Rozdavačná Ellen Jilemnická

23. 03. 2011, Radka Potměšilová A A A

Rubriky: 2011, Výtvarníci, únor

Svůj život věnovala umění, a také mladým lidem. Léta učila na Střední sochařsko-kamenické škole v Hořicích i na Fakultě architektury ČVUT. Bavilo ji, že se před studenty musela neustále zpytovat a obhajovat své důvody, proč se věnuje sochařství.

Vyrůstala v Hořicích v Podkrkonoší. Říká se jim město kamenné krásy, je tam sochařská škola – mohla se stát holčička, která ráda malovala, něčím jiným než sochařkou? Podporoval ji v tom i tatínek, středoškolský profesor a regionální historik. Moc jí fandil, byl nadšený. „Nejvíc pak z toho, když jsem ho vymodelovala a dílo koupila Národní galerie. Z toho byl na větvi,“ směje se Ellen Jilemnická. Sochy, kresby, básně Na výtvarnou scénu vtrhla tato osobitá sochařka v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdy provokovala svým veselým popartem, ironizujícím jak fousatý akademismus, tak i záhadně se tvářící abstrakci. Vytvářela žertovné reliéfy a drobné plastiky jako Manikúra, Strouhání mrkve, Elmex, Na shledanou či slavný Boj o sušenku. V dílech Ellen Jilemnické byl vždycky humor, groteska, ironie, ale také meditativnost. V osobitých plastikách promlouvají především hlavy a ruce, ostré profily vytvářejí stíny, za nimiž se skrývá hlubší téma, méně známá a záhadná podoba lidské povahy. „Dnes jsme zamořeni videoartem a různými instalacemi. V cizině už se to nepočítá do výtvarného umění, u nás, kdo nedělá s počítačem, není současný.“ Pokrčí rameny, nerozčiluje se. „Já mám ráda, když musím respektovat materiál – hlínu, kámen, bronz, a k tomu ještě přicházejí nové nápady. Na módu je lepší nehledět a dělat si své.“ Jako příklad uvádí svoji sochu Jana Nepomuckého, která stojí na mostku v Dolních Počernicích. Bavilo ji přemýšlet o liniích sochy, vnést do klasického tématu svůj osobní názor. „Umění má být podle mého soudu vždycky osobní. Musí za ním být vidět člověk, který se o něco snažil,“ uzavírá. K umění se Ellen Jilemnická přibližuje z různých směrů, nejen sochami, ale i kresbami a básněmi. Její vysvětlení je praktické. „Teď v zimě hodně kreslím, to je pravda. Hlína v zimě zebe, tak tomu moc nedám. V Hořicích mám zahradu a tam mám sochy v plenéru. Tam jsem pak celé léto a tam dělám. V zimě spíš kreslím.“ Ale ona praktičnost není jistě jediným důvodem. Jedním dechem dodává, že ji baví prostorovost a její znázornění i její docílení v ploše. To jsou takové její objevy. Rozdávat… Několik desítiletí se věnovala studentům a bavilo ji to. „Učit na vysoké škole je výborné – studenti chtějí studovat, chtějí se učit, takže je nemusíte do ničeho nutit. Mají spoustu otázek, musím zpytovat své důvody a obhajovat sochařství, otevřít jim možnosti, které jsem sama vyzkoušela,“ říká. Nikdy nechtěla být restaurátorkou, vždycky se prý bála, že kdyby sochy restaurovala, už by nikdy nemohla dělat své vlastní, že by ji to úplně sežralo. „Ale učení je tvůrčí, jste neustále v dialogu, rodí se nápady, studenti mají čerstvou hlavu a někdy přicházejí s nesmysly, které nejde ztvárnit, ale někdy je to objevné.“ Doba tomu bohužel moc nenahrává. Odosobnělost je vidět v bytech i v mezilidských vztazích. Ellen Jilemnická rozdává nejen studentům, ale i mnoha potřebným. Každým rokem daruje svá díla asi na tři charitativní aukce. Na otázku, proč to dělá, se zatváří překvapeně. „Jsou lidé potřební a je hezké vidět, že jim potom ty peníze někde pomohou. Já sama nepotřebuji být bohatá,“ směje se. Některá svá díla by však nedarovala ani neprodala. „Jsou to hlavně věci pro mne důležité tím, že jsem jimi něco objevila, že mi otevřely cestu k celému cyklu. Nechávám si ale spíš starší věci, ty nové mě mohou opustit.“ Sen Plánuje zahradu svých soch, už deset let si ji kreslí. A kde jinde by ta zahrada měla být než v Hořicích. Bude plná kamenných symbolů radostí a strastí života. Zatím pracuje na malých návrzích a děsí se organizace a shánění peněz. Každý rok by chtěla udělat jednu sochu. „Mělo by jich být kolem čtrnácti, tak to snad do konce života zvládnu,“ směje se.