějak to v životě dám, protože zkušenostmi člověk ví, jak si na spoustu věcí jít. Jenže děti to ještě neumějí a vše se musí teprve učit,“ dodává Jonášova matka. 
 
Díky Kontu Bariéry a sbírce na bionickou protézu se Jonáš v životě posunuje zase o pořádný kus dále. Třeba za dva roky na paralympiádě budou mnozí dárci sledovat jeho boj o medaile a s hřejivým pocitem si řeknou, že tomuhle sympatickému klukovi od jindřichohradeckého Vajgaru trošku pomohli a ulehčili jeho životní cestu. 
 
„Lidé jsou výborní a moc jim za Jonáše z celého srdce děkuji,“ říká Alena Pavlíková Kešnarová. „Kolik jen poslali Jonášovi vzkazů, přáli mu šťastný život, zdraví a sportovní úspěchy, ať plave dál a vyhrává. Jeden úžasný pán napsal, že jedna ruka netleská, což nám zvláště v téhle situaci přišlo hodně vtipné,“ usmívají se Jonáš Kešnar s maminkou. 

...

Text vyšel v letním vydání a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 


  • 1

Aktuální číslo

listopad 2018

listopad 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta