Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Aby žili vlastní životy

Českobudějovické Centrum ARPIDA už bezmála třicet let podporuje rodiny s dětmi s postižením. Ucelená rehabilitace tady ale zdaleka nekončí u školní docházky. Už od svého založení si v Aripdě přejí pomáhat mladým lidem z regionu k plnohodnotnému, samostatnému žití.

Text: Radek Gális
Foto: Jan Šilpoch
 
Je slunečný mrazivý lednový den a na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. stojí a sedí na lavičkách nebo ve vozíku před kašnou desítky lidí nejrůznějšího věku, z nichž většina má na sobě dres, čepice nebo šály zdejšího hokejového klubu HC Motor. Zachumlaný kameraman zaostřuje na muže v černém sedícího uprostřed, který po zvolání „Akce!“ již poněkolikáté trpělivě opakuje: „Aby vzniklo velké město, musí se některé věci spojit: Vltava a Malše a taky HC Motor České Budějice a Centrum ARPIDA. Naše město je velký tím, že držíme spolu. Že my všichni jsme Budějice!“ 
 
Mužem v černém je režisér a herec Jiří Mádl, zdejší rodák, který právě natáčí s klienty a zaměstnanci centra pro tělesně postižené ARPIDA děkovný šot pro fanoušky Motoru. Během zápasu ve vánočních dresech a díky aukcím obrázků a dresů vybrali hokejoví fandové přes 340 tisíc korun, díky nimž se děti z centra v létě pojedou radovat a uzdravovat k moři.
 
„Arpidu vnímám hodně dlouho, vždyť mě zajímala už předtím, než jsem se stal známým a než mě začali oslovovat kvůli spolupráci,“ vysvětluje Jiří Mádl svůj vztah k lidem s postižením. „Vím třeba, že ARPIDA vznikla 23. října, což je den mých narozenin. Proto vždy každé naše setkání vnímám jako osudové a už jsme spolu moc udělali. V Arpidě jsem točil jako režisér svůj první film Pojedeme k moři. Mám pocit, že od té doby je naše spolupráce pevná a úzká,“ usmívá se Jiří Mádl, který ví, že centrum ARPIDA jako nestátní nezisková organizace podporu potřebuje, neboť shánět peníze je stále obtížné. „ARPIDA se stává populárnější, ale problémy s financováním mají. Tohle se týká občanské společnosti. Když se angažujeme v politických věcech, kde se názorově rozcházíme, zároveň se ale učíme schopnosti mobilizovat se k nějaké aktivitě, což se pak projeví v dobročinných věcech, které nás paradoxně spojují. Myslím si, že aktivní občanská společnost má za úkol podobné neziskovky podržet,“ dodává Jiří Mádl. 
 
Iglú za dveřmi 

O pár dní později se v kanceláři ředitele Arpidy Marka Wohlgemutha dozvídáme, že do italského střediska Caorle se vypraví děti, pro které bude prázdninový zájezd k moři radostným a velkým zážitkem. Možná pojedou i děti, které se právě radují ve třídě ZŠ speciální, proměněné v polární krajinu. „Hrajeme si na zimu, a když venku není sníh, tak si ho musíme vytvořit ve třídě,“ říká pedagožka Hana Fillová, zatímco z reproduktoru zpívá Nohavica Grónskou zem a v záplavě bílých papírových koulí u kopule stanu trůní dívka v beranici. 
 
Teplou koupel si už teď užívá v bazénu desítka plavců. „Jedná se o plavání v rámci denního stacionáře pro dospělé osoby s tělesným a mentálním postižením,“ říká vedoucí stacionáře Gabriela Kocmichová. Mezi plavci je i Jakub Smejkal. „Tady v bazéně je to pecka, protože rád plavu,“ směje se. „V Arpidě pracuji v sociálně-terapeutických dílnách, kde děláme výrobky ze dřeva,“ prozradí, než se ponoří. 
 
O patro výš, v místnosti pro ergoterapii připravují Štěpán s Adámkem toasty. „Dal jsem do nich kečup a sýr,“ říká malý kuchař, jehož vyzývavě vonící výsledek vzápětí vytahuje Věra Šulcová. „Věnujeme se při herní činnosti věcem, které potřebují, třeba oblékání, vaření a mytí nádobí,“ říká Věra, když veze na vozíku kuchaře ukusujícího toust směrem k výtahu. 

U něj potkáváme maminku s holčičkou v kočárku. „Naše čtrnáctiměsíční Petruška má od narození problémy s ohebností ruky a po operaci sem už rok jezdíme na cvičení,“ vysvětluje. „Tady cvičí úchop, aby si víc uvědomila a vnímala svou ručičku a víc spolupracovala. Začneme i ergoterapií a možná i Vojtovu metodu. Jezdíme sem třikrát čtyřikrát měsíčně. Na holce je znát velký pokrok, za což jsem moc vděčná,“ dodává šťastně. 
 
Než se usadí k obědu, vydávají se chodbou do jedné z místností fyzioterapeut Karel Klewar (45) s malým Míšou. „Cvičíme spolu už sedmým rokem Vojtovu metodu,“ vysvětluje muž, zatímco chlapce svléká a ukládá na stůl. „Snažím se, aby se Míša rozchodil. Pracujeme na tom, aby se při chůzi dokázal správně opřít do nohou, aby měl dobře napřímený trup a tělíčko drželo pohromadě. Aby byl samostatný, v chůzi nepotřeboval oporu a nemusel se držet něčí ruky nebo chodítka. Stále se zlepšuje. Kromě Vojtovy metody trénujeme i chůzi do schodů a na rehabilitačním elektrickém chodníku, aby si ji zautomatizoval. Když je hezky, jdeme ven, aby se naučil zvládat terénní nerovnosti, někde nezakopl a nespadl. S Míšou je fajn. Sice nemluví, ale je pozitivní a usměvavý, když ho tedy moc netrápím,“ dodává Karel Klewar.
 
Boje, které nekončí

Spokojenost klientů i zaměstnanců je devíza Arpidy, kterou vede Marek Wohlgemuth (53). Na stole má snímek Miloslava Cibocha, který u zrodu centra roku 1990 stál. „Je to jeden z mých duchovních otců. Člověk, který se dokázal zapřít a nekompromisně se zasadit za správnou věc. Je pro mě velká čest, že jsem se s ním mohl potkat a sdílet stejné cíle. Ovlivnil mě stejně jako můj předchůdce, ředitel Jirka Jankovský. Miloslav Ciboch vydupal ze země věci, které přesunul do roviny zázraků, i když tvrdil, že byl jen obyčejný nástroj. Jirka pak zařízení úžasně nasměroval do současné podoby, což je velký závazek jak vůči mým předchůdcům, tak rodičům klientů, kteří stáli u zrodu centra,“ vrací se do minulosti. 
 
Organizace má však i velké plány pro budoucnost: „Snažíme se vybudovat nové projekty, aby klienti měli další možnost rozvoje i v dospělosti. Celých 26 let s nimi prožíváme jejich tzv. malé velké boje a vítězství, a pak by měli zůstat doma? Chceme jim vytvořit podmínky dalšího rozvoje, proto jsme přišli s výstavbou nazvanou Etapa příležitostí. Na našem pozemku vyrostou tři nové budovy pro denní stacionáře a sociálně-terapeutické dílny, kde dospělí klienti získají dovednosti, aby se mohli zapojit do běžného života v místě bydliště,“ říká Marek Wohlgemuth.
 
V Arpidě už mají stavební povolení, hotový projekt i žádost o dotaci a čekají, jak to dopadne. Nechtějí, aby u nich klienti zůstali navěky, ale aby zkoušeli žít vlastní životy. „Chceme motivovat rodiny a obce, aby vytvářely bezbariérové byty a podporované formy bydlení. Aby naši klienti žili mezi lidmi. Jejich samostatná cesta začíná bydlením, pak pracovními příležitostmi a skupinou, do které se začlení. Která je vezme mezi sebe ne proto, že jsou postižení, ale kvůli tomu, jací jsou lidé,“ předkládá ředitel své vize. 
 
A čeho by se v Arpidě koncem roku 2020 rád dočkal? „Budu rád, když letos začneme se stavbou, neboť ji lidé nutně potřebují. Přeji si, aby fungovaly léky na progresivní formy svalového onemocnění. Budu rád, když se objeví pozitivní výsledky samostatného života klientů. Přeji si, aby se podařilo získat v místech bydliště potřebnou a správnou službu klientům, o které se už rodiče nemohou starat, aby nebyli vytrženi ze svého prostředí, na něž jsou zvyklí, a jejich život důstojně pokračoval. Tohle jsou mé sny, a i když se vždy splní jen štipec, doufám, že se něco podaří a posuneme se zas o kus dál,“ dodává na závěr Marek Wohlgemuth. 
 
--------------------------------------------------------------
Centrum ARPIDA 

Akce. Rehabilitace. Pomoc. Integrace. Dobrovolnost. Agapé. ARPIDA je českobudějovické nestátní neziskové zařízení nabízející pomoc rodinám pečujícím o děti s tělesným nebo kombinovaným postižením od narození do 26 let. Rodiče z okolí i kraje volí denní či ambulantní formu, týdenní a dvoutýdenní pobyty využívají rodiny z celé republiky. 
 
U vzniku Arpidy stála aktivní skupina rodičů dětí s různými formami postižení. Přípravné práce začaly v roce 1990 a stavba centra byla dokončena o tři roky později. Zásadním způsobem se o výstavbu zasloužil zakladatel vesniček SOS Miloslav Ciboch (1925–2016). Po dostavbě ukotvili koncepční nastavení na cílovou skupinu a principy ucelené rehabilitace zdejší odborníci v čele s prvním ředitelem Jiřím Jankovským. Ten využil dlouholeté zkušenosti z terénní práce dětského psychologa, ale i svá teologická studia a vtiskl zařízení křesťanský ráz. 
 
Při veškeré činnosti se tedy ARPIDA opírá o základní principy křesťanské etiky respektující vzájemnou úctu, sounáležitost, sdílení, solidaritu a porozumění. Při poskytování služeb zde zaměstnanci ctí princip ucelené a koordinované rehabilitace ve smyslu celostního rozvoje člověka. Centrum plní roli zdravotnického a sociálního zařízení a poskytuje vzdělávání od mateřské a základní školy po střední školu praktickou nebo místa pracovní rehabilitace a návazné podpory. 
 
Zdroj a více informací: www.arpida.cz
--------------------------------------------------------------

...

Líbila se Vám reportáž? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.

  • 1

Aktuální číslo

květen 2020

květen 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta