Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Bonusová léta po úraze

Sám se charakterizuje jako kvadruplegik z čeledi „poúrazovité, kůň, který se dostal na vozík kvůli vlastní konině“. Víte, že vozíčkář může zažít spoustu legrace a humorných situací? Václav Uher nám dává do svého života nahlédnout v knížce Zalitý kaktus.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Říkáte, že jste po svém úrazu začal psát jinou knihu, než jste psal do té doby… Můžete nám podstatné „kapitoly“ – před i po – přiblížit?
První kapitolou je bezesporu dětství. Jsem kluk z podlesí, vyrůstal jsem se dvěma staršími sourozenci v nádražní budově poblíž Loun. Můj táta byl velmi činorodý a měl rád všeho hodně – dříví, kaktusů, včel a záhonů, takže jsme museli pořád pracovat. Když jsem se v naivních patnácti rozhodoval, čím budu, všechno přehlušila touha řezat s motorovou pilou jako táta, a tak jsem se učil dřevorubcem na lesnickém učilišti v Křivoklátě. Tam začala druhá kapitola. V rámci praxe jsme lezli na stromy, za celkem dobře placený sběr jedlových šišek jsem si koupil svou první kytaru, dělal jsem mýtní těžbu a řezal motorovkou jedna báseň. V jedné volné chvíli jsme se ale s kluky houpali ze stromu na strom v porostu mladých borovic a já spadl a zlomil si páteř.

Byl jsem ve třeťáku, pár měsíců před závěrečkami. Na dětském ARO za mě další měsíc dýchal dýchací přístroj, slavil jsem tam Vánoce, Silvestra i osmnácté narozeniny. Tak začala třetí kapitola. Bral jsem to tak, že není důvod cokoliv z předchozího života ukončovat, studium jsem si přerušil, kytaru ani snowboard si neprodal a čekal jsem na to, až to rozchodím a ke všemu se vrátím. Všichni mě v mé víře hodně podporovali, takže jsem se cítil jako hrdina příběhu, který dobře skončí. Do kontaktu s realitou jsem se dostal až při studiu Obchodní akademie v Janských Lázních, potkal jsem nové přátele a začal dělat nové věci. Tak se začaly otevírat další kapitoly.

Kde se ve vás vzala ta vyprávěcí schopnost?
Hodně jsem čerpal od táty, on rád mluvil, rád vyprávěl, rád se poslouchal. Asi jsem po něm. Měl pozorný, empatický vhled do maličkostí a byl moudrý. To bych chtěl mít taky.
 
Jak jste došel k názvu vašeho blogu (a později i knihy) Zalitý kaktus?
Nese v sobě spojitost s mým dětstvím, kdy táta vášnivě rád kaktusařil a hodně mých vzpomínek se mi s kaktusy váže. Vnímal jsem i nějakou hlubší spojitost, kaktus je velmi odolný, dokáže přežít na poušti a ve stísněných podmínkách dokáže i rozkvést! I ta knížka je jakýmsi květem v ne zcela ideálních podmínkách.
 
Jaká byla vlastně cesta od blogu k vytištěné knize?
Začal jsem psát pro radost. V roce 2014 jsem na facebooku vkládal první texty z mé cesty za sestrou ze Španělska. Krátké pointované útvary mi sedly, mělo to sledovanost a já pořád kolem sebe slyšel: napiš knížku, napiš knížku! Tyhle ambice jsem skutečně nikdy neměl, ale aby se mi vzpomínky nepoztrácely, soustředil jsem je v blogu.
 
Když jejich počet narostl, napadlo mě vybrané texty vytisknout a na Vánoce (patnáct let po úraze), jako formu poděkování darovat všem, kteří při mně stáli, když jsem byl na tom špatně. Pak následovala souhra šťastných náhod. Blogy jsem skládal tematicky, redigoval je a pracoval na korekturách. Oslovil jsem kamaráda Davida Konopáče a on mi k textům vytvořil humorně přiléhavé ilustrace. Knížku jsem vytiskl, dal rodině, přátelům, předal řediteli lesnického učiliště, kterému jsem slítl ze stromu, starostce mé rodné vsi, kterou jsem jako dítě zlobil, nebo vedoucímu lékaři dětského ARO, panu Dlaskovi, který mi zachránil život. O knížce jsem se zmínil i na facebooku, což vyvolalo zájem mých přátel a já musel natisknout více než dvě stě kusů knížky a před Vánocemi rozesílat do různých koutů ČR.
 
Nakonec se váš dárek dostal na knihkupecké pulty. Ale vy sám jste nakladatelství s rukopisem neobcházel…
Některého z mých příspěvků, který se týkal Centra Paraple, si všimla jeho bývalá ředitelka Alena Kábrtová, a poslala text i panu Zdeňkovi Svěrákovi. Nakonec to dopadlo tak, že o Zalitý kaktus projevilo zájem vydavatelství Grada, došlo k rozšíření obsahu, doplnění ilustrací, oficiálnímu křtu knihy v paláci Luxor Zdeňkem Svěrákem – a uvedení Zalitého kaktusu na knižní trh. Příběh té knížky je pro mě zázrak. Moc si vážím i role pana Svěráka, toho, že si knížka nalezla a stále nachází své čtenáře.
 
