Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Co můžeme a nemůžeme

S uznávaným neurologem a psychoterapeutem prof. MUDr. Martinem Bojarem, CSc., jsme se sešli nad tématem dnešních životních hodnot. A protože jde nejen o špičkového odborníka, ale také skvělého popularizátora, nebylo potřeba velkých otázek, spíš jen pozorného naslouchání.

Spolupráce na textu: Zdeněk Jirků          
Foto: Jan Šilpoch

O oku lékařově

Schopnost dobře léčit je do značné míry schopností vcítit se, pochopit a odhalit nejen přímé příznaky onemocnění, ale také jejich souvislosti. Tedy podmínky, ve kterých pacient žije, pracuje, tráví volný čas nebo ve kterých třeba bydlí. Dobrý doktor samozřejmě vnímá i situaci společenskou, protože nejedna choroba se projeví jako otisk jistých situací v celé zemi. Tím nemyslím jen různé psychózy a třeba i závažná onemocnění kardiovaskulárního či dýchacího ústrojí, způsobená znečištěním životního prostředí, ale také epidemiemi nejrůznějších bludů a dezinformací. Příkladem budiž moderní pověra o vzniku autismu z očkování. 

Otevřeně říkám, že naše poznání je jen částečné a leccos může být vnímáno a vykládáno s odstupem času jinak. Vývoj vědy i medicíny se děje ve spirále – napsal před osmdesáti lety český lékař O. Vinař. Ale už dávno „obyčejný“ venkovský doktor dokázal bez složitých přístrojů a laboratoří rozeznat souvislost mezi zdravotním stavem v konkrétní rodině a úrovní jejich každodenní hygieny. Ostatně žijeme v zemi, která dala světu Sigmunda Freuda. Právě on začal podrobně studovat různé projevy duše, do kterých se promítalo kulturní a společenské klima. Jeho studie o psychopatologii všedního, a já bych řekl i nevšedního dne  ovlivňují lékaře dodnes, protože je strašně důležité pacientům opravdu naslouchat, pozorovat jejich verbální i neverbální projevy. Právě ony vám třeba napovědí, jak skutečnou příčinou třeba i vážných obtíží může být životní styl člověka, dramaticky ovlivněný reklamou a celým hodnotovým modelem každodennosti. Pozor, to se netýká jen obezity, nadměrné spotřeby povolených i nepovolených drog, štvanic za úspěchem za každou cenu, ale také třeba přezírání skutečných potřeb dětí, které pak může končit i tragédií. 

Bohužel, medicína nemůže ani nahrazovat, ani vyvracet vyslovené nesmysly, které se šíří společností. Tím nemyslím jen šarlatánství, ale i stejně vážné nepravdy o skutečné situaci politické, ekonomické nebo zahraniční. Takto vyvolávaný stres si pacient často ani neuvědomuje, ale uměle vyvolaný strach z reality dovede lidi mnohem častěji do ordinací nejen psychiatrů.
 
Velmi zajímavá a celkem ne moc populární disciplína se jmenuje sociální psychiatrie. Ta hledá na základě kvalitních sociologických výzkumů vztah mezi klíčovými událostmi, které formují život jednotlivců, rodin i větších či menších polis. A prokázala, že společenské otřesy, pozitivní nebo negativní atmosféra se významně podílejí na poklesu nebo růstu sebevražednosti, růstu nebo poklesu závislostí, výskytu agresivity, ať již verbální nebo brachiální. Ve větší části evropských národů se krizové společenské jevy projevují buď takto, anebo v atmosféře jisté pohody a naděje vzrůstá počet porodů, sňatků a podobně. Legendární profesor Matějček ve spolupráci s psychiatrem doc. Dytrychem dokázal v unikátní práci vystopovat, jak je život dětí ovlivněn tím, zda byly chtěné nebo ne. Aniž by si to matky i děti samy uvědomovaly, nechtěné děti prožívaly kvalitativně zcela jinou životní křivku a nesly si v sobě mnoho budoucích problémů. A to je přece společenská souvislost – kdo rozhoduje o širších podmínkách narození a dětství? Jen rodiče, případně prarodiče? Špatně spravovaná společnost připravuje jen další generace ztracenců, lidí z podstaty nespokojených, neschopných spolupracovat s okolím. 
 
O souvislosti svépomocné výstavby

Naše společnost díky počítačům, mobilům, tabletům a smartphonům tíhne k nové formě komunikace. Klipovitá, maximálně zjednodušená řešení nebezpečně připomínají demagogická hesla a plakáty, s kterými pracoval záludně J. Goebbels, absolvent klasické literatury a filozofie na nejprestižnějších německých univerzitách. Často vidím u svých pacientů, že jim chybí sebezáchovný stud a vědomí, že není dobré žít ve světě, v němž není nic soukromého, nic intimně ochraňovaného. Vše musí do prostoru, do sítí, do cizích očí a uší. A člověk se oprávněně ptá: Je mi toto příjemné? Chci v takovém prostředí žít? Umím to vůbec? A zajímá někoho tento můj pocit? 

Když k tomu připočtu, že můžeme být sledováni pomocí mobilů a tisíců kamer, nedivme se, že mnoho lidí má špatný pocit ze života, aniž by si uvědomovali, že právě z něj pramení jejich bolesti zad, hlavy, srdce nebo ještě mnohem vážnější obtíže. I pro onkogenezi, tedy vznik řady nádorů, platí, že stres sociální i emoční mohou narušit ochranu před nádorovým bujením, na níž se významně podílí imunitní systém, který přestane „dohlížet“ a likvidovat nádorové buňky. Ty se pak vymknou neuro-endokrino-imunologické kontrole. Zkrátka, společenské poměry zasahují do našeho života i zdraví mnohem hlouběji, než je na první i na druhý pohled vidět… 

Zažil jsem to před pětačtyřiceti lety jako mladý lékař v psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Tam jsem užíval pracovní diagnózu – syndrom stavby rodinného domu. V tehdejší situaci naprostého nedostatku bytů, které ovšem přiděloval anebo častěji nepřiděloval stát, se pochopitelně mnozí pokoušeli zajistit si bydlení svépomocí. To znamenalo čtyři roky po víkendech a po celou dovolenou dřít v tzv. bytových družstvech. A když bylo skoro hotovo, potřebovali odborného řemeslníka, elektrikáře nebo instalatéra. A v mnoha případech neosídlil nový byt stavebník, ale právě ten řemeslník s manželkou unaveného dříče. 

Uběhly desítky let a máme tu masový nástup hypoték. Každý den si můžete přečíst v novinách, že moderní je žít na dluh, nezadluží se jen podivín. Všechno je na dluh. Mě zajímá, jak je možné, že velká část populace věří řečem o výhodnosti půjček a nevyzná se v prostých kupeckých počtech. Takže diagnóza syndrom stavby rodinného domu se nám vrací v hávu hypoték. Manželství se už nerozpadá kvůli instalatérovi, ale kvůli dřině jednoho nebo obou partnerů spíše než manželů. Jen aby mohli splácet. 

V této desítky let trvající nejistotě se samozřejmě vytrácí skoro všechno. První na ráně je především rodina. Děti se nesetkávají s rodiči, kterých by si mohly vážit, protože je skoro nevidí anebo jich vidí během pár let povícero a epizodicky. Mají tři nebo čtyři babičky nebo dědečky, protože partnerský vztah i manželství jsou považovány za dočasné a recyklovatelné svazky. Kdo má být v této situaci vzorem? Obdobně je to v mnoha školách. A v politice? Jen málokterý politik si uvědomuje, že jeho povinností je také být vzorem. Považuji za znepokojivé, že všechno lze relativizovat. Zájmy různých skupin se prosazují celkem bezostyšně, už se většinou ani moc neskrývají. A když, tak jen proto, abychom nevěděli, kdo je ten skutečný příjemce zisku. Vrátím se k hypotékám. Jistě jsou výhodné pro banky. Už jsem říkal, jaké jsou ale společenské důsledky. A politik řekne: Co vám vadí? Co stále otravujete se sociálním bydlením? Běžte si požádat o hypotéku. Najednou vidíme, že v důležité oblasti nejsme svobodní, nemůže volit mezi různými variantami. Nesvoboda se stává nepoznanou nutností a anomií (stav, kdy přestávají platit společenská pravidla a normy), a lze i Desatero nebo Hippokratovu přísahu vyvrátit a flexibilně interpretovat.     

Bydlím na sídlišti, kde každý den prohrabávají popelnice bezdomovci. Zbývá po nich velký nepořádek. Nikdo to neuklízí. Mám stání v garáži, kde je vykotlaný zámek. Nikdo to do pořádku nedá. Tak ho každý týden dotahuji a promazávám, protože se v něm lámou klíče, které se obtížně vytahují. Jde o syndrom „zapáchající, plísní a ledem přerostlé komunální ledničky“. Všichni ji užívají a čekají, kdo ji rozmrazí. Prostě velkou část lidí už nezajímá nejbližší okolí, nejbližší polis. Pohrdáme pravidly. V dopravě, v občanském životě, ve vztazích. Pak se ovšem mohou přihlásit, a už se hlásí, novodobí zastánci pořádku, tvrdé ruky a disciplíny. Také nám dávají jasně najevo, že za naše problémy může nějaká jasně definovaná skupina, s kterou je potřeba si to vyřídit. To je také hodně špatná zpráva pro lékaře jako služebníky bohyně Hygie, jež v helénském světě byla strážce zdraví osobního i společenského.
 
O povrchnosti

Naše doba tíhne k vnímání reality velmi povrchnímu. Velká většina konzumentů tohoto typu komunikace dříve či později trpí různě závažnou poruchou činnosti čelních a spánkových laloků, které nám zajišťují soudnost a schopnost analyzovat skutečnost bez přehnaných emocí. Projevem pak je známý zlozvyk – lidé mluví dřív, než myslí. Povrchnost, snaha být co nejdříve slyšen a viděn, vede k záplavě velmi emočně zabarvených a hlavně nekvalitních prohlášení, která ovšem lidé, neustále bombardovaní tímto stylem komunikace, pokládají za podstatně věrohodnější než stanoviska odborných autorit, jež nezřídka iritují milovníky a současně otroky facebooků a twitterů delšími větami a texty o více než pěti odstavcích. 

Jenom se v nové formě a bohužel s větší intenzitou objevuje známá pravda – nikdo na světě nemůže do hloubky rozumět všemu. I když na internetu a ve veřejném prostoru takových suverénních tlachalů najdete stovky a tisíce. 

Nechtěl bych, aby tyto moje úvahy vyzněly jako karatelství nebo nostalgie po „starých dobrých časech“. Naopak, uvažovat o možných motivech a smyslu našeho směřování je jednou z činností, jíž se hloubaví a vzdělaní lidé mají a mohou věnovat. Vědomi si ovšem toho, že svět se k jejich obrazu měnit nedá a nemá. Ostatně hledat skutečný význam slov i činů je skoro jediná věc, kterou může dnes člověk s trochou rozhledu udělat.  
 
------------------------------------------------------------
Kdo je prof. MUDr. Martin Bojar, CSc. 
Český neurolog. V letech 1990–1993 ministr zdravotnictví České republiky. V letech 1993–2012 přednosta Neurologické kliniky 2. Lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol. Autor mnoha oceňovaných vědeckých prací. Letitý blízký spolupracovník Nadace Charty 77 a Konta Bariéry.
------------------------------------------------------------

...

Text vyšel v aktuálním vydání. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 


  • 1

Aktuální číslo

říjen 2018

říjen 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta