Můžeš.cz Můžeš.cz

Stanislav Kolíbal: bolest může pomáhat

01. 03. 2011, Zdeněk Jirků A A A

Rubriky: 2011, Výtvarníci, březen

Stanislav Kolíbal: bolest může pomáhat

Stanislav Kolíbal se přes všechny peripetie svého života spíš rád zamyslí nad dalšími plány a každou minutu vyprávění jakoby hledal nová a nová témata pro tvorbu, která v jeho případě jistě není lehce přístupná, ale dokáže v divákovi nakonec vyvolat tiché zvolání – právě o tomhle už dávno přemýšlím! Proto je český sochař, grafik, scénograf a mistr snad všech výtvarných disciplín srozumitelný po celém světě.

Text: Zdeněk Jirků

Foto: Jaroslav Brabec

O mých bolestech

Nyní leckdo říká, že se náš život hodně proměnil. Možná se jen proměňuje obraz, který vidíme, ale podstata, podstata je stejná. Nedávno jsem slyšel Tomáše Halíka, který říkal, že lidé ztratili schopnost se radovat, takže hledají zábavu. To je podstata změny, která nás obklopuje. Vezměte si reklamu – už nejen nabízí, ale příliš často svou hrubostí a nízkostí utvrzuje člověka, že necitlivost, neotesanost a cynismus jsou normální, přijatelné a správné. Přitom bolesti −  myslím nejen fyzickou, ale především bolest duše – ve světě neubývá. Ani nemůže.

Bolest k nám lidem patří. Zakrývat ji hlukem, zářícími barvami, oslnivým světlem, nebo dokonce záplavou filmové krve, je hrozné…Vždyť bolest, to je i každé ponížení, zbytečná urážka, manipulace s lidmi. Příkoří je nejprve bolestné, ale pak v něm začnete hledat nějaký impuls, ptáte se sám sebe – co můžu udělat, naříkání mi nepomůže, co mám dělat, abych takovou situaci překonal. Mockrát jsem to zažil.

Narodil jsem se na Těšínsku, tatínek byl obyčejný zámečník, maminka v domácnosti. Když vypukla ta známá velká hospodářská krize, měl tatínek osm placených dnů za dva měsíce. Ale měl práci! Do konzumu nebo k řezníkovi chodila maminka na dluh. A bydleli jsme pochopitelně v malinkém bytě v hornické kolonii. Ale žili jsme.

V osmatřicátém nás vyhnali Poláci, skončili jsme ve vnitrozemí – já s maminkou na nějaké ubytovně, tatínek v sokolské tělocvičně. Čtrnáct měsíců bez bytu. A přišli Němci… a s nimi půl roku před maturitou totální nasazení v dolech. Pracovalo se třináct dní za sebou a teprve čtrnáctý den byl dnem odpočinku. Tak se učíte nenaříkat, tak se připravujete na příští bolesti, tak se také učíte radovat se z obyčejného dne.

Když jsem, už po válce, studoval na UMPRUM a začal ilustrovat knížky, blížila se další historická změna. Vývoj nezadržitelně směřoval k únoru 1948. Já už ale v té době četl knihy o stalinských procesech. Příšerný osud ruské avantgardy. Buďto do táborů, nebo rovnou na smrt. I mezi knihami Spolku Mánes, které přečkaly válku, jsem našel text arch. Feuersteina Cesta do SSSR, přednesený roku 1931. Velmi realistický obraz. Kdo chtěl, mohl vědět!  Bylo mi, obyčejnému klukovi z Moravy, jasné, že u nás tenhle systém nebude jiný. A tak jsem se hádal s kolegy. Mnozí z nich propadli doslova fanatismu, ohromnému opojení z komunismu…

Jinak škola skvělá, každý ateliér vedený nějakou významnou osobností – Tichý, Muzika, Strnadel, Filla, Wagner a další…

Ale pak přišly prověrky! Musel jste před komisi, která rozhodovala, zda na škole smíte pokračovat nebo ji musíte opustit. V mém případě byl závěr jasný – „jsi zrádce dělnické třídy“! Já, který jsem měl proletářský původ lepší než celá ta komise. Zachránil mě sice profesor Pelc, mohl jsem zůstat, ale byl to další zážitek do budoucna. Jako státnice jsem chtěl dělat ilustrace k Čechovovi, ale musel jsem zkusit Den horníků. Místo toho přece jen přijali mého Čechova, takže to dobře dopadlo a ještě jsem pokračoval na scénografii.

Zarazili mi už hotové ilustrace k Mickiewiczovi. Při ministerstvu vznikla schvalovací komise, Předsedal jí původně avantgardní soukromý nakladatel, začátkem 50. let už ale velký slouha režimu… Zkrátka ještě mi nebylo třicet a už jsem viděl, že najednou nezáleží na talentu, na umění, na práci. Takové poznání bolí víc než zanícená rána.

O bolestech doby

Do dneška to nemohu pochopit. Chápu nadšení z osvobození, rozumím rozčarování nad Mnichovem, ale nikdy jsem nepochopil vzdělané lidi, kteří propadli šílené iluzi, že přicházející sovětský model nám přinese štěstí. Z toho pak ve výtvarném umění vznikl známý socialistický realismus, někdy až k smíchu primitivní a prázdný.  Krásné věci, obrazy, sochy, knihy šly do stoupy nebo v lepším případě do sklepa.

Koncem padesátých let se trochu politicky oteplilo a začaly vznikat umělecké skupiny. A najednou tady byla v brněnském Domě umění výstava mladých; dokonce s jistou podporou tehdejšího ministra Kahudy.  První velká úleva. Začal pohyb, který pak vyvrcholil po šesti letech legendárním sjezdem výtvarných umělců v roce 1964. Dnes to zní docela úsměvně, ale my jsme si tenkrát prosadili tajné hlasování, odmítli připravenou kandidátku a zvolili vedení svazu podle sebe. Bolestí tedy ubývalo, ale přišla srpnová okupace. Ještě do roku 1970 to šlo. Tehdy jsem ještě mohl odeslat do Tokia své věci na výstavu čtyřiceti předních světových tvůrců konceptualismu. Ale přituhovalo a přituhlo.

Vždycky jsem byl i ilustrátor. Najednou zmizeli osvícení šéfredaktoři nakladatelství, z Odeonu Jan Řezáč, z Albatrosu Václav Stejskal. Já pro ně dělal třeba ilustrace pro Strom pohádek nebo Čínské pohádky − s obrovským ohlasem v zahraničí. Nové vedení okamžitě stáhlo z výroby tři mé knihy. Ale ukázala se jiná možnost: díky různým přátelům jsem měl ještě v roce 1973 výstavu v Miláně. Prodala se celá. Reakce našeho ministerstva kultury byla jednoduchá a rázná: už nikdy Kolíbal do zahraničí, už žádná výstava doma. 

Najednou jste plný neštěstí. Vznikla otázka − jak a kde ukážu svou práci? A tak se mým výstavním prostorem stal nadlouho můj ateliér. Pak přišla další příležitost: jako jediný Čech jsem byl v roce 1977 vybrán na výstavu evropského umění do Dublinu. Nepustili ani mě, ani jedinou z mých věcí. Zase přišla záchrana z Itálie. Dnes to mohu říci, díky úplatku jsem získal devizový příslib a jako turista jsem tam odjel a na místě udělal všechno, co jsem měl v hlavě z měsíců a roků ticha v ateliéru a poslal to do Irska.

Pak, v osmdesátých letech, se to zas trochu zlepšilo a nakonec, jak všichni víme, přišla konečně dnešní doba. Mohl jsem pracovat, vystavovat, jezdit, učit. V obrovském katalogu pařížského Muzea moderního umění mám vynikající českou společnost – Kupka, Šíma, Toyen, Štýrský a já.

A tak mě z  hornické kolonie až do světových galerií nedostala sebelítost, ale asi příklad mé maminky, která ty dluhy u hokynáře a řezníka ještě v roce 1938 do haléře zaplatila. A vlastně ani nemusela. Velké většině lidí smazal ten dluh nucený odsun z okupovaného území, hokynář si vzal život. Ale i jiné věci u ní na mne působily − například jak dokonale umývala schodiště domu nebo jak precizně žehlila košile. I takové vjemy mohou člověka formovat, možná někdy i víc než akademické školení. 

Kdo je prof. Stanislav

Narozen 1925. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové a scénografie na Akademii múzických umění. Vynikající sochař, malíř, scénograf a konceptualista. Zastoupen mj. v Centre Pompidou Paříž, Metropolitan Museum of Art a Solomon R.Guggenheim Museum New York, MUMOK Vídeň, Tate Gallery Londýn, Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně a mnoha dalších. Desítky výstav po světě. V letech 1990−1993 profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Pravidelný a velkorysý dárce aukčních salonů Konta Bariéry, jeho dílo Dvě pozice čtverce se na 10. salonu (2010 ve prospěch handicapovaných studentů) vydražilo za 100 000 Kč.

Vložit komentář

Blue Captcha Image Refresh

*

 

 

Levé menu


Naše stránka na Facebooku

Aktuální číslo

duben 2014 duben 2014 Objednat předplatné

 
AUTA bez bariér

SENSEN
 

Hlavní menu

Vydává Spolek přátel
Konta BARIÉRY s Nadací Charty 77
konta bariéry 77 nadace charty 77
Vyhledávání

Patička