Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Dívat se rukama…

Na Moravě, v malé obci Tasov, najdete inspirativní místo, kde modelují ze šamotové hlíny především nevidomí lidé. Podle českého patentu unikátní techniky se tady s trochou nadsázky učí dívat se rukama a zhmotňovat své představy.

Ve zdejší bývalé měšťance je už dvacet let sídlo Mezinárodního centra ATM (Axmanovy techniky modelování). Navázalo na činnost bývalého brněnského Ateliéru modelování, které vedl Štěpán Axman od roku 1994. Sem také poprvé vstoupila studentka architektury Tereza, dnes Axmanová. Vyvážené profesní i privátní partnerství. 
 
Žádný vzor, žádná příručka

Ve vašem brněnském ateliéru začínal projekt ATM, který je chráněný patentem. Jak vůbec vznikl?
Štěpán Axman (dále ŠA):Na počátku 90. let jsem se začal orientovat na prezentaci práce nevidomých. Moje práce měla výtvarné přesahy, zkoušel jsem, kam až lze s nevidomým člověkem dojít – nešlo jen o lidi s očním problémem, vadou, ale skutečně nevidící. Zpočátku se jednalo o volnočasové aktivity, a to od předškolního věku, po dospívající. Později, už společně s manželkou, jsme vybudovali školu v Tasově, kde nabízíme studio nevidícím lidem, kteří zde mohou studovat. Některé ze studentů také zaměstnáváme a pracujeme spolu na sériích zahradních nádob, domovních znamení nebo zahradních skřítků, vše v hmatovém designu.
 
Jak se měnil váš profesní život?
ŠA:Pořád se motám kolem soch. Sám jsem sochařinu studoval v Uherském Hradišti, 12 let jsem odléval sochy. Úplný počátek práce s nevidomými začal v období, kdy jsem se živil jako galerista a uspořádal jsem výstavu bronzových soch s technologicky očištěným povrchem. Když se jich dotkla lidská ruka, zanechala na povrchu otisk. Cílem výstavy bylo přivést sochy k nevidícím, podle doteků návštěvníků jsme zjistili, co je na vystavených exponátech zajímá. Svět nevidících mě začal velmi zajímat, a tak jsem začal poznávat, jak žijí, jak vnímají svět, co je zajímá – orientoval jsem se na jejich hlubší poznání.
 
Kdo se tehdy o modelování lidí s handicapem zajímal? A jak jste se vy dva vůbec poznali?
ŠA:Oslovili jsme všechna dostupná zařízení v republice, speciálně v Brně, Praze, Litovli i v Levoči. Nabízela se především keramika, ale klasické modelování ne. Když jsem se modelování s nevidícími začal věnovat víc, zjistil jsem, že výtvarně tvoří na světě jen jedinci. Neexistovala žádná instituce, soukromá nebo státní, která by se věnovala oboru modelování nevidících (nejen zrakově postižených). Žádný vzor, příručka, začínali jsme od nuly.
Tereza Axmanová (dále TA):Když jsem v Brně studovala architekturu, jedno z mých zadání bylo Design pro handicap. Prošla jsem školská zařízení, tyflocentra – až jsem narazila na Štěpánův ateliér. Na jednom místě všechno potřebné: informace od nevidících i člověka, který hledal způsob, jak učit nevidící modelovat. Pomyslela jsem si, že toto snažení má skutečně potenciál. Za vstřícnost při práci jsem nabídla, že pokud by chtěli něco z výtvarného světa vymodelovat, ráda to udělám. Vymodelovala jsem třeba sochy z Velikonočního ostrova, aby „viděli“ jak vypadají. Po studiu jsem přijala Štěpánovu nabídku založit školu modelování pro nevidící. Ta práce mi dávala smysl, byla taková objevitelská.
 
Odkud přišli první studenti, jak jste je získali?
ŠA:Začínal jsem se dvěma zájemci, kteří do ateliéru chodili denně. Komunita nevidících je mezi sebou provázaná, informují se. Brzy se zájemci nabalovali, už jsme měli skupinku začátečníků i pokročilých, kterou modelování zaujalo. A když jsme se přestěhovali do Tasova, vzniklo klasické řemeslné studium. Studium je velmi individuální, vždy se snažíme člověku, který se rozhodne u nás studovat, přizpůsobit i v jeho potřebách. V integrovaných školách nebývá tolik prostoru pro lidi bez zraku a výtvarná stránka zůstává v pozadí. Při přijímacím pohovoru zjišťujeme, jak jsou na tom hmatově, jestli rukama „vidí“ nebo ne. Nabízíme řemeslné kurzy ATM nebo řemeslo s výtvarnou nástavbou.
 
Jste tedy unikátem v našem vzdělávacím systému. Jak vznikl váš název Slepíši?
ŠA:Přes naše sdružení jsme nabízeli vzdělání studentům a získali jsme respekt mezi všemi, kteří nabízejí možnosti studia handicapovaným. Naše školné zdaleka nepokryje náklady (několik našich studentů získalo studijní grant od Světlušky). O přijetí u nás rozhoduje především chuť učit se modelovat. Náš název Slepíši měl upoutat a také zároveň trochu provokovat.
TA:Na žádnou klasickou školní akreditaci jsme nedosáhli, protože nesplňujeme požadovaný počet studentů. Učíme prostě v malém. V počátcích studia je ideální jeden učitel na dva žáky. Učitel modeluje, žák si to rukama prohlíží a zkouší to modelovat sám, ale na svém stojanu – pořád jsou napojení. Abychom studiu dodali váhu, nechali jsme techniku patentovat a žáci po ukončení získávají licenci. 
 
Často jste prezentovali svou originální metodu v cizině – s jakým výsledkem?
TA:Na konferencích prezentujeme ATM jako jednu z cest otevření kreativity pro nevidící lidi – účastníci hodnotí jedinečnost v našem dotažení, od řemeslného modelování až po sochařství. Patentová ochrana metody byla nutná, protože jsme učili i v zahraničí. Na workshopy spojené s výstavou jsme brali i naše nevidící studenty.Systematičnost metody jsme definovali ve vydané metodice (české i anglické). Klasická metoda modelování je taková, že člověk využívá zrakové měření a vizuální proporční principy. U naší metody je vizuální systém nahrazený hmatovým, a to do té míry, že učíme proporcionalitu na základě hmatových koster. Naší pracovní jednotkou je hmatový „had“, takže například stavba hlavy je v základu na 16 hadů. Ale to už se dostáváme do speciální terminologie…
ŠA:Po cestách do zahraničí nyní upřednostňujeme, aby zájemci přijeli za námi. To, co se studenti naučí, mohou dělat pro radost nebo si také mohou přivydělávat. Jistě, každý, kdo se u nás naučí modelovat sochy, nebude sochař. Přesah závisí na tom, jak student dokáže nabyté dovednosti využít. Každý rok máme různý počet studentů, ti mají odlišnou rychlost, jiné dotazy, pokroky i realizaci.
 
Výuka probíhá formou internátu…
ŠA:Už jsme v Tasově bydleli, když jsme tady pod barokním kostelem našli nevyužívanou starou budovu měšťanské školy. I po velké rekonstrukci, na které se podílela mimo jiné obec s osvíceným starostou nebo Konto Bariéry, zůstávala otázka: Dojede sem někdo za námi? Při přijetí studentů jsme měli tak trochu zvláštní podmínku, udělat si večeři a snídani. Myslíme si, že sebeobslužnost na našich týdenních internetových turnusech patří k velmi potřebnému vybavení našich studentů.
 
O polední pauze

Aby byl Tasov dostupný pro nevidící i zdaleka, pořádají Axmanovi svozy z okolních zastávek. Naučí studenty orientovat se nejen v prostoru školy, ale dojít si i do jídelny místní základní školy na oběd a nakoupit si na náměstí.Prožívám s Terezou a Štěpánem běžnýrytmus jednoho dne.

V dílně pracují dvě studentky, jedna oslepla v průběhu života, druhá je slepá od narození. Jedna ze Šumavy, druhá z Opavy. Nahoře mají ubytování, jezdí sem vždy na týden v měsíci. Pracuje se podle sil i do pěti do šesti, probíhají intenzivní konzultace. Absolventka Alena Stanická, pro všechny Alča, pracuje v modrákách, je tady zaměstnaná. Rázná, energická, ale zároveň i kreativní Alča učí tento týden místo Terezy studentku Ivanu Stránskou stavbu figury. Nevidomá Alča o své práci říká: „Víte, měla jsem keramiku ve škole, ale tohle je docela jiná práce. Já nové zaučuju, jak věci postavit řemeslně. Napřed jde o řemeslo, bez toho to nejde. Nového studenta učím, jak zvládat tvary… A pak se přechází dál. Když jsem končila studium, nabídka od Axmanových, abych tady pracovala, mě oslovila, jsem se svým životem fakt spokojená.“

Sleduji, jak se kolem poledního obě studentky za pomoci asistentky oblékají, a vyrážím s nimi na oběd do místní školy. Mladé ženy se pohybují po obci zcela suverénně. Odpoledne projdeme malý školní pozemek plný žardinek a pítek pro ptáky (z hotových děl studentů) i rozsáhlý depozitář uvnitř. Paní Tereza k nabídce dílek, která jsou na prodej, dodává, že výtěžek z prodeje jde na platy nevidících zaměstnanců. „Nevytváříme pouze menší věci, dělali jsme také velkou fontánu s proudící vodou.“ Zhlédneme také na různých variantách figur skoro desetiletý vývoj jednoho studenta, který nakonec zvládl i kráčející postavu v pohybu.
 
Aliterra = aliter (latinsky nově, jinak) + terra (hlína, země)

Vaši Slepíši dostali v roce 2017 jiné jméno – Aliterra, tedy v překladu „hlína jinak“. Oč jste poslání sdružení obohatili?
ŠA:Chtěli bychom nyní poznatky získané ze společné cesty předávat dál.Tedy dále učit nevidící, ale také umožnit vidícím zájemcům nahlédnout do hmatového světa. Připravili jsme zážitkové kurzy pro veřejnost. O tenhle nový směr se pokoušíme už druhý rok. Nabízíme workshopy, výstavy, zaměstnáváme, vyučujeme, ale to vše v malém. Jsme myslím v našich cílech i postojích unikátní. Naše vyučování je nyní přístupné každému, zdravému i na vozíčku (prvním takovým absolventem byl Radek Urbánek).
 
Mohli byste shrnout výsledky vaší práce?
TA:Vešli jsme ve známost, ale náš cíl je stejný: aby studenti byli schopní vtisknout myšlenku do hlíny. Vymodelovat ji, naučit se řemeslo… Aby to dokázali svobodně ztvárnit. My dva si vážíme toho, co umí ten druhý – Štěpán má vizi, umí se dívat dál, a já hledám cestičky, jak to dostat do života. Stále o tom diskutujeme a každá zkušenost nás cizeluje.
ŠA:Máme za sebou konkrétní realizace, na výstavách se nám podařilo zhmotnit krásné myšlenky. Hledáme pro výstavy adekvátní prostory i velké galerie – například Hmatové portréty nebo Svět v sochách. Divácky oblíbená byla Hudba rukama, sochy vytvořené na oblíbenou hudbu, kterou si mohli i pustit. Neviditelné bytosti byl jeden z našich posledních projektů. Představuje lidem, jak mohou vypadat bytosti, které nikdo nevidí. Pro velký ohlas plánujeme letos v červnu jejich výstavu v přírodě.
 
---------------------------------------------------------- 
Aliterra
Více o výuce českého patentu techniky modelování, Axmanovy techniky modelování – vzdělání pro zdravé i handicapované – naleznete na www.aliterra.eu (Aliterra navazuje svou činností od roku 2017 na občanské sdružení Slepíši).
---------------------------------------------------------- 


Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.

  • 1

Aktuální číslo

květen 2019

květen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta