Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Bez neziskovek by to už nešlo

S Miluší Horskou, místopředsedkyní Senátu Parlamentu České republiky a zakladatelkou neziskové organizace Svítání v Pardubicích, o zkušenostech neziskového sektoru, mezerách v politice i společenské odpovědnosti.

Text: Zdeněk Jirků           
Foto: Jan Šilpoch
 
Vzpomenete si někdy na dobu, kdy jste Svítání dávala dohromady?
Aby ne! Byla to hlavně aktivita rodičů s postižením. Škole bude brzy třicet let a po celou tu dobu jsme pracovali, učili se, získávali zkušenosti… Dnes máme nejen poradenské zařízení, školu a přípravu na zaměstnání, ale už i sociální podnik, kde se může uplatnit ta první generace našich žáků. Je to i naše reakce na podmínky ve společnosti, kde lidé s postižením mají stále problémy s hledáním a nalézáním zaměstnání.
 
Nastal také čas zobecnit zkušenosti s atmosférou ve společnosti, s diskusí kolem inkluze, kolem postavení neziskovek?
Zkušenosti opravdu máme. A vidíme, že ta debata je těžkopádná, často zbytečně nesmiřitelná a hlavně plná neinformovaných postojů a přístupů. To si lidé s postižením nezaslouží a nezaslouží si to ani ti, kteří o ně pečují, v drtivé většině dobře, kvalifikovaně s prokazatelnými výsledky.
 
Které největší mýty a pověry jste na začátku museli překonávat?
Myslím, že je to stále stejné. Malá česká závist. Když někdo dělá dobře práci s handicapovanými, u určitých jednotlivců to vzbuzuje závist. Kupodivu i u politiků na všech úrovních. Kolik jsme už slyšeli útoků, pomluv i vyslovených lží na adresu neziskovek, kolikrát i nejvyšší ústavní činitelé veřejně prokázali úplnou neznalost této problematiky. Nejprve silná slova, třeba i na parlamentní půdě, a když se ukáže, že jde o demagogii, pak ticho, žádná omluva, žádné přiznání. To je špatné hlavně kvůli lidem, kteří práci s lidmi s postiženími dělají. 
 
Jak jsme se i my, občanská společnost, naučili chápat tuto práci?
Už jenom tím, že jsme problém postižených vytáhli na světlo boží, že jsme tyto lidi přestali schovávat za vysokými zdmi a doslova je ukázali všem, došlo k obrovské proměně. Mnohá tabu padla, ukázalo se, že ve společnosti jsou velké zdroje solidarity, pochopení a ochoty pomáhat. I firmy se naučily velké společenské odpovědnosti. A učíme se všichni stále. Protože se jednak mění naše představy o péči a jednak máme po těch letech úplně jiné možnosti – i finanční, právní, ale i v medicíně, v kompenzacích různých vad, v léčení dříve beznadějných diagnóz. Vezměte třeba možnosti využití výpočetní techniky ve výuce, v diagnostice, v hledání nových šancí pro lidi s postižením. To vše mění náš život a práci neziskovek. Samozřejmě to vede i k nekonečnému zlepšování pečujících, k novým požadavkům na jejich kvalifikaci.
 
Řekla byste, že novým úkolem pro společnost je i změna přístupu k seniorům? Brzy budou snad nejvýznamnější společenskou skupinou…
My jsme stáří v minulém režimu tak trochu vytlačili. Ale i objektivně se změnil obraz života. Rodiny se bohužel často rozpadají, dřívější soudržnost nahrazuje často individualismus. Svoboda nám bohužel přinesla i jistý rozpad vztahů mezi generacemi. A také se nás zmocňuje určitá pýcha, že materiální bohatství, technika a všeobecný pokrok zrušily veškeré zábrany a dříve běžná, byť nepsaná omezení. Takže se málo ohlížíme za vlastními životy, málo si považujeme životů našich rodičů, málo ctíme jejich zkušenost a moudrost. Asi to všechno musí začít ve školách a je dobře, že začíná jejich proměna, že začíná odspoda a vychází sebekriticky z poznání, že k ideálnímu školství máme přece jenom daleko.
 
Máme dost kvalifikovaných lidí, kteří by se o seniory dokázali dobře postarat?
V sociálních službách není oblast, která by měla dostatek šikovných a vzdělaných lidí. Bohužel. To není jen o konkurenci ze zahraničí. Především politika musí pochopit, že péče o lidi s postižením, nemocné nebo seniory není neproduktivní činnost. Naopak, představuje vrchol, hlavní smysl existence společnosti. Tak musí být i oceněna. Druhá věc je, jak jsme schopni využít obrovského kapitálu, který v sobě třeba skupina seniorů skrývá. Mám zkušenost, že mnozí mohou být třeba skvělými asistenty pedagogů. Zkrátka nejlepší zdroje našeho blahobytu – a tím nemyslím nekonečné hromadění věcí nebo bezohledné drancování přírodních zdrojů – jsou a budou v lidech a je velmi nezodpovědné je přehlížet. 
 
------------------------------------------------------
Mgr. Miluše Horská (*1959) 
Od roku 2010 senátorka. Absolventka Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích (obor národní škola – tělesná výchova), Pedagogické fakulty v Praze (speciální pedagogika), Pedagogické fakulty v Olomouci (muzikoterapie). Ředitelka Základní a Praktické školy SVÍTÁNÍ v Pardubicích. Členka senátorského klubu KDU-ČSL a nezávislých.
------------------------------------------------------

...

Inspiroval vás rozhovor? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.


  • 1

Aktuální číslo

květen 2020

květen 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta