Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Architektura je odrazem vztahů

Adam Gebrian je architekt, který se nebojí nahlas říkat, co je v našem veřejném prostoru špatně. Nezapomíná přitom ani na potřeby lidí s postižením. Během procházky centrem Prahy jsme mluvili nejen o konkrétních bariérách a řešeních, ale také o příčinách některých společenských a architektonických jevů.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
 
Naše cesta od dolní stanice lanovky na Petřín přes Střelecký ostrov až na Národní třídu přinesla řadu podnětů k zastavení a diskusi nad konkrétními i obecnými příklady problematiky pojetí veřejného prostoru. Navíc měl s sebou Adam Gebrian svého syna v kočárku, společně s redaktorem na vozíku tak osobně zakoušel úskalí některých bariér. „Když jste rodič s malým dítětem, začnete si všímat věcí, které jste předtím neviděli. A to se týká i mě, byť se snažím kolem sebe dívat asi trochu víc než většina lidí. Myslím si, že jde o obecný problém – každý se stará jen o to, co se ho bezprostředně týká.“

Hned na začátku narážíme na zdánlivý detail v podobě několikacentimetrového schůdku na nájezdu k přechodu pro chodce. „Ono to vypadá, že je vše zdánlivě v pořádku, obrubník je snížen. Ale když jsem si jednou zkoušel hodinu jezdit po městě na vozíku, zjistil jsem, že i dva centimetry mohou být problém. V New Yorku nebo v Barceloně jsem viděl precizní nájezdy, u nichž rozdíl ve výšce povrchů činil maximálně milimetry. Jde prostě o volbu materiálů a kvalitu zpracování. U nás často vidíte, že se to udělá tak nějak, jak to vyjde.“

Adam Gebrian se přitom nedomnívá, že historické jádro města, jako je Praha, musí být v rozporu s bezbariérovým řešením. To ostatně ukazují četné příklady ze západních zemí, kde se nepreferuje ochrana památek před jejich použitelností. „Určitě se dá skloubit obojí, ale je to tvrdá práce, musí existovat takové zadání. Pokud budete chtít vše rychle a levně, tak to zákonitě dopadne blbě. Když se mě někdo ptá, jak bych řešil určitou věc, otevřeně říkám, že nevím, protože bych musel konkrétní situaci důkladně prostudovat. Řešení ale existuje vždy. Přijedete třeba do Kodaně a chce se vám až brečet, když vidíte, jak to jinde umí skvěle.“
 
Vrozená pasivita

Za jeden z výrazných důvodů, proč je situace u nás odlišná, označuje Adam Gebrian jakousi vrozenou českou pasivitu, která je asi podmíněna historickými zkušenostmi celé společnosti. „Nám je hodně vlastní přizpůsobování se a částečná nekonfliktnost. To jsou naše rysy, z nich pramení, že si necháme hodně líbit a neřešíme to. I když u mladé generace už se to mění, ta se umí ozvat lépe. Oceňuji aktivity, jako měla o. p. s. Asistence, která tlačila na magistrát kvůli zpřístupňování MHD. To je totiž jediná možná cesta. Kdysi mi bývalý ředitel dopravního podniku řekl, že si nikdo na bariérovost moc nestěžuje a oni mají svých starostí dost, tak co si je sami ještě přidělávat. Přitom zmínil, že by stačilo pravidelně třeba pouhých pět podnětů a byl by to dostatečný tlak, aby se tím někdo zabýval.“

Bohužel některá řešení jsou zatím nepřenosná z kulturních důvodů. „V rakouském Linci je například hlavní náměstí úplně bez obrubníků a sloupků, přesto auta nevjíždějí tam, kam nemají. To si v Česku neumím představit. Doufám však, že k takovému cíli jednou dospějeme, měli bychom o to usilovat,“ doufá Adam Gebrian. Koneckonců architektura a úroveň veřejného prostoru podle něj pouze odrážejí mezilidské vztahy. Někdy snad může architektonický projekt trochu předběhnout situaci a přispět k určité výchově, obvykle však bývá proces opačný – teprve na základě poptávky přichází změna. Jak už však bylo řečeno, naše společnost nehýří aktivitou, a tak dochází-li ke změnám, jde spíše o postupnou evoluci než o skokovou revoluci…

A tak je například realitou, že i velmi lákavá atrakce v podobě petřínské lanovky není dodnes vozíčkářům zpřístupněna. Totéž platí pro rodiny s kočárky, které tak přicházejí o možnost velmi hezkého výletu. „Kočárek se do lanovky samozřejmě s cizí pomocí dostat dá, ale to není řešení. Navíc jsem díky synovi zjistil, že mám problém si o pomoc říct – a zdaleka v tomto pocitu nejsem sám. Moje žena se kvůli tomu i ostýchá jezdit tramvají se schody. Párkrát jí někdo odmítl pomoci, a už to má v hlavě jako nepříjemnou situaci, které se nechce vystavovat. Raději počká dvacet minut na nízkopodlažní spoj. Úplně si dovedu představit, co musejí zažívat lidé na vozíku,“ říká mladý architekt.
 
O výtazích a lidech

Řešení by zkrátka měla umožňovat co největší nezávislost uživatelů. Ovšem ani když se povede tento aspekt, nemusí být ještě vyhráno. Některé výtahy do metra jsou sice po technické stránce bezvadné řešení, nešťastné je však jejich umístění. Adam Gebrian k tomu říká: „Já chápu, že je to někdy těžké udělat jinak, ovšem když dodatečně vybudujete výtah daleko od ostatních vstupů, tak nejenže se těžko hledá, ale také podléhá nulové sociální kontrole. Tudíž se záhy promění v nejhorší místo na planetě – zničené a smradlavé. Opět jde o řešení ve stylu ,nějak to uděláme, když tedy musíme´, avšak do důsledku to nikdo nepromyslel.“

K tematice používání výtahů má Adam Gebrian ještě další postřehy. „Nevěřím na jednoúčelová řešení, takže mě nepobuřuje, že výtahem jezdí i lidé, kteří to zjevně nepotřebují. Stejně jako si myslím, že chodníky nemusí patřit pouze chodcům a silnice pouze autům. Když nějakou věc umístíte do veřejného prostoru, musíte počítat s jejím všeobecným využitím. Důležité ovšem je, aby se uživatelé navzájem respektovali. Vozíčkář se nemusí rozčilovat, když výtahem jede někdo chodící, ale ten by měl dát přednost tomu, pro koho je zařízení primárně určeno. Líbí se mi, když nápisy vyzývající k tomuto jednání znějí pozitivně – Děkujeme, že dáváte přednost kočárkům a imobilním lidem. Málokdo se tím ovšem zatím řídí. Tady na Střeleckém ostrově, kam vede povedený výtah, občas pěším lidem říkám, jestli vědí, že hned vedle jsou schody a měli by to i rychlejší.“
 
Vzdálené rozhodování

Tak, jako jsou problematické vzdálené výtahy, je problematické i vzdálené rozhodování, tedy systém, kdy se věci řeší tzv. od stolu a ještě bez účasti těch, koho se bezprostředně dotýkají. Důvodem je i mizivá tradice komunitního života, kdy se lokální komunita stává partnerem pro jednání s úřady. „Do architektury by měli mluvit všichni, pak bude dávat smysl. Jenže pro úřady je to komplikovanější, vyžaduje to četná jednání, dohody, hledání kompromisů, do čehož se nikomu moc nechce. Proto se často promarní příležitost něco zlepšit,“ myslí si Adam Gebrian.

Když se opravuje, bývá to podle něj často jen kvůli technickým důvodům. Opravuje se současný stav místo toho, aby se rekonstrukce využila jako příležitost pro zlepšení a kvalitativní posun. „Vedení měst a obcí navíc nemívá odvahu nabídnout soukromým subjektům spolufinancování, či dokonce pobídky. Byť se najdou i světlé výjimky, povětšinou se bojí, že by jim to voliči omlátili o hlavu jako mrhání veřejnými penězi do kapes soukromníků. Takže pak se dějí situace, kdy se vzorně opraví městská komunikace, všude jsou nájezdy, vodicí linie atd., ale do všech obchůdků vedou dva schůdky, protože nikdo nejednal s majiteli nemovitostí a nenabídl jim spolupráci na odstranění i těchto bariér. Jasně, něco to stojí, jenže by vznikla nová kvalita.“

K tématu peníze versus kvalita Adam Gebrian dodává: „Češi jsou až děsivě pragmatičtí, jak se vždy ptají v první řadě na cenu. Přitom ta naše polovičatá řešení a nevyužité příležitosti nás ve výsledku vyjdou mnohem dráž. Často také slýcháte, že není nutné investovat tolik prostředků do odstraňování bariér kvůli pár lidem. V takových chvílích mi zní v uších věta: Co je dobré pro rodiny s dětmi, seniory a lidi s postižením, to je dobré pro všechny. A ještě bych citoval Alda Gucciho: ,Kvalitu si budete pamatovat déle než cenu.` Copak dneska někdo ví, kolik stála katedrála sv. Víta? A zajímá to vůbec někoho? Nezajímá. A tak by to mělo být i při našem současném rozhodování.“
 
-----------------------------------
Adam Gebrian (*1979)

Architekt, teoretik, propagátor a kritik architektury, který se dlouhodobě zabývá tematikou stavu veřejného prostoru. Narodil se v Boskovicích, dnes žije s rodinou v Praze. Za svou aktivitu otevírající diskusi a zlepšující povědomí o architektonické kultuře získal v roce 2015 titul Architekt roku. Na internetové televizi Stream.cz uvádí svůj pořad Gebrian versus, ve kterém komentuje negativní i pozitivní příklady pojetí architektury a veřejného prostoru u nás. V nejnovějších dílech pak ukazuje zajímavé stavby a projekty ze zahraničí. Je také moderátorem vlastního pořadu Bourání na Radiu Wave. Vyučuje na soukromé škole architektury ARCHIP a na Prague Institute.

------------------------------------

...

Text vyšel v letošním letním vydání (červenec, srpen 2017) a najdete jej také v našem archivu. Předplaťte si časopis Můžeš a dostanete jej do své schránky vždy na začátku měsíce.
  • 1

Aktuální číslo

březen 2019

březen 2019

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta