Šimon Ornest:Postižení není profese

01. 12. 2011, Zdeněk Jirků A A A

Rubrika: prosinec

Hudební skupina The Tap Tap, složená ze studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu, je v poslední době populární nejen na charitativních akcích, ale i mezi běžnými posluchači. Na pódiu předvádí pod vedením kapelníka Šimona Ornesta docela jiný vztah k životu, než je u lidí s postižením běžné.

Vaši hudebníci jsou studenti a absolventi škol v Jedličkově ústavu. A přesto se říká, že pod vaším vedením nerostou jen muzikantsky. Prý jste zkrátka přísný šéf…

Když jsme před lety začínali, viděl jsem jako vychovatel u studentů škol Jedličkova ústavu dost velkou pasivitu. I to byl možná jeden z motivů pro založení The Tap Tap. Když ne hlavní, tak nejméně z poloviny důležitý. Přišlo mi hloupé, že se lidé, kterým společnost dost pomáhá, nechtějí trochu rozhýbat. Fyzicky i mentálně. Když vidíte člověka s postižením, které nevyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči, demotivovaného, pasivního a díky neustálému pečování sociálně zakrnělého, je to důvod k zamyšlení. Možná se ve mně trochu probudila i moje minulost ve skautu, kde padaly i nekompromisní tresty za pozdní příchody (byl jsem jejich častým příjemcem . Je zkrátka strašné, když dva lidi z kapely chodí neustále pozdě a myslí si, že je to humor. Najednou si začnete všímat neúměrně nízké ochoty plnit sliby a povinnosti. A tak si položíte otázku – co vlastně je speciální školství, co by mělo přinášet, jak by žáky a studenty mělo připravovat?

Přesto jste ale musel vzít v úvahu, že vy postižený nejste.

Jasně, já netvrdím, že umím stoprocentně nahlédnout do duší a osudů lidí s postižením. Ale umím si představit, jak lempl nebo slibotechna budou jednou úspěšní v práci nebo v rodině. Dávno vím, že na naší planetě je velká většina lidí, kteří kdyby nemuseli, tak ráno ani nevstanou. Práce pedagoga je právě v tom, aby se co nejvíce jeho žáků zařadilo spíše mezi tu aktivní menšinu. V Tap Tapu jsme ukázali, že to jde. V Jedličkárně jsem potkal několik lidí s velice těžkými progresivními diagnózami, kteří s vyznamenáním studovali na vysokých školách. Když vidíte kluka, který je životně závislý na přístrojové podpoře dýchání, a přitom skládá na univerzitě jednu zkoušku za druhou, tak si nemůžete nevšimnout, že někteří jiní využívají svého postižení jako alibi. Pochopil jsem, že když podpoříme lidi s takhle silnou vůlí a motivací, tak to zcela jistě společnosti vrátí. Chápete? Věřím tomu, že takto schopní lidé mohou vykonávat zodpovědnou a prospěšnou práci, která je ekonomicky přínosná. Nemluvě o obrovsky pozitivním příkladu pro celou společnost…

Jako byste boural naše zažité představy o sociální práci, dokonce i o sociální politice.

Všechno, co dostáváme bez vynaložení jakéhokoli úsilí, pro nás nemá žádnou hodnotu. Když v běžné rodině zdravým dětem dáváte nepřiměřeně vysoké kapesné, vlastně z nich také děláte postižené. S velkou pravděpodobností nebudou umět pracovat a normálně žít. Když je někomu osmnáct, dvacet, a je zvyklý na neustálou péči, pomoc a zametání cesty, jak se pak má samostatně rozhodovat a samostatně uživit? Tímhle vybavení jedinci snadno rezignují. Nehledejme rozdíl mezi lidmi s postižením a zdravými. Důležité je snažit se umožnit i lidem se specifickými potřebami žít život s plným vědomím vlastní zodpovědnosti. Role pedagoga je velmi důležitá. Máme v Česku rozšířený bonmot – kdo nic neumí, tak učí. Není to pravda, je ale fakt, že ve státním školství v podstatě neexistuje způsob jak ohodnotit výrazně nadprůměrné pedagogy. Ti nejlepší ze školství odcházejí. Plošné zvýšení mzdy o pár stovek tuhle situaci nevyřeší. Na lidové škole umění jsem měl výborného učitele. Nejdříve jsem cvičil hodně pro něj, on moc nechválil, a já o tu pochvalu dost stál. Později jsem zjistil, že mě naučil to nejdůležitější – jak cvičit – a já pochopil, že to dělám hlavně pro sebe. To je úkol pedagoga, tím spíše na speciální škole – podpořit snahu, odměnit píli a práci a probudit schopnost mít radost z dobrého výsledku. Zkrátka nastartovat proces, který vede k co největší samostatnosti.

Stále v tom slyším docela radikální názor – pomáháme příliš mnoho, abychom později museli pomáhat ještě víc. Mám pravdu?

Pomáháme nesprávně a bez zaměření na výsledky. V naší sociální pedagogice, ale i v sociální práci je příliš mnoho sentimentu. Často zaměňujeme skutečně efektivní pomoc za lítost a vlastní lenost. Udělat něco za někoho je mnohem snazší a rychlejší než ověřit si, co dotyčný zvládne sám, důsledně to vyžadovat a v rámci možností rozvíjet. Lidé s postižením většinou sami sebe podceňují. A když jsou předmětem úzkostlivé, přehnané a nepřetržité péče, rychle si zvyknou nemít žádnou zodpovědnost a připadá jim to normální. Součástí tohoto přístupu je běžná praxe společnosti – tady máš dávky, ale jinak s tebou už nepočítáme. Tak jen utvrzujete pasivitu – když mám přiznaný důchod, tak si ho asi zasloužím, protože se sám nikdy neuživím, proč by mi ho jinak dávali? Jsem pevně přesvědčený, že je nutné podporovat lidi se zdravotním postižením, kteří mají trvalou motivaci zlepšovat svou životní úroveň. Nejde jenom o peníze. To, jak sami sebe přijímáme a hodnotíme, je přímo úměrné počtu překonaných překážek.

Známe vůbec takové příklady?

Není jich příliš mnoho. Ale už legendární Rudolf Jedlička tvrdil, že naším cílem je proměnit příjemce sociálních dávek v daňové poplatníky. Problém je ale s motivací. Když nepotřebujete čtyřiadvacetihodinovou asistenci, a přesto pobíráte nejvyšší možný důchod i nejvyšší příspěvek na péči a bydlíte ve zlevněném chráněném bydlení –, co vás nutí pracovat a učit se něco nového?

Co s tím vším udělat? Co děláte vy?

Nevidím v tom nic romanticky nemožného. Potřebujeme silné příklady lidí s handicapem, kteří vlastním úsilím dosáhnou nadprůměrné životní úrovně. Tak, aby se ostatní začali ptát – co mám dělat pro to, abych se měl jako oni? Tohle by měl v budoucnu umožnit vzdělávací systém STUDEO, který realizujeme v Jedličkárně s podporou evropských strukturálních fondů již podruhé. Za studenty škol JÚŠ docházejí pravidelně lektoři a individuálně se jim věnují v oborech, které je zajímají. Někteří z absolventů již sami pracují jako lektoři pro mladší studenty. V roce 2013 chceme ve spolupráci s Prahou dostavět a otevřít novou budovu určenou přímo pro tento projekt. Ideálním výsledkem by měli být úspěšní profesionálové, kteří budou moci své důchody pravidelně odkazovat na dobročinné účely.