Můžeš.cz Můžeš.cz

Šťastné dny Vladimíra Jiránka

08. 09. 2010, Jan Krůta A A A

Rubriky: Výtvarníci, červenec

Má tu kliku, že se stal klasikem za života. Když se v Česku řekne kreslený humor, jeho jméno padne vždycky na prvních místech. Denně kreslí, denně publikuje své vtipy, které vycházejí z denní reality, ale daleko ji přesahují. Je také jedním z výtvarníků, kteří přispěli svými pracemi do Aukčního salonu výtvarníků Konta Bariéry, který se bude letos konat už podesáté. Před léty jsme spolu pracovali v Mladém světě a moc rád jsem po létech zapadl do křesla ve Vladimírově bytě v pražské Pařížské ulici. A protože na čas neplatí žádné tlačítko ZPĚT a Vláďa měl zrovna rozbité naslouchátko, museli jsme vyzkoušet, jak mám mluvit nahlas, aby mě slyšel… Ale on stejně vždycky raději kreslil, než mluvil.

Všichni chtějí být dneska happy. Štěstí je zaklínadlo. Jaký den je pro tebe šťastný? Dokážeš si ráno říct: dneska budu mít bezvadnej den? Než se rozhodnu, jestli den bude bezvadný nebo ne, musím si dát v sedm v půl osmý dvojitý kafe… Šťastný dny, jak se říká, že člověk má chuť lítat, to jsem míval, ale teď už mám nějakej věk… Teď je pro mě štěstím chvíle, když si vezmu na klín vnoučka nebo vnučku a kreslíme spolu, co nás napadne. Děti už vědí, že musí na dědu mluvit víc nahlas, a já se tuhle jsem se musel naučit kreslit bagr. Ale spoustu zvířátek, hlavně králíků, to si užívám. Vím, že nejsem vázaný na žádnou hodinu, cítím se svobodně a těší mě a inspiruje ta komunikace. Máš stálý denní program? Pracovní režim? Bez toho to nejde. Musím strávit nějakou dávku informací, musím si projít noviny. Dřív jsem je četl v mnohem větší míře, teď tak půl hodiny. Pak to musím nějak strávit, přemýšlím, na co reagovat. Čteš v novinách jen „své“ autory, nebo i ty, se kterými nerezonuješ, aby tě vyhecovali k reakci? Vybírám si jen takové, kteří se mi dobře čtou. Ono jich v těch novinách moc není. Vyhýbám se lidem, jejichž styl mě dráždí, nevyhovuje, kde to nemá sevřený tvar. Mám rád princip objevování. Ten dobrý autor tě ke konci článku přivede k pochopení nějakého tématu a ten špatný tě jen rozčílí.Kdyby ti trafikantka podstrčila každé ráno nějaké noviny, které si zásadně nekupuješ, nenastartovalo by tě to líp? To už bych ohrožoval své zdraví. Já jsem rozčilený dost často. Jsem introvert, tak to v sobě shromažďuji a přidávat ještě další dávku, nevím, co by to se mnou udělalo. Dá se tedy říct, že tě inspirují články, které jsou ve shodě s tvým názorem? Třeba autoři Lidovek, se kterými jsi na stejné vlně? Já si tam vlastně potvrzuju svůj postoj. Vědomí, že se mnou někdo postoj sdílí do úplných podrobností, člověku pomáhá. To je hlavní klíč výběru autorů. Přečteš noviny, dáš si třetí kafe. A co dál? Vynechal jsem důležitou věc. Kontakt se životem. Nejdřív musím obejít těch několik normálních krámů, které nám tady v Pařížské ulici ještě zbyly, které nám tu nová doba zanechala. Potřebuji prohodit pár slov o počasí, slyšet od prodavaček, jaké mají starosti s dětmi, s vnoučaty, a to mě odstartuje dřív než ty noviny. Potřebuju lidský kontakt, který bych v Kauflandu nenašel. Bez kontaktu bych se cítil nesvůj. Je protiváhou toho, co si pak přečtu v novinách. Jdu domů s novinama a minerálkou a musím to procezené vtěsnat do tří čtyř vět… Obyčejné krámky odtud z centra Prahy zmizely. Už není čas na popovídání. Když bylo volněji, člověk se něco dověděl. Dřív to pro mě byla hospoda. Strašně rád jsem poslouchal starý papriky, když vykládali, jak to bylo kdysi, a z toho jsem si skládal obraz světa, který mi byl daleko bližší než ten, ve kterém jsem žil. Už dlouhý kus života žiješ v oblasti Prahy, kde i rohlíky jsou teď ze zlata… Dá se tu normálně žít? Musel jsem škrtnout normální hospodu jako místo setkávání… Bývá mi blbě a nemůžu jet na pivo do Bubenče nebo někam mimo centrum. A to mi občas chybí. Takže jsme u toho třetího kafe… Jo. Dám si třetí kafe, vytřídím si, jestli má smysl se věnovat poslední politické aféře nebo se věnovat tomu, co jsem slyšel na ulici. Třeba jak se tři bezdomáci hádali, co s flaškama. V ten moment si uvědomím, že mě to inspiruje víc než noviny. Raději ty bezdomáky, tu lidskou situaci. Některý politiky bych nenakreslil. To bych si radši zlomil ruku. Ostatně ruka se sama vzpírá, já to na ní poznám. Jak dlouho trvá pracovní fáze? Existuje hodina uzávěrky v novinách, dokdy to musím odevzdat. To jsou pro mě dvě hodiny odpoledne. Jak změnily tvou práci moderní technologie? Nijak moc. Akorát nemusím nosit práci do redakce. Občas si pokecám se sekretářkou po telefonu, ale ona taky musí švihat, takže se to omezí na pár lidskejch témat. To víš, že to dřív bylo zábavnější. Když člověk zjistil, že nemá na pivo, vyhrabal nějaký šuplík, došel do redakce a pak šel s kolegy do hospody. Neumím si představit, že by předválečný Lidovky fungovaly přes ty moderní technologie, přes maily. To se muselo odehrávat v zakouřených kvelbech, dělali si ze sebe srandu a navzájem se obohacovali a dávali si témata. Všichni se míjíme… Je to vzácný, ale když se s někým opravdu potkáme, tak musí být předpoklad, že jsme na stejný vlně. Já ale nejsem schopný vytěsňovat z mozku nepříjemnosti.Vraťme se, vypil jsi třetí kafe, máš to v hlavě… Ty mě furt ženeš do práce… To nemá pravidla! Pokaždý je to jinak! Někdy mě něco napadne večer u televize, něco se propojí, pak ráno už nemusím noviny ani moc číst. Někdy je to stres. Nápad nejde. Ale je to profese. Někdy jich mám třeba pět v rezervě. Napadá tě vtip v kresbě, nebo začínáš od sloganu? Je to synchronní. Zároveň věta a výraz člověka, který to pronáší. Mám v paměti škálu výrazů a je mi jasný, jakej výraz musí mít člověk, když říká tu větu. V mládí mě to táhlo ke psaní, protože jsem furt ležel v knížkách. Až teprve když jsem zjistil, že mi psaní nejde, jak bych si představoval, vstoupila do toho kresba a chvíli trvalo, než jsem si našel svůj rukopis. Co děláš, když nekreslíš? Někdy jdeme na procházku, pokouším se rovnat své věci. Kromě kreslení a představivosti, která mi dává kresby dohromady s textem, nemám už žádného koníčka. Jsem těsně předválečný dítě, poměry byly dost nuzný. Pak nějaký ozdravovny, nebyl jsem žádný Rambo, žádný sport jsem nikdy nedělal. Nemáš pocit, že se ti svět zmenšil? Netrpíš tím? Táhne tě to k věčnosti? K neměnnosti? Asi by mi to mělo trochu vadit. Ale já mám rád, když jsou věci na svém místě, každá změna mě vyvede z rovnováhy. Nejsem hráč ani dobrodruh, mám rád svůj zabydlený prostor. Já jsem vlastně klidný jen ve svým teritoriu. Když jdu po ulici, neprohlížím si krásný fasády, jsem ve střehu, čekám, kdy uskočit… Dřív jsem se toulal, ale poslední léta se na ulici necítím moc dobře. A když se cesta otočí směrem domů, už se cítím jako kůň a pospíchám do své stáje. Čeká tě aspoň nějaká daleká dovolená? Deset let jsme jezdili do Skandinávie. Tu mám rád. Není tam narváno a můžeš tam hodiny chodit a poslouchat racky. A před tím Bretaň. Ale teď si s mýma plotýnkama netroufám. Máš rád neměnnost, ale denně se pracovně potýkáš s proměnami. Mapuješ změny jako kronikář. Nepřipadá ti to hemžení nicotné? Samozřejmě… Je to nedůstojný. Je to, jako kdyby se člověk zašpinil, a to se mu obrací na náladě a na vztahu k okolí. Musím být informovaný, ale dál se snažím tím nezabývat. Lidský život mě zajímá daleko víc než politické intriky. To, co prožívá muž se ženou, je pro mě daleko důležitější a hutnější látka než všechen ten cirkus. A teď k těm ženským… Tvoje žena je o deset let mladší? Kdyby vzdálenost našich zkušeností byla příliš veliká, asi bych to nezvládl. Máme společná témata, můžeme se o nich bavit… Ale období prvních lásek si člověk má zamknout do krabičky, a když se mu chce, tak se do ní zatoulá. Já bydlel ve válce na venkově. Když jsem se tam pak někdy vrátil, zjistil jasem, že tam už nesmím vkročit. Pokus o návrat byl zdrcující. Ale je důležitý ponechat si vzpomínku a používat ji jen jako zásobárnu dobrých myšlenek. Každý návrat je obrovský riziko. To je jako čítanka z první třídy. Já mám ta svoje Poupata dosud. Když jima jednou za dva roky zalistuju, já dyslektik, který si pletl slova sova a vosa, mám dodnes s těmi obrázky ze slabikáře spojený zážitky. To je moje zásobárna, aby člověk nepodleh negaci. Aby nezačal být zatrpklej. Když se s manželkou míjíte ve dveřích, krásně se na sebe díváte… Idylický vztah je nesmysl. Může být krásný i díky střetávání a otevřenosti. Občas někomu musí bouchnout saze a s věkem přibývá problémů, které jsou čím dál hůř řešitelný. Když někdo udělá chybu, tak je o tom třeba mluvit, dojít společně k nadhledu. Cítíš něco jako moudré stáří? Nikdy jsem takový pocit neměl. Ani po tom netoužím. Moudré stáří mohlo existovat v indiánských kmenech, kdy respekt vzbuzovaly životní zkušenosti. Když člověk zestárne v městské aglomeraci, tak se v téhle době technologií ocitne mimo. Jednou z jeho možností může být nostalgie. Ale říct, jaký byly housky v Jindřišský ulici v roce padesát šest… to nemá nejmenší smysl! Nostalgie není moudrost. Nemáš pocit, že jsi ošizený tím, že nekreslíš na počítači a nejsi těmi technologiemi obklopený? Já na něm kreslil, ale cítil jsem, že se s tím už neskamarádím. Myslíš někdy na budoucnost světa? Ne moc často, leda v pudu sebezáchovy. Dřív mě bavily sci-fi, ani ne tak filmy, jako spíš knížky. Kluci četli pod lavicí kovbojky a já si čet sci-fi, jak se bude lítat do vesmíru a při hodinách, které mě nezajímaly, což byla většina, jsem si kreslil fantastický vesmírný koráby. Představoval jsem si, jak bude Země vypadat v roce 2000, a je zázrak, že jsem se toho dožil. Ale zjistil jsem, že je všechno jinak. Dodnes, když potřebuju, aby pronesl někdo něco z většího nadhledu, říká to často Ufon. Kreseb s Ufonama mám plnej šuplík. Bojím se, aby se jednou nevznesl a nezmizel v nedohlednu. A vlastní budoucnost? Takhle denně makat… Nechceš jít na penzi? Práce mě drží při životě. Sice když se někdy čeká, že budu něco jako politický komentátor v místní politice, tak mě to štve. Zajímají mě jen události, kterým nechybí širší souvislosti. Toužíš po něčem? Jo, mám to všechno vyjmenovat? Ženský jsem tedy na mysli neměl. Já žiju neklidně, ale toužím po klidu. Ten klid si nechávám na večer. Čtu si třeba v Thomasu Mannovi, přenesu se do jiné doby a to mě uklidní stejně jako Agatha Christie. Ty věci tam fungujou úplně jinak než v dnešním světě a já v tom nacházím harmonii. Klid potřebuji i doma. Ale to si člověk musí asi zasloužit a něco pro to udělat. Toužíš po nějakém předmětu? Chceš si něco koupit? Starý gramofon. Mám fůru desek z 60. let a dlouho jsem je neposlouchal. Hudba šedesátých let mi tehdy přinášela svět lásky. Byly doby, kdy jsem se tématem lásky hodně zabýval a do toho mi zněla ta hudba od Beatles. Máš rád peníze? Já nikdy nevím, kolik jich mám, a občas zjistím, že v tom šuplíku žádné nejsou. Ale snažím se, aby mě to nevyvedlo z míry. Díváš se do zrcadla? Vnímáš změny své fyzické podoby? Cítím je ve všem. Když narazím na nějaký svý starý texty, jsem přesvědčený, že to psal nějaký cizí člověk. Kromě nějaké genetické danosti jsem ve všem jiný. Nikdy jsem nebyl soutěživý, nikdy se taková životní etapa neobjevila. Spíš pozorovat než hrát. Nejsem hráč. Jaký je tvůj ideál krásy? Chytrost tam musí být. V těch dvaceti jsem si to neuvědomoval. Krása byla nejvýš postavená. Ale pak jsem zjistil, že když člověk žije s partnerkou, kdy jeden okamžik naskočí oběma stejná myšlenka, to je pro mě daleko přednější. Pojem krása se taky hrozně posunul. Krásky jsou dneska určený pro trh. Nějak chybí stadium zamilovanosti. Když někdo neprožije to, že má chuť láskou mlátit hlavou do zdi, tak je strašně ochuzenej, plochej. Já tady v Pařížské ulici potkávám krásné ženy, který jsou jako zboží, tahají tady z hotelů do těch luxusních butiků své nájemce a odnášejí si pak plný značkový tašky, ale ty já si vůbec nespojuju s pojmem krása… Cítíš se bohatý, nebo chudý? Bydlet v Pařížské ulici, to je věčný mindrák, že jsem chudý! Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Beru z šuplíku peníze na běžné věci, kafe, tabák… A když tam peníze nejsou, musím udělat akci, aby tam byly. Pro mě není podstatný, jestli jsem bohatý nebo chudý. Podstatný je, jestli se za ten den chvilku cítím šťastný. Ty chvilky jsou můj motor. Jaká to je chvíle? To už mi lezeš moc dovnitř. Ta chvíle může problesknout při rozhovoru s mojí ženou nebo když uslyším útržek nějaký hudby, která mi přinese hezkou vzpomínku. Kdyby byl tvůj život film, vystřihnul bys z něj něco? Polovičku určitě. Já s tím mám trošku zkušenosti, ve střižně jsem strávil spoustu času. Nemůžeš sestříhat svůj život do několika sekvencí, když jsi byl na vrcholu. Musíš to brát s propady, pády, s pocity bezmocnosti, ale naopak i ty okamžiky, kdy nad tím dokážeš zvítězit. Já bych s tím vystřihováním měl potíže asi jako v tom filmu. Máš sny? Mám, no, ale jsou jiný než ve dvaceti letech. Některé sny jsou živé a dotírají na paměť. Když jsou čtyři ráno, radši si jdu udělat kafe, vezmu si cigáro a říkám tomu snu: dál se mnou nepočítej. Zdají se ti sny z Pařížské ulice, nebo z dětství? Většinou někde bloudím… po nádražích, budovách, kde se neorientuju. Nejsou strašidelný, spíš mám úzkostný pocit, že nenajdu cestu ven. Ve snech se mi život nevrací. Ale z citlivého věku od třech do šesti mám tak krásné zážitky, že si je někdy vybavuju sám. Tváře kmotřiček, vůni seknice… Vůně zůstanou v tobě uskladněný. Třeba když jde kolem mě tady v Pařížský nějaká dáma a mně její parfém zavoní jako bramborová nať. To musí bejt zatraceně drahej parfém..

Vložit komentář

Blue Captcha Image Refresh

*

 

 

Levé menu


Naše stránka na Facebooku

Aktuální číslo

červenec 2014 červenec 2014 Objednat předplatné

 
AUTA bez bariér

SENSEN
 

Hlavní menu

Vydává Spolek přátel
Konta BARIÉRY s Nadací Charty 77
konta bariéry 77 nadace charty 77
Vyhledávání

Patička


mulberry bags mulberry outlet mulberry sale mulberry handbags mulberry bag mulberry bags mulberry outlet mulberry sale mulberry handbags mulberry bag mulberry purse mulberry bayswater mulberry outlet york mulberry factory shop mulberry uk mulberry purse mulberry bayswater mulberry outlet york mulberry factory shop mulberry uk sac longchamp saint francois longchamp sacs longchamp sac longchamp pliage longchamp pas cher