Transformace ve Slatiňanech

26. 08. 2010, Radek Musílek A A A

Rubriky: Téma, září

Ústavy sociální péče v ČR čekají velké změny. Ministerstvo práce a sociálních věcí

rozjelo projekty, které mají zásadním způsobem vylepšit život klientů v pobytových

zařízeních. Cílem je především decentralizace a integrace uživatelů služeb

do přirozeného prostředí. Klady tohoto záměru jsou evidentní. Zůstávají však

určité pochybnosti okolo připravenosti jednotlivých zařízení, a především

v otázce financování nákladnějšího provozu. Mezi nejzkušenější průkopníky

patří Domov sociálních služeb Slatiňany.

Z pokynu ministerstva dostaly v roce 2007 všechny kraje (kromě hl. m. Prahy) za úkol vytipovat dvě až tři organizace, které by se zapojily do pilotní fáze změn neboli transformace. Vznikl tak seznam dvaceti osmi subjektů, které vstoupily do projektu financovaného převážně z Integrovaného operačního programu (IOP) v rámci strukturálních fondů Evropské unie. Celkově se má jednat o částku přibližně 1,3 miliardy korun. Slatiňany přitom byly zařazeny mezi čtyři zařízení, která mají postupovat ještě o něco rychleji, jako jakási předpilotní skupinka. Podle ředitele Miroslava Kubína se to týká ještě jejich kolegů z Pardubického kraje v Domově pod Kuňkou Ráby, ÚSP Jinošov na Vysočině a PSS Bellevue Ledce ve Středočeském kraji.

Není divu, že volba padla právě na Domov sociálních služeb Slatiňany. Jedná se o zařízení s tradicí od roku 1926, které se momentálně stará o 292 klientů se středním nebo hlubokým stupněm mentálního postižení od tří let věku. Především zde ale už mají vlastní zkušenosti s přesunutím části uživatelů služeb z centrální budovy do malých domů, což prakticky odpovídá záměru transformace. I když jisté podstatné rozdíly oproti kritériím MPSV existují, nebude přechod takový šok jako pro jiné. Na jednom pozemku nedaleko centrální budovy vyrostly před pěti lety čtyři jednopatrové domky. V každém z nich žije s podporou zaměstnanců devět lidí. Osobně jsem se přesvědčil, že nad standardem takového ubytování by neohrnul nos ani náročný zbohatlík. Pěkné vnitřní vybavení, venkovní posezení pod pergolou, obrovská zahrada i s ohradou pro koně. Zkrátka nesrovnatelně příjemnější prostředí než chodba a pokoje pro pět lidí v panelákové budově z roku 1986. Přitom záměr ministerstva jde ještě dál.

Převratné změny

Do čtyř let by mělo dojít k následujícímu: V oblasti Slatiňan, Chrudimi a Pardubic vyroste 12 dvojdomků. Každý budou tvořit dvě samostatné domácnosti po šesti klientech. Maximální povolený počet domácností jsou přitom tři. V každé domácnosti budou klienti bydlet v jedno- nebo dvojlůžkových pokojích. Iveta Beranová, koordinátorka pro transformaci, která se podílí na přípravě metodik a dohlíží na dodržování kritérií, přitom říká: „Budeme se snažit vyjít vstříc přání klientů, pokud jde o skladbu obyvatel domků. Pokud budou chtít dva kamarádi zůstat spolu, nebudeme je přece násilím odtrhávat. Chceme přitom zachovat koedukační ráz zařízení, takže neplánujeme domky zvlášť pro pány a zvlášť pro dámy.“

Podstatnou podmínkou je, že domky se nesmějí kumulovat na jednom místě. To znamená, že v jedné ulici nemůže stát více než jeden dvojdomek. Počet uživatelů služeb v dané obci zároveň nesmí překročit osm procent z celkového počtu obyvatel. Důvod je jasný – klienti se mají integrovat do běžného prostředí, nemá vzniknout pouze nový ústav přestěhovaný do uměle vytvořené vesničky.

Každou domácnost bude podle možností ve spolupráci s klienty obhospodařovat pět stálých pracovníků v přímé péči. Na nich bude běžný chod domácnosti od praní přes vaření až po nakupování a doprovod klientů za denními aktivitami. Počítá se s přirozeným navázáním na již existující možnosti v dané lokalitě. A právě z výše uvedeného vyplývá hned několik otazníků. Není pochyb o zlepšení kvality života uživatelů služeb. Jak to však budou zvládat zaměstnanci, kolik peněz bude stát provoz a jsou představy o napojení na lokální služby reálné?

Peníze jsou klíčové

Pardubický kraj coby zřizovatel nebude zatížen investicí výstavby. Ponese však zátěž budoucího provozu, který podle mého názoru musí být oproti současnosti jednoznačně dražší. Ředitel Miroslav Kubín to nevidí tak černě: „Kvalita není zadarmo. Nepředpokládáme dramatický nárůst provozních nákladů, což si ani nemůžeme dovolit, ale k jistému zvýšení nejspíš dojde. Ve finále především proto, že bychom měli mít oproti stávajícím 239 o třicet pět zaměstnanců víc.“ Při dalším rozhovoru navíc zaznívají další potenciální náklady. Např. nákup a údržba vybavení domácností. To, co se dnes obstarává hromadně a centrálně, bude nutné řešit místně a jednotlivě. Téměř nevyhnutelná se mi jeví potřeba nákupu přinejmenším několika dalších automobilů oproti stávajícímu počtu. Pan ředitel uznává, že logistiku bude ještě třeba pořádně promyslet. Připouští i fakt, že jistá nejistota a otázky kolem dopravy se zaměstnancům hlavou honí.

Vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Pardubického kraje Helena Zahálková považuje otázku financí za velmi podstatnou: „Obavy z nárůstu provozních nákladů existují. Nemohu vám v tuto chvíli říct konkrétní čísla, protože se v současné době zpracovávají rozbory nárůstu nákladů spojené s případnou transformací DSS Slatiňany. Otázky spojené s transformací a následným financováním musí ještě projednat Rada Pardubického kraje. Projekt se nám velmi líbí, protože dává naději zdravotně postiženým na lepší život v přirozeném prostředí, ale otázka peněz je do budoucna klíčová.“ V době uzávěrky tohoto čísla [M1] nebyly výsledky jednání ještě známy. Nicméně kraj se zdá být věci nakloněn. Vždyť ještě před začátkem transformace podpořil výstavbu čtyř domků.

Zaměstnanci se těší, ale…

„Drtivá většina zaměstnanců u nás je transformaci nakloněna. Dokonce si myslím, že někdo se na ni přímo těší. Ale není tomu tak všude, jak vím od kolegů z podobných zařízení. My máme výhodu, že nám tady už hodně podobné domky stojí a fungují. Všichni to tedy mohou vidět na vlastní oči. Občas se k nám někdo odjinud přijede i podívat,“ říká ředitel Kubín. Přesto jsem při rozhovoru s některými z nich nabyl dojmu, že mají větší obavy, než si jejich vedoucí připouští. O plánech s nimi vedení komunikuje, nicméně alespoň část z nich si zatím praktické každodenní fungování nedovede úplně představit, přestože jejich kolegové z „domečků“ jim své zkušenosti předávají.

Koordinátorka Beranová dodává: „My musíme vytvářet metodiky a všechno budovat jako průkopníci, protože v ČR vlastně neexistuje odborník na transformaci. Vznikají postupy i pro vysloveně praktické každodenní věci typu vaření a přípravy stravy. Zaměřujeme se na odbourání příliš velké péče. Donedávna fungoval zneschopňující trend – já to raději udělám za tebe. Současný pohled je jiný. Nemůžeš uvařit? Nevadí. Chleba si ale ke snídani namazat dokážeš, tak to udělej.“

Nejistotu pracovníků v přímé péči naprosto chápu. Sám mám zkušenosti s prostředím pomáhajících profesí. Komunikace a sdílení postřehů mezi zaměstnanci mají nezastupitelnou roli. Neobhajuji centralizovaný systém ústavů sociální péče, ale chápu, že z hlediska služeb je všechno jednodušší. Obava, že najednou budu na všechno sám nebo jen s několika stále stejnými kolegy, se mi zdá zcela logická. Navíc v novém prostředí, které nemusí své nové obyvatele tak docela přijmout. Alespoň zpočátku. Proto mě zajímalo, jak se plánuje práce se zaměstnanci, aby nedošlo k jejich nadměrné zátěži.

Iveta Beranová vysvětluje: „Plánujeme vytvoření středisek podle oblastí – Pardubice, Chrudim, Slatiňany. Každé středisko by mělo svého vedoucího, který bude mít na starosti koordinaci a komunikaci mezi centrálním vedením a řadovými pracovníky. Vytvoříme i systém porad a schůzek. Důležitou roli dostane komunikace pomocí počítačové sítě. Se zaměstnanci však pochopitelně pracujeme i dnes.“

Bez přijetí to nepůjde

Zvládnutí logistiky, metodiky i prevence syndromu vyhoření je svým způsobem v rukou samotného DSS Slatiňany. Poněkud mimo jeho kontrolu už je nejpodstatnější faktor úspěchu. Za ten považuji úspěšnou integraci v daných lokalitách, kde se klienti nově zabydlí. Ředitel Kubín si to uvědomuje: „Domky jsou de facto pouze bydlením a MPSV i Pardubický kraj zajímalo v rámci transformačního plánu, jaké služby budou navazovat. Pardubice i Chrudim jsou dostatečně velká města, kde řada možností existuje a naše napojení už částečně funguje. Např. o. p. s. Rytmus, která už dnes pracuje se zhruba dvaceti našimi klienty.“ Na můj dotaz, zda je reálné, aby lidé s tak těžkými typy postižení, jaká ve slatiňanském zařízení převažují, našli práci, pan ředitel odpověděl: „Myslím, že ano. Setkali jsme se třeba s případem, kdy zaměstnavatel uvítal, že jeho pracovník neumí číst, protože se věnoval skartaci důležitých dokumentů.“ Při letmém setkání s několika klienty jsem nabyl dojmu, že to nejspíš tak jednoduché nebude. Věřit v úspěch je ovšem základním předpokladem jeho dosažení.

Rytmus není zdaleka jediným partnerem, o kterého se transformace bude opírat. Při mé návštěvě padly zmínky i o Speciální základní škole Chrudim, o. p. s. Momo Chrudim nebo o pardubickém Svítání. Od velikosti krajských Pardubic i dříve okresní Chrudimi si DSS dost slibuje. Noví obyvatelé by díky tomu prý měli snadno najít uplatnění. Kontaktoval jsem tedy některé ze zmíněných organizací.

Ředitelka Denního centra Svítání Marcela Kolmanová uvedla: „Zatím o žádném oficiálním jednání nevím. V kontaktu ale jsme. Například na jaře u nás byla skupina pracovníků ze Slatiňan na odborné stáži. Soukromě jsem navštívila nově vzniklé domečky a musím říct, že se mi to prostředí moc líbilo. Sama mám dceru s tímto postižením a takové služby by se jí určitě líbily.“ Podobné stanovisko má i ředitelka školy o. p. s. Svítání Miluše Horská: „Myslím, že k oficiálním kontaktům dojde v rámci krajského komunitního plánování. Z připravovaného projektu mám velkou radost, protože skvěle naváže na naše služby. Při všech našich aktivitách prostě už nemáme kapacitu řešit ještě otázku bydlení. V tomhle by nám Slatiňany mohly vytrhnout trn z paty.“ Pavel Lomička, ředitel o. p. s. Momo Chrudim, optimistickou notu potvrzuje: „Vzájemná spolupráce už funguje, někteří klienti ze Slatiňan chodí do naší sociálně-terapeutické dílny. Z tohoto pohledu se asi nic nezmění, jenom to budou mít třeba blíž na docházení.“

Dobré sousedství

Pokud tedy všechno vyjde podle plánů, posledním problémem by mohl být odpor místních obyvatel. Předsudky stále existují a ne každý chce mít za sousedy lidi s mentálním postižením. V současné době se vybírají pozemky, na kterých bude možné začít stavět. Sedm je již vytipovaných, dalších pět se hledá. Až budou jisté, přijde na řadu komunikace s místními starousedlíky.

Lidé ve Slatiňanech jsou už na své sousedy s postižením zvyklí, takže nepředstavují úplně reprezentativní vzorek. To dokazuje moje úplně první setkání s jedním z klientů. Kropil trávník na zahradě rodinného domku stojícího před vstupem do centrální budovy Domova sociálních služeb. Dostalo se mi vysvětlení, že se skamarádil s rodinou majitele a chodí jim pomáhat. Přesto jsem zazvonil ještě na jeden zvonek v přilehlých vilkách. Otevřel mi důchodce Ing. Vladimír Šmejc. Z okna se dívá na čtyři nové „domečky“ a je spokojený. „Přes ulici se mi zlepšil výhled, dříve na tom místě byla prasata a záhonky. Objevil se i nový chodník.“ Rád se prý podívá na pěkná děvčata pracující s uživateli služeb a ukazuje při tom na mladou paní, která zrovna otevírá branku v oplocení areálu. S klienty se pan Šmejc občas pozdraví a prohodí pár slov. Ostatní sousedé mají podobný postoj. Žádné problémy prý nepamatuje, snad jen s přílišným parkováním zaměstnanců v jejich ulici. To ovšem stavba vyřešila také, protože kromě nového chodníku přibylo i parkoviště. Snad tedy budoucí sousedé dvanácti chystaných dvojdomků budou mít stejně tolerantní přístup. I když s odporem k výstavbě se prý někdy setkávají i kolegové ze spřáteleného zařízení v Nizozemsku.

Vložit komentář

Jméno (povinné)

E-mail (nebude publikován) (povinné)

Web

Opište kontrolní kód