Mimo jiné nadšeně píšete o elektrickém vozíku, svém parťákovi do pohody i nepohody…
Elektrický vozík je pro mě tím, čím je padák na zádech výsadkáře nebo surf na mořské vlně. Představuje pro mě svobodný pohyb in natura. Každý rok podnikám výpravy, které dělají z „ležáků“ jezdce. V roce 2016 jsme jeli z Kvildy do Prahy a v tomto roce jsme projeli jižní Moravu.
 
S elektrickým vozíkem každý rok cestuji i za sestrou do Španělska. Před dvěma lety jsem se za ní a synovci vydal neohlášeně úplně sám. Letěl jsem do Sevilly, kde jsem strávil celou noc, a ráno pokračoval do Palma del Río, kde moje sestra žije. Když jsem se u ní doma na Vánoce objevil, jako bych v praxi potvrdil názor mého fyzioterapeuta, který vždycky říkal: „Být nepohyblivý přece neznamená být nemohoucí.“
 
Ráno po nabití bývá na ovládacím panelu mého vozíku sedm čárek. Sedm čárek jako sedm bojovníků, se kterými denně dobývám území. Každý večer vozíček usíná poblíž mé postele, zapojený v nabíječce, abychom druhý den mohli znovu vykročit do nového dne společně. Je to můj parťák.
 
V poslední době jste se pustil i do moderátorství – tohle vystoupení naživo je docela něco jiného než psaní. Jaké to bylo poprvé?
Moje moderátorství probíhá v rámci večerů projektu Centra Paraple, Pod parapletem, nebo moderuji plesy pro handicapované. Na první dlouhé interview se Zdeňkem Svěrákem jsem se připravoval celé dva měsíce. Moderování je opravdu těžké, za nikoho se nelze schovat, všechno se děje na scéně a naživo. Hodně záleží na formulaci otázek, na tom, jak rozhovor „řídíte“, jakou návaznost volíte, aby se osobnost sedící vedle vás cítila dobře, pak bude totiž odpovídat v pohodě, která se přenese i na posluchače. Velkou moderátorskou moudrost obdivuji u pana Marka Ebena, který byl v květnu 2017 také naším hostem. Velmi si téhle práce vážím…
 
Klub vznikající na platformě univerzity, ve které se angažujete, je zřejmě zcela mladá akvizice…
S Metropolitní univerzitou Praha jsme na podzim 2017 založili sportovní oddíl Školy bez bariér, který tvoří studenti a absolventi Metropolitní univerzity. Jsme na samotném začátku, ale pravidelně se účastníme běžeckých závodů, kde naši studenti startují na svých vozíčcích. Někdo by si řekl, co je to za závod, když jen držíme páčku v ruce, nemáme na sobě nic z té rozmanité běžecké výstroje a nebolí nás těla… Ale ona samotná účast je někdy víc než samotné závodění! Další spolupráci s jinými sportovními kluby a organizaci větších sportovních událostí i v jiných sportech plánujeme na rok 2018, kdy bude Metropolitní univerzita slavit patnáct let od založení projektu Škola bez bariér.
 
Ale to není vaše první setkání se sportem.
V Janských Lázních byl vychovatel Petr Alina, který nám ukázal, že se dá hrát florbal na elektrickém vozíku. S nadšením nám ten sport přiblížil a my za jeho pomoci začali na internátu akademie Powerchair Hockey hrát. Všichni jsme společně začínali, takže nikdo nebyl zvýhodněný před druhým. Všem nám to jelo nesnesitelně pomalu, všichni jsme usilovali o rychlejší vozíky, hledali jsme grif na ovládání vozíku i hokejky. Po třinácti letech je tenhle sport úplně někde jinde. Máme v ČR ligu, pořádáme mezinárodní turnaje a vyjíždíme i do zahraničí, Česká reprezentace se také dvakrát zúčastnila mistrovství Evropy.
 
Jaké máte další plány?
Co se týče psaní, docela jsem se zahltil jinými aktivitami, takže ve vlastním psaní moc nepokračuji. Ale píši teď pro jiné. Pracuji na osvětové publikaci o životě po poškození míchy a na knížce rozhovorů, která vznikne při příležitosti oslav 15. výročí Školy bez bariér Metropolitní univerzity Praha.
 
Vaše nová „životní knížka“ se utěšeně zaplňuje – a když k tomu přidáme vaši přítelkyni, jste šťastný muž…
Každý rok po úraze vnímám jako bonus. Letos těch bonusových let je už sedmnáct. Půjčil bych si na odpověď výrok ze své knížky: Život na vozíku není horší, je prostě jiný a oproti životu před úrazem má jednu zásadní výhodu – ještě nebyl ukončený.
 
----------------------------------------
Václav Uher: Zalitý kaktus, Grada, edice Cosmopolis, 2017, www.grada.cz
----------------------------------------

...

Text vyšel v aktuálním vydání. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce. 
 
  • 1

Aktuální číslo

únor 2018

únor 2018

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo pro místní rozvoj
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta