Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Dítě štěstěny?

Zima a čas svátků vánočních je pro lidi bez domova a bez nejbližších nejkrutějším obdobím. Jsou mezi nimi také lidé s postižením. Jak se jim daří protloukat? A umíme jim se složitou situací pomáhat?

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Denní centrum Naděje sídlí pod mostem pražské magistrály nedaleko hlavního nádraží, v lokalitě, kam se tradičně stahují lidé bez domova. Nebudu zastírat, že ani během slunečného dopoledne nenabízí stísňující atmosféra špinavého a potemnělého okolí žádný dobrý pocit. Středisko tvoří dvě patra stavebních buněk, kde Naděje poskytuje stravu, hygienu, zprostředkování noclehu, sociální i psychologické poradenství, ordinaci praktického lékaře, gynekologii, stomatologii a psychiatrickou ambulanci. Do vrchní části vede elektrická plošina, ale v přízemí je u vstupu jeden schod. Pracovníci centra prý případně rádi pomohou s jeho překonáním.

Ptám se tu po lidech s postižením, kteří žijí přímo na ulici. Gabriela Podzemská, vedoucí Denního centra, má pro mě však vlastně dobré zprávy: takové lidi se ve většině případů daří umísťovat do azylových domů. Odjíždím tedy do pražských Záběhlic do tamního Azylového domu Naděje. Prostředí se od Denního centra u Bulhara nemůže více lišit: jsme nedaleko Hamerského rybníka a románského kostelíka, v ulici K Prádelně s téměř vesnickou atmosférou. Na zápraží s nájezdem pokuřuje na lavičce dvojice místních obyvatel.
 
Naděje azylového domu

Uvnitř mě vítá hlas televize ze společenské místnosti, v kanceláři si podávám ruku s vedoucím azylového domu Lukášem Novotným. Panuje tu příjemně neformální atmosféra, o kterou se kromě vedoucího stará šest pracovníků v sociálních službách, jedna sociální pracovnice a jedna uklízečka. „Podle mých informací jsme jedni z naprostého minima čistě bezbariérových azylových domů v Praze. Poskytujeme služby pro muže i ženy v důchodovém věku nebo se zdravotním znevýhodněním, kteří ztratili bydlení. Máme k dispozici 30 lůžek v jedno-, dvou- a třílůžkových pokojích,“ otevírá Lukáš Novotný. 

Průměrná délka pobytu je tady něco přes rok, to obvykle stačí, aby se krizová situace dotyčného alespoň částečně vyřešila. První krok: smlouva uzavřená na dva měsíce, během kterých se klient aklimatizuje a pracovníci azylového domu s ním sestaví individuální plán dalšího postupu. Pak se pobyt obvykle prodlužuje. „Snažíme se pro lidi najít bydlení a další služby. Pomáháme jim také k doktorovi, při zajišťování pomůcek a v komunikaci s úřady,“ vysvětluje vedoucí a pokračuje: „Ne vždy se to daří. Někdo tu stráví i přes dva roky, stává se také, že se k nám klient vrátí, protože nové bydlení nevyjde. Ať už z vlastního zavinění nebo kvůli zhoršení zdravotního stavu.“

Jeden den v azylovém domě přijde obyvatele na 130 korun. Cena zahrnuje nocleh, denní pobyt a sociální služby. Stravu si každý hradí zvlášť sám. Pokud nemá dostatek financí, může požádat o příspěvek v hmotné nouzi. „Stravování přímo nezajišťujeme, ale nabízíme možnost přivezení oběda za 28, resp. 56 korun z nedaleké restaurace, s níž spolupracujeme. Taky rozdáváme suroviny z potravinové sbírky a našeho skladu, díky nimž si mohou klienti sami vařit. O Vánocích od nás všichni dostanou různé praktické dárky v podobě oblečení, otvíráků na konzervy a podobně. Připravujeme i tradiční večeři, což alespoň trochu rozjasní smutek, který by tu jinak asi panoval,“ konstatuje Lukáš Novotný.

V Azylovém domě Naděje Záběhlice jsou aktuálně tři lidé na vozíku, další po různých operacích, s Parkinsonem, stařeckou demencí, roztroušenou sklerózou nebo po mrtvici. „Od 22 do šesti hodin je noční klid, během kterého by se obyvatelé neměli navzájem rušit, ale večerku tu nikdo netroubí. Pokud se chce někdo do noci koukat ve společenské místnosti na televizi, nebráníme mu v tom. Nesmí se tu pít alkohol. Pokud někdo přijde pod vlivem, nevyhodíme ho, pokud se chová slušně a v klidu si jde lehnout,“ dává Lukáš Novotný nahlédnout do každodenního fungování domu.

Třicet rozdílných lidí pod jednou střechou pochopitelně nežije vždy v idylické harmonii, občas se vyskytnou běžné konflikty. Pracovníci také dohlížejí na to, aby se do domu nestahovali různí vychytralí „kamarádíčci“, kteří by chtěli parazitovat na tom, že mnozí z obyvatel domu pobírají důchody a další dávky. Také není žádoucí, aby zde někdo načerno pobýval během dne. Proto se musí návštěvy předem hlásit.
 
Smutný osud šťastlivce

Jeden z třílůžkových pokojů v přízemí (do vyšších pater vede výtah) obývá také jedenasedmdesátiletý vozíčkář Jiří M. Místnost o rozloze asi 20 mje zařízená prostě a dominují jí tři polohovatelné postele u zdí. „Budeme si tykat, jo? Já jsem Jirka,“ vítá mě bezprostředně pan Jiří, který bydlí v Záběhlicích něco přes půl roku. 

Svůj příběh mi začíná vyprávět od peripetií, které ho postupně připravily o obě dolní končetiny a posadily na vozík. „Byl to šok, musel jsem si zvyknout, ale teď už je to dobré,“ říká smířeně Jiří, na kterém je vidět, že neměl lehký život. Působí optimisticky a otevřeně, i když také v jednu chvíli zadumaně prohlásí: „Moje maminka vždycky říkala, že jsem dítě štěstěny. Kdyby mě viděla teď, obracela by se v hrobě…“

Ztráta maminky vlastně stála u počátku jeho údělu bezdomovce. Do té doby žil vcelku normální život: vyučil se v ČKD soustružníkem, pak dělal hospodského. Po revoluci dokonce šest let provozoval vlastní hospodu v centru Prahy. Chvíli se živil jako správce veřejných WC, pak ho zaměstnával kamarád na stavbě. Nakonec se na téměř dvacet let uchytil ve Lhotě u Staré Boleslavi, kde mu jiný známý dohodil práci na statku.

S vyšším věkem se však dostavily i zdravotní neduhy a majitel statku ho vyhodil. Přišel o živobytí, neměl manželku ani děti, a tak se chtěl vrátit k mamince, o niž se staral. Po její smrti se však bytu podle Jirkových slov zmocnil bratr, se kterým se dostali do vážného konfliktu. „Přestože nemám nikoho, o bratrovi nechci slyšet. Vlastně ani nevím, jestli ještě žije. Bydliště tam ale mám psané pořád,“ popisuje Jiří stručně. 

Ocitl se de facto na ulici. „Nebylo to lehké, protloukal jsem se, jak se dalo. Přespával jsem, kde to šlo. Jezdili jsme s kamarády metrem nebo celou noc tramvají, v zimě zalézali do otevřených domů a obchodních center. Někdy jsem nejedl i dva dny,“ líčí Jiří vcelku věcným tónem své bezdomovectví. Přivydělával si nárazovými kšefty pro kamarády, kteří mu za to koupili jídlo, pivo a cigára. Občas u některého mohl přespat a vysprchovat se, jinak hygienu řešil na nádraží. Pro oblečení si občas zašel do bytu k bratrovi, který mu ho tam nechal uskladněné. 

Náročný způsob života a s velkou pravděpodobností i alkohol se neodvratně podepsal na jeho zdraví. Zánětem v nohou začala odysea po zdravotnických zařízeních v Praze a Středočeském kraji. Jiřího odesílali z místa na místo, v jeden moment se nechal propustit na revers, ale nohy zlobily dál. Už prakticky nemohl chodit, v Krči tak přistoupili k první amputaci nad kolenem. Před necelým rokem přišel i o druhou nohu.
 
Kde brát sílu?

Situace je teď prý stabilní, ale zdá se, že Jiří si nedělá žádné velké plány. „Nemůžu vědět, co bude, plánovat se nedá. Tady v azyláku mi pomáhají něco najít, vyřizujeme teď příspěvek na péči. Mám podanou žádost do domova důchodců, ale jednu nabídku z Pardubic už jsem odmítl, nebudu přeci platit 13 tisíc! Kde bych je vzal? S důchodem a různými příspěvky se dostanu sotva na sedm tisíc měsíčně, z toho platím 1800 korun tady, zbytek mi přispívá sociálka. Když nic neklapne a už bych nemohl být ani tady, tak půjdu zase na ulici. Bylo by to hrozný, neumím si to představit, protože se bojím jet sám i do sámošky, abych někde nespadnul, ale co bych mohl dělat?“ říká bezradně.

Dopoledne si Jiří zajde do nedaleké hospody přečíst noviny, už ho tam znají, tak jim to nevadí. Na oběd se vrací do azylového domu, uvaří si něco z toho, co mu dají, občas si někoho pošle do obchodu nebo mu někdo něco půjčí. Po jídle jde za kamarády, co si tady udělal v hospodě. Ti ho třeba pozvou na pivo. „Večer se pak v domě dívám na televizi, většinou na zprávy a sport. Nakonec si vyřídím hygienu a v posteli si přečtu nějakou kovbojku nebo detektivku. Takhle tady žiju den za dnem, a to, že budou nějaký Vánoce, vůbec neřeším,“ přibližuje Jiří.

Podle jednoho z pracovníků mají všichni zaměstnanci pro pana Jiřího tak trochu slabost, protože se vykřesal z opravdu těžkých zdravotních komplikací. Jeho přístup k řešení vlastní situace je však prý poněkud pasivní, což vcelku odpovídá obecným zkušenostem. „S přibývajícími léty ubývá našim klientům síla a motivace. Na druhou stranu má však vyšší věk i pozitivní stránku, rozšiřuje se s ním možnost přijetí do různých pobytových zařízení a sociálních služeb. Většina obyvatel našeho domu se tak někde uchytí,“ uzavírá Lukáš Novotný.
 
-----------------------------------------------
Lidé bez domova
 

Podle Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí žilo na jaře letošního roku v ČR 23 830 lidí bez domova. Nejvíce jich je v nejlidnatějším Moravskoslezském kraji – 3180, následuje Praha s 3057 a Jihomoravský kraj s 2175. Převedeno na počet obyvatel však připadá nejvíc bezdomovců na Karlovarský kraj, kde z tisíce lidí jsou v této situaci tři. Druhý je kraj Moravskoslezský (2,92) a třetí Ústecký (2,75). Nejlépe je na tom v obou statistikách Jihočeský kraj (656 osob, tj. 1,18 / 1000 ob.).

Přibližně polovina lidí bez domova přespává venku a po noclehárnách, z nich tvoří 80 % muži. Čtvrtina bezdomovců využívá služeb azylových domů, zbytek pobývá v různých obecních ubytovnách, zdravotnických zařízeních, domech na půl cesty nebo vězeních. 

Mezi bezdomovci údaje bohužel registrují celkově také 2436 dětí. 
-----------------------------------------------

...



Zapůsobila na vás reportáž? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.
  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2019 - leden 2020

prosinec 2019 - leden 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta