Boris Jirků: V člověku je celý vesmír

24. 11. 2010, Radka Potměšilová A A A

Rubriky: Aktuality, Výtvarníci, listopad

Malíř Boris Jirků se aukčních salonů Konta BARIÉRY účastní od počátku a říká, že si toho nesmírně považuje. „To, že můžu pomoci, dává mému životu smysl.“

Tváře zdeformované zlem, mocí a chtivostí, které si původně začal malovat z vnitřní potřeby, už v druhé polovině 80. let minulého století kongeniálně doprovodily Márquezovy a Bulgakovovy romány. Získal za ně první ceny, vstoupil do povědomí širší veřejnosti. Sto roků samoty s jeho ilustracemi se ještě před sametovou revolucí prodalo pětačtyřicet tisíc výtisků. „Kresby Borise Jirků vyvolaly ve své době překvapení svou nezvyklou expresivitou, zcela autentickým a neopakovatelným stylem a rukopisem figurálních kompozic, specifickou optikou a výraznou barevností. Ostré kontury modrých, zelených, žlutých a červených ploch, postavy viděné jakoby rybím okem, vlastní obrazové příběhy vyjevující absurdity lidského bytí, navozující pocit odcizení a mapující psychické stavy krajiny duše, to vše vybočovalo z normalizační šedi oficiálního umění,“ napsal o něm teoretik umění Ivo Janoušek. Právě proto se v té době absolvent monumentální malby v architektuře Akademie výtvarných umění živil jako uklízeč ve škole a učitel na Lidové škole umění. Revoluce v prosinci 1989 jeho život změnila. Z Mánesa, který se stal centrem výtvarníků, organizoval spanilé jízdy po Čechách, stál u zrodu Unie výtvarných umění a stihl při tom zjistit, že je vlastně i dobrý organizátor. Zároveň mu doba první svobody a porevoluční víry v lepší budoucnost vzala na dva roky téma. Zlo, moc a chtivost neměly v porevoluční euforii místo.

Nejlepší štika v rybníce

Zároveň začal hned v roce 1990 učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Kritizoval totiž tamní poměry, zdálo se mu, že se ze školy vytrácí řemeslo. „Přitom řemeslo musí člověk umět, aby se osvobodil. Malíř nemůže do smrti malovat lidi po kolena v trávě a s rukama za zády jen proto, že neumí namalovat nohy a ruce. Umělec nemůže dělat jen instalace z igelitu, protože neumí nakreslit figuru,“ říká. Odpověď tehdy zněla: Tak si tam uč sám. Výzvu přijal a na škole strávil sedmnáct krásných let – postupně jako docent, profesor a nakonec rektor školy. Ale k téhle části příběhu se ještě vrátíme, nedopadl dobře. O svých studentech mluví dlouho a s vášní. Jsou jiní, než byl on jako student AVU. On a jeho spolužáci hlavně pořád malovali a pak už jen chodili do hospod a honili holky. „Teď mají studenti mnohem větší rozptýlení a nové možnosti. Je třeba je neustále motivovat, aby byli dobří a připravení. Jsou nabídky, které přicházejí jen jednou za život.“ Když jsou ovšem jeho studenti dobří, musí být on sám nejlepší. To ho motivuje i v jeho pětapadesáti letech. „Nezajímá mě být jedinou štikou v rybníce, chci být mezi ostatními štikami tou největší.“V současné době učí hlavně v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Studenty učí vidět figuru, protože tvrdí, že v člověku je celý vesmír. Učí je kresbě, kterou považuje za myšlení v čisté podobě. Učí je zrušit autocenzuru, hrát si, zkoušet, myslet. Říká jim, že jediné naše omezení je vlastní omezenost.

Bojovník

Pochází z Valašska, jeho řeč si i po téměř čtyřech desítkách let v Praze uchovala moravský přízvuk. Na Valašsko se pořád vrací, v Prostřední Bečvě má dřevěnici s ateliérem. Letos v létě maloval hlavně tam. Když začne bojovat, nerad se vzdává. Nesnáší staré party, klientelismus, to, čemu říká spojení netalentovaných. „Silné osobnosti nemají potřebu se domlouvat, to jen slabí drží spolu, protože jim nic jiného nezbývá,“ říká. Svůj boj s tímto molochem však prohrál právě jako rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, když ho v roce 2006 krátce po jeho nástupu do funkce odvolal tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek a svým podpisem to stvrdil prezident Václav Klaus. „Nechal jsem po nástupu udělat audit a zjistil jsem, že ze sto milionů jich třicet zmizelo v předražených a nejasných zakázkách. Nechtěl jsem se na tom podílet, mám jiné sny a představy o životě, ale stará parta ovládla akademický senát a můj boj byl marný. Stala se z toho obrovská mediální kampaň, v níž mí nepřátelé napadli všechno, na čem si zakládám – moji rodinu, mou čest a kvalitu mé práce.“ Přidružily se zdravotní problémy, po operaci srdce dal výpověď a už nechtěl nikdy učit. Ale ví, že má schopnost zapalovat a ke studentům se přece jen vrátil. Ve svém věku už ví, že aby člověk mohl zapalovat, musí hořet – a to stravuje. Proto hledá harmonii a klid, jezdí po světě a maluje cizí krajiny. Přesto se pořád ještě dokáže do tématu položit hluboce, až sebedestruktivně. Pořád jsou tváře na jeho obrazech expresivně zkřivené touhou po moci a zlem. „Pořád je proti čemu a za co bojovat – bylo to tak vždycky a vždycky to tak bude.“