Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Cosi mezi terapií a zázrakem

„Taneční umění nezapíšete, nenamalujete, je tady – tady a teď!“ prohlásil Igor Vejsada, tanečník, choreograf, taneční mistr. Při své práci si vytvořil prostor také na tanec s handicapovanými.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

V jednom představení Pražského komorního baletu, složeného z několika choreografií, jste dostal roli Havrana (na motivy básně E. A. Poea). Po 20 letech jste se ocitl znovu jako tanečník na jevišti. Jak vám bylo, když jste po úrazu opět tančil?
Šlo o výtečnou choreografii Marka Slobodníka na hudbu Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma s dějem fantaskního Poeova světa. Užil jsem si toho Havrana, kterého obtěžují monstra z hororových situací –v tom okamžiku jsem nebyl jen „bývalý“ tanečník. Pochopitelně jsem měl obrovskou radost! Vždyť po úraze mi lékaři doporučili ukončení taneční kariéry.
 
V jiné autorské tvorbě toho večera šlo o symboliku cestování s kufrem. Váš profesní život je se změnami neodlučně spojený. Jak vlastně ta cesta vypadala? Putování s kufrem bylo zřejmě dost časté…
Těch kufrů bylo nepočítaně, protože pozic, které jsem zastával, i lokalit bylo mnoho. Často šlo o hledání nového začátku. Vlastně od roku 1974, kdy jsem absolvoval, jsem zavazadlo neodkládal… Ne, že bych byl fluktuant, ale prostě je to tak, že chytím kufr a odcházím na jiné místo. A po vyléčení jsem se vrátil zpátky do republiky. V ten okamžik jsem byl oslovený ze dvou stran – nabídkou z Prešova, kde se dělala Dolarová princezna. Příjemná nabídka pro meziobdobí léčení. Vzápětí mě ale oslovil Ilja Racek ml., tehdejší ředitel Národního divadla v Ostravě, abych se přihlásil do výběrového řízení, a já vyhrál. Na 17 let jsem u šéfování baletního souboru zakotvil. Měl jsem vytvořit soubor, který by překročil regionální „pocit“. Nešlo o práci na pár sezon, ale měl jsem dveře dokořán otevřené. Provozně jsem se stával nejstarším šéfem v divadle. A pořád se učil, jak to dělat líp.
 
Kromě práce na klasickém baletním repertoáru jste zařazoval také nečekané projekty – Beatles nebo Doors… Mělo to u publika ohlas?
Jedna část mé práce v kamenném divadle měla být odlišná od té klasické – dejme tomu rebelská. Divadlo mi dávalo netušené možnosti i pro další, nové diváky. V Ostravě před dvaceti lety chodila do divadla především střední generace. Po Beatles a Doors – kdy z písniček vznikla nějaká koncepce pro novou inscenaci, to v publiku vypadalo jinak. Autorské taneční dílo mělo obrovský ohlas! Ten krok přitáhl mladého diváka.
 
Při své práci jste našel i časoprostor pro práci s lidmi s postižením.
Prvotní souvislost byl dávný zážitek z Ameriky – tamější choreografka mě pozvala do haly pro tři tisíce lidí. Dodnes na představení zdravých tanečníků a handicapovaných nemůžu zapomenout. Tehdy se asi ve mně otevřela nějaká sociální brána.
 
Když jsem později měl úraz, odřízl jsem se od každodenní kreativní práce a němečtí lékaři mi doporučili skončit s profesí. Měl jsem pocit, že to se mnou jde pěkně z kopce. Blízko mi byla jedna ctitelka, která chodila na představení – jednou mi přivedla tři handicapované mladé lidi. Já už tehdy mohl sám chodit, ale za pomoci berle. „Zkus s nimi nějakým způsobem pracovat,“ řekla mi: „Nebudeš moct pohyb demonstrovat – ale ty máš handicap, oni také, zkus to spojit…“ Ta trojice mi předala jednu věc, kterou jsem nezískal ani na jevišti, ani nikde jinde, obohacující energii. Šlo také o nastavení psychiky. Pomyslel jsem si: podívej se, co dokáží oni!
 
Pokud dobře počítám sezony, k práci s handicapovanými jste se dostal během šéfování v Ostravě.
Ano, tehdy jsem se seznámil s Věrou Rackovou, manželkou ředitele, jedno z jejích dětí, Zuzanka, mělo velké postižení. Ale po revoluci se situace handicapovaných díky spojení se světem zlepšovala – v Ostravě se dodnes konají Dny světového handicapu. Nabídku na práci s dětmi s postižením jsem odmítal – neměl jsem časovou kapacitu. Asi za dva roky mi ale paní Věra přivezla dívku na vozíku, Katku Kapicovou. Začali jsme spolu pracovat na společném tanečním duetu, který se stal „spouštěčem“ budoucího souboru Bílá holubice. Radost mi dělalo zřejmé zlepšení Katčina pohybu – v jemnější motorice, v soustředěném pohybu. Dokázali jsme, že stav dětí s handicapem tanec zlepšuje. U té skupinky, včetně Katky, jsme konzultovali s lékaři, kam až můžeme. Velmi nápomocná mi byla moje dcera Tereza, která později převzala práci v Bílé holubici po mně. Především ona vytvářela speciální metodické vedení tréninků, to Tereza vytvářela inscenace, já jí chodil jen pomáhat a odpočinout si na tréninky od divadelního chaosu. Nechtěli jsme zůstávat u hry, soubor poskládaný ze zdravých i handicapovaných jsme tlačili do uměleckého tvaru. Dělali jsme třeba i dynamické Bolero… Mělo obrovský ohlas. Cosi jsme dokázali, cosi mezi terapií a zázrakem.
 
Prohlásil jste, že tanec na vozíku je osvobozující… Záležitosti, které jste s vozíčkáři nastudoval, založily v Ostravě úžasnou tradici.
Zanechal jsem tam skvělý tým, jsem s nimi stále v kontaktu, dělám pro ně choreografie. Ten citát byl inspirovaný mou choreografií Údolí bez slz, která dala velký prostor také „chodícím“ členkám Bílé holubice. Ve středu jeviště stál invalidní vozík, předmět, který pomáhá a zároveň také limituje. Bílá holubice připravila už několik divadelních představení, ve kterých účinkovali profesionální umělci. Velmi krásné vzpomínky mám na adventní koncerty v Domě kultury města Ostravy, kde Bílá holubice vystupovala s Jarkem Nohavicou s programem Holubica a Nohavica. Vnímal jsem to jako setkání tří nádherných a fascinujících energií – tanečníků na trůnech, Jarka a diváků.
 
Naposledy jste balil kufr do Prahy, kde jste nastoupil jako baletní mistr v Pražském komorním baletu.
Od roku 2016 jsem vedl tréninky, repetice, s choreografem připravoval nové inscenace… S touhle pozicí mě oslovil Petr Zuska. Víte, jméno zakladatele prof. Pavla Šmoka bylo pro mě zavazující, vždycky jsme se nějak „míjeli“. Na jeho práci vyrostl a také navázal Petr Zuska, nedávno v premiéře tanečního autorského díla, od základu českého, v Kytici. Klasický námět, původní hudba pro orchestr, složená Ondřejem Brouskem, nejml. Kytice byla Petrův dlouhodobý záměr. Společně jsme už ke konci zkoušek cítili, že se před námi rýsuje skutečně pěkný kus. 
 
Na Kytici byly v květnu úžasné ohlasy, jen jsme nevěděli, co bude s Pražským komorním baletem dál… Bohužel jsme museli vyhlásit prozatímní zánik souboru, protože se nám nedařilo získat podporu ministerstva kultury. Šmokův soubor, který fungoval bez přerušení půl století, se ocitl v krizi. Jednalo by se o velkou škodu pro naše kulturní dědictví, jde přece také o souvislosti, aby po lidech, co něco vybudovali, jejich dědictví zůstalo. My také reprezentujeme republiku po světě a děláme potřebnou osvětu v místech, kam by se taneční kultura nedostala. Navíc taneční školství je propojené s cestou nových tanečníků na scénu – všichni se nedostanou do Národního a PKB jim dával velké příležitosti. Náš soubor nemůže pracovat na bázi projektového divadla, pak by chyběla soudržnost souboru: jde o práci s vlastním tělem, duší i myšlenkami. Naštěstí se během léta 2019 ministerstvo kultury rozhodlo finančně PKB podpořit a zachovat jeho kontinuální činnost. Můj kufr je sice pořád připravený na cesty, ale štaci měnit nemusím.
 
----------------------------------------------
Mgr. Igor Vejsada (*1956) 
Vynikající tanečník a choreograf, po absolutoriu tanečního oddělení konzervatoře studoval jako stážista na Baletní akademii Velkého divadla v Moskvě. 
 
Během dvaceti let nastudoval řadu slavných rolí, působil v angažmá v Maďarsku, Izraeli a Německu. Od roku 1995 se začal věnovat také pedagogické a choreografické činnosti. Působil 17 let jako šéf baletu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde vytvořil desítky inscenací. Před třemi roky nastoupil na pozici baletního mistra pověřeného vedením souboru v Pražském komorním baletu. 
 
Významná je umělcova dlouholetá pedagogická a choreografická spolupráce s lidmi s postižením – klienty Múzické školy v Ostravě a v Občanském sdružení Bílá holubice.
 
Pražský komorní balet (PKB)– původně Balet Praha vznikl v roce 1964 z iniciativy Luboše Ogouna a prof. Pavla Šmoka. Až do 90. let (už jako PKB) byl hlavním progresivním českým baletním tělesem. Vůdčí choreografickou osobností zůstával prof. Pavel Šmok, později zde působili Libor Vaculík a Petr Zuska. Posledních deset let působí soubor jako nezávislé těleso. V květnu 2019 uvedl soubor premiéru Petra Zusky, Kytice, ke které složil původní hudbu Ondřej Brousek nejml. Více na www.prazskykomornibalet.cz.
 
O. S. Bílá holubice– taneční soubor zdravých a handicapovaných, který má za sebou deset let činnosti. U jeho vzniku stál Igor Vejsada, který nacvičil s vozíčkářkou Katkou Kapicovou baletní duet. Více na www.bila-holubice.cz.
----------------------------------------------

...

Líbil se vám rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.

  • 1

Aktuální číslo

říjen 2019

říjen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta