Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

A kdo se postará o paní Kamilu?

Rok 2019. Společnost zrychluje, ale zároveň stárne. Sociální služby čelí nedostatku prostředků i pracovníků, roste důležitost opomíjených neformálních pečovatelů. Jedním takovým je i paní Kamila. Její příběh je nejen vyprávěním o lidskosti, ale také zrcadlem naší sociální a zdravotní politiky.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
 
Když Kamila Příhodová (45) v roce 2007 nastoupila jako pečovatelka do Domova pro seniory Elišky Purkyňové, netušila, jak se jí bude zkušenost s péčí o nemocné lidi ve vysokém věku jednou hodit i v osobním životě. Dnes se kromě práce v domově stará o stárnoucí rodiče i o bývalého partnera s postižením. Břemeno, které by neunesl každý. Na první pohled energické ženě však nikdy nescházel elán ani optimismus. 
 
Zdravotnice samouk

Paní Kamila neměla žádné profesní zkušenosti, působila v televizi, pak coby restaurátorka. „Jednou jsem prostě šla po práci kolem a řekla si, že se půjdu zeptat, jestli by mě nevzali. Chtěla jsem někomu pomáhat a dělat radost. Staniční sestra mě provedla, abych věděla, do čeho vlastně jdu. A od té doby jsem tady. Dnes v roli aktivizační pracovnice,“ otvírá svůj příběh paní Kamila. Z pečovatelky se stala člověkem, který se stará seniorům o plodné trávení volného času. Nejde přitom jen o zábavu, ale například také o trénink paměti. V době našeho setkání právě připravovala čichový kvíz o bylinkách.

Před deseti lety jejího tatínka postihla těžká mozková mrtvice. Z akčního muže, který si krátce předtím koupil nové auto, se najednou stal trvale ležící a nepohyblivý pacient, navíc trpící afázií. Stěží si sám přepne televizi nebo dokument na internetu, které rád sleduje. „Komunikace s tátou je velmi specifická, a přestože mu to myslí dobře, jeho pocity musím často vyčíst spíš z výrazu obličeje. Protože mi nemůže zatelefonovat či napsat, mám doma on-line kameru, abych ho mohla pozorovat i z práce a věděla, že je vše v pořádku,“ ukazuje mi jeho dcera v mobilu příslušnou aplikaci.

Panu Příhodovi je dnes 82 let a jen díky své dceři neleží v sociálním nebo zdravotnickém zařízení. Kamila Příhodová si vytvořila cit pro potřeby svého tatínka a postupně se naučila vše potřebné, aby nemuseli se vším složitě jezdit k lékaři. „Naučila jsem se odebírat krev, dávat infuze, dávkovat léky… Za celou dobu byl u doktora asi jen pětkrát. Domácí sestra je strašně drahá, navíc má táta různé rituály, které ho uklidňují a těžko by mu tak rozuměl cizí člověk,“ líčí paní Kamila. Její zapálení pro věc jde až tak daleko, že uvažuje o studiu zdravotní školy, zatím si kvůli práci dodělává střední sociální. 

V domově pro seniory, kde paní Kamila působí, zpočátku ležel i pan Příhoda, nakonec se však rozhodla pro domácí péči, která je podle ní nenahraditelná a tatínek je díky ní viditelně šťastnější. Srovnatelný servis, ovšem přece jen pořád od cizích, by možná dostal v zařízení, které by stálo přibližně 60 tisíc korun měsíčně, což je pochopitelně mimo finanční možnosti většiny. „Neznám nikoho, kdo by měl osm let v kuse doma na starost člověka v takovémto stavu. Ale i když to tak asi nezní, táta je vlastně naštěstí nenáročný a bezproblémový. Navíc mám práci, se kterou se to dá všechno skloubit,“ dodává jeho dcera. Občas požádá o pomoc sourozence, vše ale bere hlavně na sebe s manželem.

--------------------------------
Neformální bezplatní pečovatelé jsou mimořádně důležitou součástí systému dlouhodobé péče. Podle kvalifikovaných odhadu je 70–90 % veškeré sociální a zdravotní dlouhodobé péče poskytováno rodinnými příslušníky nebo jinými pečujícími. Neformální péče má významný jak ekonomický, tak společenský přínos. Zásadně přispívá k rodinné soudržnosti a mezigenerační solidaritě.
Parafráze Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016–2025 zpracované MPSV.
--------------------------------
 
Energie pomoci

Říkáme-li „vše“, zdaleka to není jen péče o otce. Před několika lety se u maminky paní Kamily objevilo onkologické onemocnění a také latentní projevy stařecké demence. „Matka je ve svých 79 letech fyzicky vcelku zdatná a samostatná, ale trnu, kdy se nevrátí z procházky, protože zabloudí. I když ona si to vůbec nepřipouští. Nejnáročnější bylo období, kdy jsme ji museli dovážet na ozařování. To potřebujte dva lidi, jeden jede na několik hodin s ní, druhý hlídá tátu,“ líčí Kamila Příhodová.

Terapie přitom probíhala v mnoha cyklech v průběhu všedních dní. Čekání někdy zabralo i pět hodin, organizace harmonogramu pracujícího člověka je v takovém případě skutečně oříšek. Paní Kamila se proto rozhodla přistěhovat si rodiče k sobě do malého domku, přestože byli tou dobou už 15 let rozvedení. „Jinak to nešlo, takhle mi může pomáhat manžel, který už je v invalidním důchodu. A koneckonců dohlédnout na tátu zatím může i matka,“ líčí Kamila Příhodová vcelku neobvyklou situaci, která je ještě bizarnější faktem, že za otcem pravidelně dochází přítelkyně, s níž měl vztah v době mrtvice.

Abychom celkový výčet dokončili, Kamila Příhodová se svým manželem dochází ještě pomáhat svému bývalému příteli se svalovou dystrofií. „Nemůžu ho přece nechat napospas někomu nezkušenému, komu třeba při koupání spadne. Můj muž si mě před deseti lety bral s tím, že takhle to prostě je. V legraci říká, že může být rád, že jen jeden z mých bývalých potřebuje, aby ho v noci jel zvednout, pokud upadne,“ směje se paní Kamila a dodává úsměvné příhody, kterak si bývalý přítel dobírá manžela, když mu připravuje léky.

Kladete si otázku, jak může tohle někdo zvládat? Paní Kamila rozhodně nepůsobí zlomeným dojmem, právě naopak. Přiznává ale, že zejména začátky nebyly lehké. „První tři roky jsem se pořád ptala: proč já? Nemohla jsem se s tím srovnat. Říkáte si, že se vám blíží čtyřicítka a máte před sebou poslední hezké roky, které teď obětujete. Na dovolenou můžete výjimečně tak na otočku s jedním přespáním, sourozenci pomůžou leda nárazově. Ale tohle v sobě nemůžete živit donekonečna, jinak se utopíte.“

Před osmi lety si našla terapeuta, aby jí pomohl. Dokázala ze sebe zdravou formou ventilovat, co ji trápí. Dnes už ví, co chce, bere věci jinak. Přesto stále na terapie dochází podle potřeby jednou či několikrát měsíčně, platit si je musí sama. Důležité pro ni je, aby si s dotyčným odborníkem rozuměla. „Jsem alergická na chytráky, co vám radí ve věcech, o kterých nic nevědí,“ usměje se.

--------------------------------
„Počet neformálních pečovatelů v České republice se odhaduje na 250 tisíc. Jiné prameny uvádějí až téměř 300 tisíc osob. Polovinu osob pečujících tvoří osoba blízká. Téměř dvě třetiny dlouhodobé péče je u nás poskytováno ženami ve středním nebo raném důchodovém věku, mezi 35. a 64. rokem.“
MPSV, Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016–2025
--------------------------------
 
Práce, která nabíjí

Kamila je energická žena, avšak občasnému povzdychnutí nad klacky pod nohy se v podobné životní situaci lze jen těžko vyhnout. „Na úřadech a u lékařů nikoho nezajímá, v jaké jste situaci, co každodenně řešíte a jak máte vše složité. Ubíjejí vás takové věci, jako když mě třeba odmítnou svézt sanitkou společně s tátou nebo když mě s ním nechtějí pustit do ambulance. To je vyčerpávající. Doma kolikrát už pak ani nemluvím. Jsem ráda, že žiju já, manžel i rodiče. Dost se vám posunou životní priority. Ale když vidím, co všechno se děje kolem, tak si uvědomíte, že jste vlastně v pohodě.“

Mohlo by se nám snadno zdát, že po výše vylíčeném je práce mezi seniory spíše šíleným nápadem. Opak je prý pravdou. Paní Kamilu práce ohromně baví a podle jejích slov nabíjí. „To nepochopí nikdo, kdo tu nepracuje, laik si zákonitě myslí, o jak smutné místo se jedná. Není tomu tak, přestože nám tu poslední dobou ročně zemře až polovina obyvatel…“ V budově Domova pro seniory Elišky Purkyňové, kde Kamila Příhodová pracuje, žije 120 lidí.

Ve své situaci cítí paní Kamila velkou odpovědnost za druhé. „Žila jsem akčně, ze dne na den, ale teď vím, kolik lidí je na mně závislých, takže raději už ani nejezdím autem, aby se mi něco nestalo. Jen si tak říkám, kdo se jednou postará o mě? Nechci, aby tohle zažil můj syn, tak mu říkám, aby za mnou pak chodil, něco mi koupil, ale za utírání mého zadku ať raději zaplatí někomu jinému,“ uzavírá osobitě Kamila Příhodová.

--------------------------------
„I když je role neformální, ve většině případů rodinných pečovatelů̊ je v systému dlouhodobé́ péče velmi významná́. Český sociální i zdravotní systém ji příliš neoceňuje, ani ji neulehčuje. Existující formy institucionální podpory (např. právního nároku na zkrácení pracovní doby, pobírání příspěvku na péči považovaného za určitou formu náhrady příjmu z placeného zaměstnání) se jeví být nedostačující. Rovněž podpora ze strany obce a komunity je minimální, chybějí poskytování základních informací o způsobu adekvátní péče, vzdělávání pečovatelů̊ a psychologické́ poradenství či péče.“
MPSV, Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016–2025
--------------------------------

...

Zasáhla vás reportáž? Podpořte časopis Můžeš zakoupením výhodného předplatného, dostanete jej každý měsíc do vaší schránky. Návod, jak na to, najdete zde. Číst můžete také elektronicky na platformě Alza Media.

  • 1

Aktuální číslo

prosinec 2019 - leden 2020

prosinec 2019 - leden 2020

Partneři Můžeš

Sponzoři a partneři projektu

  • Konto bariéry
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Hlavní město Praha
  • Helpnet.cz
  • Sprinx Systems, a.s. (1)
  • Česká pošta