Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Člověk má žít důstojně

Po dvaadvaceti letech má spolek Hewer, poskytující nezbytnou osobní asistenci v sedmi krajích, co říci nejen o své práci.

Text: Zdeněk Jirků 
Foto: Jan Šilpoch
 
Co je vlastně osobní asistence? Pomoc s oblékáním? Pomoc s jídlem? Pomoc se zvládnutím procházky? Pomoc s návštěvou lékaře? Jistě, to všechno ke zvláštní službě patří, ale nejdůležitější je jistota. Nebudu při své nemoci, trvalých následcích úrazu, zvládání těžké pooperační léčby nebo prostě v samotě, kterou mi připravil osud, sám. A přitom mohu dál žít ve svém prostředí, neocitnu se v neznámém prostředí a mám jistotu, že na mne nezapomenou. 

Takových klientů má spolek Hewer na tisíc ročně. Za stejnou dobu odpracují jeho osobní asistenti na 300 tisíc hodin od drobné péče o ně přes hygienické úkony, vaření a podávání jídla, úklid a další potřebné práce v domácnosti po doprovod na úřad nebo do zdravotnického zařízení – všechno, co běžný život přenese.

Anebo potřebuji jen dobrou duši k popovídání a posouzení starostí? I na to jsou asistenti připraveni. Jiří Boháček z Heweru říká: „Působíme v sedmi krajích a mohli bychom osobní asistenci už vyučovat. Každý z našich klientů je originál. Někdy stačí poskytnout dopravu, jindy pomoci s bezvládným pacientem, pak zase s návštěvou kulturního zařízení. Výjimečné nejsou ani porady o dalších sociálních službách, nárocích na příspěvky nebo možnostech konzultace s odborníky. Naši asistenti pracují podle přesně stanovených podmínek, a když klient není spokojen, našeho člověka vyměníme…“

Klient není spokojen? Může se prostě stát, že si obě strany dobře nerozumějí, klient právem čeká, že placená služba (nejde o velké částky) mu bude vyhovovat po všech stránkách, ale nemoc, omezená hybnost nebo smyslový nedostatek prostě způsobí, že dorozumění je těžké. K tomu dodává další z pracovníků Heweru Matěj Cháb: „Přestože kandidátů na práci osobního asistenta není vůbec mnoho, z vysokých nároků slevit nemůžeme. Nejde jen o základní psychologické a osobnostní předpoklady, ale také o přizpůsobivost v čase, o neobyčejně citlivý přístup, o schopnost zareagovat na náhlé komplikované zdravotní nebo rodinné situace. Prostě my musíme být jistotou, že opravdu pomůžeme…“
 
Linda ví…

Jáchym má kombinované postižení. Nemluví, postupně se naučil chodit, jeho vývoj neslibuje ani na léta dopředu žádné zázraky. Přesto jde o kluka velmi citově založeného, který by byl nerad sám a jen ve svém světě. Už začal chodit do školy, ale asistenci potřebuje. Kdyby ji neměl? Maminka Linda říká rezolutně: „Nemohla bych nic. Především ani na hodinu chodit do práce. To není jen otázka peněz, ale také normálního života. Jsem zvyklá zajímat se o věci veřejné, o společnost, o kulturu… Bez kontaktu s lidmi bych neměla kde čerpat sílu na život s Jáchymem, který se přece jenom zlepšuje. Možná i podněty, které přináším z venku. Jsem s ním moc ráda, ale jen samotným by nám moc dobře nebylo.“ 

Paní Linda nedodává nic o práci s celou domácností, o péči o mladší dceru. Však maminky vědí. Bez asistentky Martiny (která je z jiné neziskovky a střídá kolegy z Heweru) by to bylo těžší. Kolik takových mladých i starších žen a mužů žije v této zemi? Kolik jich vůbec ví, že se mohou opřít o asistenty? A kolik to ví, ale služba u nich není dostupná? 
 
Sociální služby jen tak na okraj?

Ve veřejném prostoru je téma sociálních služeb zpravidla spojováno s pohazováním miliard mezi vládou a opozicí. Škoda, že v parlamentu není ani jeden poslanec s těžkým postižením nebo vážnou nemocí. Víme jen o jednom, kterému nedávno zemřelo dítě s postižením. Zkrátka mezi politiky chybí osobní zkušenost s tímto světem bolesti, hledáním pomoci, osamělosti a někdy i beznaděje. Čísla nikomu neřeknou nic o ruce marně napřažené a hledající pevný bod ve tmě společenského nepochopení.
 
Zakládáme si na vlastní velké vyspělosti, ale přestali jsme si uvědomovat, že ona je měřena především naší schopností pomáhat nejslabším. Ne jednorázově, když voda protrhne hráze, ale stále ve dne v noci, v pátek i ve svátek. Jiří Boháček: „Spolupráce se sedmi kraji, jejichž rozdílné přístupy k sociální politice musíme respektovat, jasně ukazuje, jak různě bývá chápana skutečná potřeba sociálních služeb. Beton, nové chrámy zábavy, krátkodeché atraktivní akce nebo opatření pro pohodlí obyvatel jsou lákadla pro voliče. Ale počet dobře zaopatřených seniorů? Počet starších nemocných, kteří nemuseli do ústavů a přitom mají zajištěnou péči? Kdo právě v tom soutěží? Který politik se tím chlubí?“

Je to nakonec pochopitelné. Veřejný prostor je denně bičován nejen reklamami, ale i „atraktivními příběhy“ lidí, kteří jsou mladí, zdraví, dynamičtí a úspěšní. V dnešní době nemůže být hrdinou osobní asistent, který pomáhá bezmocným s doslova nejintimnější hygienou, asistentka vždy připravená utřít malému postiženému klukovi uslintanou pusu nebo mu znovu a znovu vysvětlovat, co je zbytečný hluk. Máme v naší společnosti zkrátka dva světy – svět utrpení, bolesti a neokázalé lásky a pomoci a svět peněz, nekonečné zábavy, exotických zážitků a bezstarostných dnů. 

Toho prvního ale neubývá a ubývat nebude. Už proto, že stárneme, jsme křehčí a stále více odkázaní na pomoc druhých. Ať už pracují pro Hewer nebo jiné organizace, přijde doba, kdy jejich obětavost a zatnuté zuby nám přijdou vhod více než nabídka nejúžasnějších zájezdů do exotiky. Ale bude jich dost? Matěj Cháb si je jistý: „Pokud jde o obětavé lidi, mladé i starší, nebojím se… Pokud jde o podmínky pro jejich práci pro nás všechny, pro společnost s lidskými hodnotami, už takový optimista nejsem. Nevím, co se musí stát, aby sociální služby byly brány stejně vážně jako výstavba dálnic.“ 

----------------------------------------------------------
Hewer, z. s. 
U jeho počátků stála v roce 1997 Ing. Jana Hrdá, věnující se aktivně sociální práci i přes své vlastní těžké zdravotní postižení. Záměrem bylo od počátku komplexně pomoci každému člověku se zdravotním postižením, který ztratil schopnost sebeobsluhy nebo se dostal do sociální izolace. Dnes Hewer poskytuje své služby osobní asistence a dopravy přibližně tisícovce klientů ročně v sedmi krajích.
Více na www.osobniasistent.cz
----------------------------------------------------------

...


Zaujala Vás reportáž? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.






  • 1

Aktuální číslo

listopad 2019

listopad 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta