Můžeš.cz Můžeš.cz

Navigace

Jak shánějí neziskovky peníze

26. 08. 2010, Radka Potměšilová A A A

Rubriky: Téma, září

A ještě jednu věc mají oba společnou:
přiznávají, že jako ředitelé
s odpovědností za zaměstnance
i klienty občas kvůli obavám
z nedostatku peněz nespí.
„Financování neziskovky je
tvrdý celoroční každodenní boj
a úzkost a nervozita, jestli to vyjde nebo ne,“
říká Alena Kábrtová.
„Jistota neexistuje, ale za těch sedmnáct
let jsme si na to zvykli,“ souhlasí Jiří Jankovský.
I v jiných ohledech mají Paraple i Arpida
mnoho společného. Obě organizace vznikly
hned na počátku devadesátých let z potřeby
samotných postižených, kteří se už nechtěli
smiřovat se životem na okraji společnosti
a za zdmi ústavů. V případě Paraplete to jsou
lidé s poraněním míchy upoutaní na invalidní
vozík, v případě Arpidy děti s kombinovaným
tělesným i mentálním postižením, například
po dětské mozkové obrně. Obě centra
poskytují ucelený systém zdravotní i sociální
rehabilitace, včetně vzdělávání a postupného
začleňování do zdravé společnosti nejen klientům
v místě působení, ale z celé republiky.
příjmů budou dotace od státu,“ říká Alena
Kábrtová v nové zasedací místnosti obrácené
do zeleně sídliště. „Čerpala jsem ze zkušeností
ze zahraničí, především z Francie, kde alespoň
v začátku 90. let měly podobné organizace
silnou podporu státu.

Pokud se služba, kterou
organizace poskytovaly, ukázala jako potřebná
a žádaná, získala organizace grant na čtyři
roky. To zajišťuje kontinuitu a klid na práci.
Ve Francii byla tato podpora státu doplněna
i silnou podporou soukromého sektoru v místě
organizace. To byly prvopočátky inspirace, jak
by to u nás mohlo fungovat. To se však ukázalo
v České republice v začátku devadesátých
let jako utopie.“
Představa o státní podpoře se pak časem
naplnila jen zčásti a představa o její kontinuálnosti
vůbec ne. O granty žádá Centrum Paraple
stejně jako všechny ostatní neziskovky
každý rok znovu a nikdy s jistotou neví, zda
je dostane a v jaké výši.
„Nejhorší měsíce jsou vždy na začátku
roku, kdy zatím nevíme, jak uspějeme
v grantovém řízení, dary od větších firem
nám také chodí až v druhé půli roku. Nebýt
finanční rezervy, kterou se nám vždy podaří
vytvořit, by bylo toto období kruté,“ říká
účetní Paraplete Štěpánka Antošová.

Organizace na počátku vznikly jako nestátní
a stát dodnes zařízení, která by poskytovala
stejné služby, buď nemá vůbec, nebo jich
nemá dostatek.
„Financování Arpidy byla od počátku jedna
z největších neznámých, opravdový krok
do tmy. Ale takové kroky se udělat prostě musejí,“
pokrčí rameny Jiří Jankovský. I Alena
Kábrtová přiznává, že se do založení Paraplete
ona a její tým vrhli celkem bezhlavě.
Naše očekávání? Utopie
Paraple sídlí v bývalých sídlištních jeslích, ale
kdyby nebylo starých fotografií na chodbě
v prvním patře, nikdo by je už v supermoderní
budově nehledal. Tělocvičny, pokoje pro
klienty, kteří přijíždějí na týdenní rehabilitační
pobyty, počítačová učebna, kavárna. Všechno
bezbariérové, zasouvací dveře, výtahy, čidla
na vstupní čipy ve výši ruky sedícího člověka.
Nedávno centrum přistavělo další křídlo
s třemi pokoji, klimatizovanou tělocvičnou,
novou počítačovou učebnou a velkou dílnou.
Centrum Paraple za stavbu zaplatilo pětadvacet
milionů z vlastních zdrojů, sbírka trvala
několik let.„Když jsme Paraple zakládali, předpokládala
jsem, že poměrně velkým zdrojem Z hlavy sype čísla: Centrum Paraple potřebuje
na svoji činnost 22 milionů korun ročně.
Zhruba 45 až 50 procent celkových příjmů
tvoří dary – od individuálních dárců, firem
a příspěvky z DMS, patnáct procent příjmů se
za poslední dva roky ustálilo z grantů. Jistota
jsou platby od zdravotních pojišťoven, které
tvoří asi třináct procent příjmů
Větší organizace, větší nároky
Přestože jsme Paraple navštívili v půlce
prázdnin, bylo tam rušno. Na několika místech
jsme narazili na klienty, s nimiž cvičil
fyzioterapeut, kavárna byla v době oběda
plná. Hlavní nápor vozíčkářů přijde ale až
v září. Služby, které jim Paraple poskytuje,
jsou komplexní a mnohovrstevnaté. Kromě
informací a poradenství to je intenzivní
rehabilitační program, sociálně-rehabilitační
program, rekondiční rehabilitace, kurzy
práce na počítači, pomoc se získáváním
zaměstnání, sportovní a kulturní aktivity
i arteterapeutické kurzy. Na pobyty různých
typů přijíždí kolem čtyř set klientů ročně,
z toho sedmdesát nových. Dalších služeb,
ambulantních návštěv a poradenství využije
patnáct set vozíčkářů.
Ty tam jsou doby, kdy maličké Paraple
s pár zaměstnanci mohlo žít takříkajíc z ruky
do úst bez potřebné rezervy. Teď je to profesionální
organizace poskytující profesionální
služby.
„Rozrůstáme se a finančních prostředků
potřebujeme rok od roku víc. Máme mnohem
profesionálnější přístup k získávání
peněz, ale nároky jsou vyšší,“ říká Štěpánka
Antošová. S profesionalizací služeb přišel
i další zásadní krok, možná nejdůležitější
v historii Centra Paraple. Valná hromada již
odsouhlasila, že se nynější občanské sdružení
v průběhu podzimu začne transformovat
v obecně prospěšnou společnost.Svaz paraplegiků,
pod nějž Centrum Paraple dosud
patřilo, zůstane dál občanským sdružením
a v jeho fungování se nich nezmění.
Otevřená náruč
V Arpidě byl na rozdíl od Paraplete v srpnu
mnohem větší klid. Přece jen bylo znát, že
dětské centrum, které provozuje i různé
typy škol, drží prázdniny. Budova, kterou
před dvaceti lety vyprojektoval světoznámý
architekt Vlado Milunic ´ společně s kolegou
Janem Línkem, byla nezvykle tichá. Ramena
Mnohé nestátní neziskové
organizace fungují už mnoho let
a úspěšně suplují roli státu. Přesto
musejí každý rok znovu obhajovat
svoji potřebnost v grantových
řízeních.
budov v prostoru hlavního vchodu symbolizující
otevřenou náruč objímala jen prázdné
nádvoří.
„Kolegové, kteří se do toho dobrodružství
se mnou tehdy na začátku devadesátých let
pustili, si mysleli, že se na provozu Arpidy
bude ve velké míře podílet stát, ale já jsem takovými
představami nikdy netrpěl. Na druhé
straně jsem tušil, že pokud se naše zařízení
prosadí, peníze na jeho provoz nějak získáme,“
říká ředitel Arpidy Jiří Jankovský.
Myšlenka centra, kde se handicapovaným
dětem na jednom místě dostane
lékařské, fyzioterapeutické, rehabilitační
a sociální péče, kde mohou chodit do školky
a do školy a kam mohou rodiče přes den dát
do stacionáře i ty nejhůře postižené pacienty
a odpoledne si je zase vzít domů, byla na počátku
devadesátých let revoluční, ne-li téměř
utopická. Komunistický režim znal pro
těžce handicapované jen ústavy, mít takové
dítě doma bylo společensky neúnosné.
„Začínali jsme s rozpočtem tři miliony korun
ročně a deseti dětmi. Teď potřebujeme
desetkrát víc peněz, máme přes sto zaměstnanců,
denně k nám dochází sto třicet dětí
a dalším stovkám poskytujeme ambulantní
péči. Každoročně přijede na čtrnáctidenní 

rehabilitační pobyt více než 150 dětí
s rodiči,“ vypočítává Jiří Jankovský.

První peníze na provoz Arpidy byl asi

jeden milion korun z loterie Vyhrává humanita,

díky níž stavba za šedesát milionů

na bývalém vojenském tankodromu vznikla.

S myšlenkou přišel dnes pětaosmdesátiletý

Miloslav Ciboch, který dodnes na budovu

postavenou díky němu vidí z okna své chaty.

Další peníze zařízení získalo vzápětí jako

státní dotaci na provoz speciálních škol.

„Dnes musíme sehnat z vlastních zdrojů

asi 36 procent rozpočtu. Zbytek jsou dotace

na našich nyní deset školských subjektů,

příspěvky od zdravotních pojišťoven za léčebné

výkony a menší část tvoří příspěvky

od klientů,“ říká Jiří Jankovský.

Změnu ve financování sociálních služeb,

které tvoří významnou část nabídky služeb

Arpidy, přinesl rok 2007 a s ním nový zákon

o sociálních službách. Peníze od státu od té

doby nedostávají poskytovatelé sociálních

služeb, ale přímo klienti.

Pro Arpidu tato změna neznamenala

odliv klientů. Ti dobře vědí, že služby, které

zde poskytují, jinde nedostanou, přesto ji

tehdy málem dostala na kolena. „Myšlenka

nového zákona je jistě správná, ale největším

problémem bylo, že rodiny s postiženými

dětmi dostaly peníze s velkým zpožděním,

někdy až půl roku. My jsme služby

poskytli, ale oni neměli na jejich zaplacení.

Rok 2007 tak byl jedním z nejsložitějších

v historii našeho centra,“ vzpomíná Jiří Jankovský.

Tehdy významně pomohlo město

České Budějovice a Jihočeský kraj.

Nikdo nechce odejít

Z ředitelny jsme se vydali nádhernou halou,
kde cihlové zdivo doplňují dřevěné trámy 

a velká okna, chodbou kolem Rajského
dvora. Architekti budovu Arpidy koncipovali

jako parafrázi konventu, kde však jeho

obyvatelé nejsou uzavřeni zdmi, ale dům

se velkými okny otevírá do okolní krajiny.

Z českobudějovického sídliště Vltava je vidět

jen kousek, všude kolem je zeleň. Na louce

se pase kůň Tomík, třiadvacetiletý vysloužilec,

na němž první děti před lety začínaly

s hipoterapií. Další dva, kteří po něm jeho

práci převzali, klušou v ohradě.

Zamířili jsme do křídla s tělocvičnou.

Právě tady probíhá stavba, která pana

ředitele v poslední době často vytrhuje ze

spaní. Snížením stropu tělocvičny vznikl

nejen vhodnější prostor pro spastické děti, 

které ke cvičení potřebují teplo, ale nahoře
i tři nové podkrovní učebny se zázemím.

Stejně jako v Parapleti i tady si musejí

peníze na investice shánět sami. Proto si

Arpida ke dvěma milionům korun od sponzorů

vzala stejně vysokou půjčku. Má s tím

už zkušenosti, čtyři roky splácí úvěr na malý

domek s chráněným bydlením. Vznikl jako

zázemí pro klienty, kteří se už brzy budou

muset postavit na vlastní nohy a potřebují se

to naučit.

Jenže… Tady narážíme na problém,

který pana ředitele už léta trápí. Handicapované

děti, které musejí někdy kolem svých

dvaceti let Arpidu opustit, jsou sice připraveny

na samostatný život, ale nikde není

záruka, že od města dostanou bezbariérový

byt. Často se stane i to, že ho sice dostanou,

ale jejich důchod nestačí na vysoký nájem.

V nejsmutnějších případech potřebuje rodina

handicapovaného jeho příspěvek na sociální

péči a nenechá ho bydlet samotného

a o svých penězích rozhodovat. Ke klientům

Arpidy navíc patří děti, které jsou tak těžce

postižené, že nebudou samostatného života

schopné nikdy.

„Jenže my se o ně nemůžeme starat

od narození až do smrti, přestože někteří

rodiče berou velmi úkorně, když musí dítě

od nás odejít,“ krčí rameny Jiří Jankovský.

U dětí bez mentálního postižení je 

to jednoduché. Po absolvování prvního
stupně základní školy by měly být připraveny

na integraci mezi zdravé děti do běžné

školy. U dětí s kombinovanými vadami je

to mnohem složitější. Proto vzniklo přímo

v centru třináct chráněných pracovních míst

pro bývalé klienty. Dalším krokem je příprava

na otevření denního stacionáře pro těžce

postižené dospělé do čtyřiceti let. V samotné

Arpidě pro něj sice není místo, ale centrum

si najalo jeden byt 1 + 1 v blízkém domě

pro seniory a počítá s tím, že s pěti klienty

a dvěma a půl pracovníka by mohli jeho

provoz utáhnout.

Jistota? Neexistuje

Alena Kábrtová i Jiří Jankovský nad tím,
jaké kdysi mívali představy o financování

nestátního neziskového zařízení, mohou

jen mávnout rukou. Přesto se jim za necelých

dvacet let podařilo vybudovat silné

profesionální a hlavně funkční organizace

s velkým renomé. Dosáhli toho vlastním

úsilím, vynaložením velké energie a osobní

investicí, tím, že se naučili spoustu věcí a dokázali

motivovat spoustu lidí. Stát, z něhož

neziskovky sňaly část břemene starat se o ty,

kteří potřebují pomoc, jim vyloženě neházel

klacky pod nohy, ale že by jim hodně pomáhal,

to také ne. Situace dnes je mnohem

lepší než před deseti patnácti lety, legislativa

je srozumitelnější, možností, jak získat

peníze, je víc. Nepochopitelné však je, že ani

u takových organizací, které dennodenně

obhajují svoji potřebnost a nenahraditelnost

– a je jich dlouhá řada, neexistuje ze strany

státu možnost delší podpory jejich existence,

než je jeden rok.

„Velkou výhodou neziskovky je, že jste

svým pánem a můžete si věci dělat po svém.

Nevýhodou pak samozřejmě to, že nevíte,

jestli budete ještě příští rok existovat. Je

těžké, když máte odpovědnost za desítky

zaměstnanců a stovky klientů, zvyknout si

na to, že žádná jistota neexistuje,“ říká Jiří

Jankovský

 

 

 

Vložit komentář

Blue Captcha Image Refresh

*

 

 


Hlavní menu

Vydává Spolek přátel
Konta BARIÉRY s Nadací Charty 77
konta bariéry 77 nadace charty 77
Vyhledávání

Patička


mulberry bags mulberry outlet mulberry sale mulberry handbags mulberry bag mulberry bags mulberry outlet mulberry sale mulberry handbags mulberry bag mulberry purse mulberry bayswater mulberry outlet york mulberry factory shop mulberry uk mulberry purse mulberry bayswater mulberry outlet york mulberry factory shop mulberry uk sac longchamp saint francois longchamp sacs longchamp sac longchamp pliage longchamp pas cher