Můžeš.cz Můžeš.cz

Navigace

Život je uvnitř

05. 10. 2010, Radka Potměšilová A A A

Rubriky: Aktuality, Výtvarníci, říjen

Život je uvnitř

Barbora Cajthamlová Jelínková a David Cajthaml jsou výtvarníci. Ona sklářka, její muž se k umění přibližuje z různých stran. Nikdy nepracují společně, přesto se jeden před druhým nezavírají v ateliéru. Nejradši si práci rozloží v kuchyni u stolu.

Jejich světem jsou už šest let Makotřasy, vesnička s třemi stovkami obyvatel blízko Kladna. Tady koupili dům, nad kterým tenkrát jejich maminky plakaly, a postupně ho přetvořili na domov a ateliér pro sebe, své dvě malé děti a psa. Na svět uzavřený za velkou původní bránou, ale otevřený makotřaskému životu. Dřív než o své práci se rozpovídají o tom, jak rok a půl bojovali společně s ostatními obyvateli Makotřas s velkým investorem, aby vedle původní vesnice nevyrostlo satelitní městečko pro dva tisíce lidí. Koncem loňského roku se to konečně podařilo. Jenže mezitím si řekli, že držet pohromadě proti něčemu je slabá náplň. Takže občanské sdružení MAKO, jehož jsou zakladateli, organizuje ve vesnici přednášky odborníků, drakyády, divadelní představení, tancovačky. Vesnice se probudila a Cajthamlovým se tu žije a pracuje dobře. Motýl a dobrodruh „Máme hodně rozdílné metody práce, ale povídat si o tom můžeme dobře, záleží nám na tom, co si druhý myslí,“ vysvětluje Barbora Cajthamlová, proč nikdy nepracují společně. „Neovlivňujeme se přímo, je to hodně hluboko uvnitř. Možná máme stejná východiska, čerpáme z podobných věcí. Někdy od Davida přijde impulz, který by mě samotnou nenapadl, ale zpracuji ho vždycky po svém.“ Barbora Cajthamlová je nenápadným motýlem českého skla. Její tatínek byl sklář, ale ona sama se tomuto materiálu dost bránila. Nakonec mu neutekla. Dlouho dělala foukané a broušené sklo, ale pak se to zlomilo. Tento směr její tvorby se, jak říká, vyčerpal – obsahově i technicky. „Zároveň se všechno změnilo, když se nám narodily děti. Vždycky pro mě byla důležitá kresba, ale až teď se mi propojuje sklo a kresba, přičemž sklo je už jen nosičem, podkladem kresby, nemluví samo,“ vysvětluje Barbora Cajthamlová. David Cajthaml má na rozdíl od své ženy široký záběr a umění zkoumá z mnoha úhlů. Vystudoval scénografii a architekturu, ale maluje, kreslí, dělá linoryty, předměty ze skla, často mění styly i techniky. Občas si prý říká, že by se měl soustředit jen na jednu věc, ale najednou ta věc vplyne do druhé a už se s tím nedá nic dělat. „Všechny disciplíny se mi prolínají, někdy během jediného dne, někdy týden maluji a pak se dva dny zabývám hudbou. Zájmů je až dost, ale pořád ještě se mi daří udržet všechno v hlavě a orientovat se v tom,“ vysvětluje David Cajthaml. Pro divadlo dělá jen jednou za rok s režisérem a dramatikem Arnoštem Goldflamem. Říká, že příprava divadelní inscenace je pro něj už moc dlouhá a časově náročná. „Jako týmovou práci mám teď hudbu s kapelou DekadentFabrik. Naše vystoupení jsou improvizace, musíme být maximálně soustředění a napojení na ty ostatní, abychom mohli v setinách vteřiny reagovat. Tím to dostává náboj. Děláme to kvůli zážitkům, je to dobrodružství,“ říká David Cajthaml. „Hudba pro mě není ani tak způsob vyjádření, je to fyzická záležitost, odevzdání se rytmu, jiná sféra myšlenek než vizuální vyjádření.“ Celý svět je doma Ateliér mají vedle u domu, ale v současné době v něm pobývá spíš David, který je zrovna v období malování velkých pláten. Pro Barboru je teď těžké najít čas na soustředěnou práci. Má rozdělaných víc věcí, které postupně dokončuje. „Zvládám to, ale velmi těžko. Trvá mi to dlouho. Teď to zrovna s Davidovou pomocí jde, ale děti a normální rodinný provoz je tak náročný, že moc nejde se z toho urvat. David to má vyřešené, má ateliér, kam chodí malovat. Ale někdy raději dělá malé věci a vezme si je do domu, aby byl s dětmi. Třeba přes zimu si vymyslel malé linoryty, aby je mohl dělat s dětmi tady v kuchyni,“ říká Barbora Cajthamlová. Děti jsou středobodem jejich života. Desetiletá Ester hraje na klavír, pětiletý Saul kreslí. „Nechceme do nich vkládat žádná očekávání, spíš jim chceme nabídnout co nejvíc aktivit, aby mohli poznat sami sebe a vybrat si to nejlepší. Ale pravda je, že Saul kreslí tak, jako dýchá nebo mluví. Má v sobě posedlost. Je to způsob jeho vyjádření, ale tím, jestli to tak bude i za deset let, se netrápíme,“ říkají oba výtvarníci. „Dělat umění je nádherné, svobodné, je to zřejmě zbytek právě takové dětské posedlosti. Člověk k tomu navíc nic nepotřebuje – kus papíru a tužku,“ dodává David. Na otázku, jestli je pro ně důležitá odezva jejich práce u širšího publika, Barbora odpovídá: „Pozitivní odezva nabije, povzbudí, popíchne, ale není to nezbytné. Jde to i bez ní.“ Davidovi prý pořád ještě připadá jako zázrak, že jeho práce někoho zajímá. Má kolem sebe pár lidí, z jejichž odezvy hodně čerpá. Na velké řeči o umění však není. Nejradši se baví, jak sám říká, o blbostech. Když je na návštěvě a mluví se tam o vážných věcech, o umění nebo o politice, jde brzy domů a je hrozně nespokojený. „Snad jsem o umění zase tolik nemluvil,“ ujišťuje se na závěr rozhovoru. „Nemám moc rád, když se v tom moc šťourá. Lepší je nechat věci plynout.“ Doma nemají televizi, rádio poslouchají jen v autě. S dětmi ale dokáží vystoupit na společném koncertě: Ester hraje na klavír, Saul na housle, David na kytaru a Barbora na zvonečky. „Člověk dochází k tomu, že život není venku, ale uvnitř,“ říká David.

Vložit komentář

Blue Captcha Image Refresh

*

 

 

Levé menu


Naše stránka na Facebooku

Aktuální číslo

duben 2014 duben 2014 Objednat předplatné

 
AUTA bez bariér

SENSEN
 

Hlavní menu

Vydává Spolek přátel
Konta BARIÉRY s Nadací Charty 77
konta bariéry 77 nadace charty 77
Vyhledávání

Patička